Článek
V našem zájezdu jsem jediný Čech. Jediný. Všichni ostatní, všech pětatřicet lidí, jsou Rusové. Slyším tu kadenci ruštiny všude kolem sebe, ten tvrdý, přesto melodický jazyk, který teď zní jako hromadný protest proti něčemu, co ještě ani nenastalo. Celkem třicet šest lidí.
Procházíme bezpečnostními rámy. První kontrola. Egyptští vojáci, muži v maskáčových uniformách s automatickými zbraněmi přehozenými přes ramena. Ze zavazadel, která právě prošla rentgenem, vytahují Rusům velké fotoaparáty a objektivy. Profesionální techniku. Canony, Nikony, objektivy vypadající jako malá děla. První problém večera, nebo spíše noci. Začíná diskuse, která se rychle mění v hádku, která se zase rychle mění v něco, co se podobá vyjednávání v bazaru.
Průvodce to řeší. Mluví arabsky, pak rusky, pak zase arabsky. Gestikuluje, vysvětluje, snad i trochu prosí. Vojáci jsou neoblomní. Fotoaparáty jsou problém. Objektivy jsou problém. Všechno je problém. Ale nakonec, po deseti minutách, po patnácti minutách – kdo počítá čas na hraničních přechodech? – se něco vyřeší. Fotoaparáty mizí v nějakých taškách, dostanou nějaká čísla, nějaké potvrzení. Možná je dostanou zpátky, možná ne.
