Článek
Existují okamžiky, které se vám vypálí do paměti s takovou intenzitou, že si je pamatujete i po letech – každý detail, každou vůni, každý pocit. Můj první západ slunce ve Waikkalu byl přesně takovým okamžikem. Vracel jsem se z masáže, celý natřený kokosovým olejem, který se mi lepil na kůži jako neviditelná vrstva mezi mnou a tímto novým světem. Nohy mě sotva nesly po mnohahodinovém letu z Česka, během kterého jsem přeletěl půl světa, abych nakonec spočinul v tomto kousku ráje na ostrově, někdy zvaném Slza Indie.
Padl jsem do pohodlné sedačky hlavního hotelového baru jako ztroskotanec na břeh po bouři. Každý sval mého těla protestoval, každá kost mi připomínala, že lidské tělo nebylo stvořeno pro létání mezi kontinenty. „Můžu malé pivo?“ zeptal jsem se mladého číšníka, jehož úsměv byl tak upřímný, že mě téměř probudil z letargie. Pivo Lion. Hned první doušek byl zjevením. Chuť byla překvapivě čistá, téměř jako by mezi zeměpisnými šířkami putoval i ten nezaměnitelný náznak českého chmele.
Slunce se začalo sklánět k horizontu a nebe explodovalo v paletě barev, kterou by nedokázal zachytit ani ten nejlepší fotograf s nejdražším vybavením. Oranžová, růžová, purpurová, fialová – barvy se přelévaly jedna přes druhou jako akvarely na mokrém papíře. Indický oceán pod nimi se třpytil jako rozlitý tekutý kov, a palmy se tyčily jako temné siluety proti ohnivému pozadí.
