Článek
Stál jsem před hotelem Safír a kontroloval si podruhé, potřetí čas na hodinkách. Přesně ve 23.00 mě měl vyzvednout řidič, tak mi to slíbili při rezervaci. Čas plynul pomalu, každá vteřina se natahovala jako žvýkačka mezi prsty malého dítěte. Podíval jsem se ještě jednou na displej mobilního telefonu. Byly dvě minuty po jedenácté večer.
Vtom jsem zaslechl zvuk motoru a uviděl přijíždět auto. Konečně. Ale když se dveře otevřely a řidič vystoupil… nebyl to řidič. Byla to řidička. Mladá egyptská žena v tradičním oblečení, s šátkem na hlavě, ale s naprosto moderními slunečními brýlemi zavěšenými v šátku. Usmála se na mě a kývla hlavou směrem k autu. Měl jsem nastoupit.
Zvedl jsem svůj batoh a vydal se k otevřeným dveřím. Pod bedlivým zrakem ochranky hotelu, dva muži v černých oblecích, kteří celý večer hlídkovali před vchodem s tím typickým profesionálním nezájmem jsem nastupoval do auta. Jejich pohledy mě provázely jako tiché varování.
Auto se rozjelo do tmy egyptské noci. Řidička nemluvila, já také ne. Bylo ticho, které rušil jen hukot motoru a sem tam nějaký zvuk z ulice – štěkot vzdáleného psa. Sinajský poloostrov v noci má své vlastní zvuky, svou vlastní melodii.
Za deset minut, přesně, jako by řidička měřila čas s přesností švýcarských hodinek, už jsme stáli na mně známé benzínové stanici hned za checkpointem, přímo na rozcestí, kde se cesty rozdělují. Jedna vede do Dahábu, ta druhá směrem k Šarm aš-Šejku. Znal jsem to místo. Byl jsem tady už dříve, při jednom z předchozích výletů. Ta stejná žlutá světla lamp, stejná vůně benzínu smíchaná s vůní arabské kávy v kelímku, stejné tváře lidí, kteří se zde zastavují uprostřed noci na cestě někam jinam.
Nestačil jsem se ani pořádně posadit na terase. Právě jsem si objednal kávu a uvažoval, jestli mám čas jí vůbec vypít a autobus už byl tady. Velký autobus plný spících lidí, šedá moderní obluda prosvícená zevnitř modravým světlem, která vypadala jako nějaké mimozemské plavidlo, které právě přistálo na této opuštěné benzínové stanici uprostřed ničeho. Z oken na mě zíraly zavřené oči, skloněné hlavy, lidé ponořeni do spánku nebo do toho polo stavu mezi spánkem a bdělostí, který je tak typický pro noční cesty.
Jsem jediný, kdo bude přistupovat. To jsem pochopil okamžitě. Všichni ostatní už byli uvnitř, už měli svá místa, už byli součástí této komunity, která se sešla náhodou a rozejde se zase za několik hodin. Průvodce ke mně běží s egyptskými formuláři v ruce, papíry, které vlají ve větrném proudu jako vlajky. Chce vidět pas, egyptská i izraelská víza, kontroluje každou stránku, každé razítko, každý detail s pečlivostí celníka nebo snad spíše soudce.
Pak se na mě podívá a s úsměvem. Říká, že v autobusu je úplně vzadu, zcela na konci, jedno volné místo
Vstoupil jsem do autobusu a prošel uličkou mezi sedadly. Hlavy doprava, doleva, dopředu. Někdo chrápající, někdo jen tiše dýchající. Vůně různých parfémů, mix lidského bytí v uzavřeném prostoru. Šel jsem celou dlouhou cestu dozadu, jako by to byla nějaká pouť, a konečně jsem dorazil ke svému místu. Úplně vzadu. Poslední řada. Sedadlo uprostřed.
Sundal jsem batoh, položil ho do prostoru nad sedadlem a klesl do sedačky. Byl jsem unavený, strašně unavený. Ta únava, která se na vás svalí jako mokrá deka, když celý den cestujete, vyřizujete, hovoříte v cizích jazycích, přemýšlíte v cizích měnách. Usínám okamžitě, skoro dřív, než autobus vůbec začne couvat z benzínové stanice. Usínám rychle, hluboko, těžce.
Probouzím se až v Tabě. Nevím, kolik času uplynulo, nevím, kolik kilometrů jsme ujeli. Je to jako teleportace. Jeden okamžik jste na benzínové stanici, druhý okamžik jste na hraničním přechodu. Taba – nejvýchodnější bod Egypta, místo sevřené mezi moře a hory jako vzácný kámen v klenotnické dílně, jedinečné místo na mapě, odkud lze spatřit pobřeží tří dalších zemí najednou: Izraele, Jordánska a Saúdské Arábie. Geografický unikát. Místo, kde se kontinenty téměř dotýkají, kde se civilizace potkávají a kde hranice nejsou jen čárami na mapě, ale skutečnými barikádami z betonu, drátu a nedůvěry.
Průvodci tvrdí, že Taba je luxusní letovisko s klidnější atmosférou než ten šílený Šarm aš-Šajch s jeho nekonečnými diskotékami, opilými turisty a blikajícími faraony. Možná je to pravda přes den, když slunce svítí na tyrkysovou vodu Akabského zálivu a na červené hory v pozadí. Ale teď, v jednu hodinu po půlnoci, když jsme sem konečně dorazili, není na klidu vůbec nic. Vůbec nic.
Průvodce to bere pěkně zhurta, bez ceremonií, bez něžnosti. „Vstávat! Všichni vstávat! Pasy!“ Žene nás k bezpečnostním rámům jako pastýř ovce, jako učitel děti, jako dozorce vězně. Někteří lidé protestují v ruštině, stěžují si, rozespalí, že potřebují ještě chvilku. Ale průvodce je neúprosný. Čas nečeká.
Tmavé nebe je proseto hvězdami, celé moře hvězd. Pod vlajkami – egyptskou s jejím červeno-bílo-černým pruhem a zlatým orlem a izraelskou s modrým Davidovým štítem – svítí modře nápis TABA LAND PORT.
Pokračování příště.
