Článek
Byl to příslib, který zní jako z učebnice populistické politiky: přichází odbornice zvenčí, znechucená korupcí a neschopností establishmentu, připravená zatřást zkostnatělým systémem, který příliš dlouho sloužil sám sobě místo toho, aby sloužil občanům.
Markéta Šichtařová vstoupila do Poslanecké sněmovny v říjnu 2025 s aureolou ekonomické věštkyně, která léta varovala před tím, co ostatní nechtěli vidět, která bez bázně pojmenovávala nepříjemné pravdy a která si vybudovala celou svou veřejnou identitu na tom, že je jiná než ti, kteří se v politice vyhřívají jako kočky na slunci veřejných peněz.
Dnes, necelých pět měsíců po svém zvolení, tuto auru nahradilo něco podstatně přízemnějšího, méně inspirativního a ve svém souhrnu překvapivě výmluvného. Série kauz, které vypovídají méně o odvaze měnit věci k lepšímu a výrazně více o mimořádně pohodlném, ba přímo mistrovském přístupu k veřejným zdrojům, který by u kohokoliv jiného Šichtařová sama bezpochyby okomentovala se svou pověstnou ekonomickou přímostí a nekompromisností.
Příběh Markéty Šichtařové jako poslankyně totiž není příběhem o zklamání idealismu, je to příběh o tom, jak lze s bravurou zkušené podnikatelky proměnit veřejný mandát v osobní platformu, a to způsobem, který je natolik otevřený a nestydatý, že vzbuzuje svým způsobem i jistý druh ponurého obdivu. Šichtařová nikdy nepředstírala, že je něčím, čím není, jenomže právě zde tkví bahno celé kauzy. Prezentovala se jako kritička systému, jako člověk, který odmítá bezúčelné přerozdělování a který věří, že každý by měl nést odpovědnost za svá rozhodnutí. A přesto jsou to právě tato slova, která se dnes obracejí proti ní jako ostře nabroušené zrcadlo.
Sněmovna jako kancelář pro osobní byznys
Začněme tím nejdůležitějším a zároveň tím nejzákladnějším: co poslankyně Šichtařová ve sněmovně vlastně dělá, k čemu využívá mandát, který jí svěřili voliči, a jak naplňuje závazky, které ze své podstaty vyplývají z poslaneckého slibu složeného vůči občanům České republiky.
Odpověď je překvapivě a možná i záměrně stručná. Podle dostupných informací, které postupně zveřejnila česká média včetně Seznam Zpráv, iDNES.cz a týdeníku Respekt nebo Fórum 24, nevystoupila Šichtařová mezi říjnem 2025 a únorem 2026 na plénu Sněmovny ani jednou. Ani jediné slovo pronesené z poslanecké lavice, ani jediný příspěvek do parlamentní debaty, ani jeden pokus o veřejnou argumentaci ve prospěch hodnot a idejí, za jejichž prosazení ji voliči zvolili.
Nepředložila jediný zákon, nepodala žádný poslanecký návrh, nezorganizovala žádnou veřejnou akci, která by měla přesah za hranice jejího soukromého podnikání.
Nejprve se zapsala do hospodářského výboru, to byl ovšem podle jejích vlastních slov omyl, přičemž okolnost, že ekonomka světového formátu se omylem zapíše do hospodářského výboru, je sama o sobě hodna hlubšího zamyšlení – a poté odešla i ze zdravotnického výboru, do nějž v mezidobí prošla, aniž by se v jeho práci, jakkoliv angažovala.
V současnosti nezasedá v žádném výboru Poslanecké sněmovny, tedy v žádném z orgánů, kde se odehrává skutečná legislativní práce, kde se tvoří zákony, pozměňovací návrhy a kde probíhají odborné debaty, které mají přímý dopad na životy milionů nás všech. Ze všech poslanců a poslankyň klubu SPD, jehož je členkou, vykazuje Šichtařová nejvyšší absenci při hlasováních, a to v hnutí, které si na aktivní účasti svých zákonodárců veřejně zakládá a považuje ji za základní projev respektu vůči voličům.
Sama to vysvětluje s odzbrojující, téměř nestoudnou upřímností, jíž se musíme přiznat, že je svým způsobem osvěžující v době, kdy politici zpravidla s velkou pečlivostí maskují svoji nečinnost záplavou tiskových zpráv a výjezdů do regionů. Práci poslance považuje za jednu z nejméně efektivních, jakou kdy v životě dělala, a to přinejmenším v tom smyslu, že „nevede k reálným výsledkům“. Ve sněmovně prý nepracuje v tradičním smyslu slova.
„Jen využívám svůj plonkový čas,“ prohlásila, a toto slovní spojení – plonkový čas – se záhy stalo jakýmsi neoficiálním mottem celé kauzy. Je to fráze, která v sobě nese veškerou podstatu problému: poslankyně, která pobírá plný poslanecký plat hrazený z daní, která má k dispozici veškeré zázemí a prestiž Poslanecké sněmovny, a která tyto zdroje veřejně popisuje jako svůj osobní volný čas, jenž může libovolně využít ke svým soukromým aktivitám.
Jenže onen plonkový čas financujeme my všichni, a bylo by dobré to v tuto chvíli říci naprosto explicitně a bez diplomatických oklik. Poslanecký plat, který Šichtařová každý měsíc dostává na účet, poslanecké náhrady, které jí pokrývají celou řadu výdajů, technické zázemí Sněmovny, její konferenční místnosti, kanceláře, bezpečnostní systémy a nepostradatelná prestiž instituce, to vše platí daňový poplatník.
Člověk, který ráno vstane, jde do práce, odvede svůj podíl daní a spoléhá na to, že jeho zástupci v Parlamentu budou tyto prostředky využívat k práci pro něj a pro veřejný zájem. A co Šichtařová s tímto luxusem volného času a státního zázemí dělá? Točí investiční videa. Přímo z prostor Poslanecké sněmovny. Pro svou soukromou firmu Next Finance, která se zabývá finančním poradenstvím a prodejem drahých kovů, a jejíž je Šichtařová ředitelkou.
Tato skutečnost sama o sobě by za normálních okolností vystačila na pádný komentář o etice výkonu veřejné funkce. Ale příběh Markéty Šichtařové nekončí v editačním studiu improvizovaném kdesi v chodbách Sněmovny. Pokračuje, a pokračuje způsobem, který je hůře uchopitelný, protože nevybočuje z mezí zákona, ale o to výmluvněji vypovídá o morálním kompasu své protagonistky.
Zlatá horečka v době války
Přišel únor a březen 2026. Útoky USA a Izraele na Írán. Geopolitické napětí, jakého jsme v tomto regionu dlouho nezažili, s potenciálem přerůst v konflikt s globálními důsledky, které nikdo nedokáže spolehlivě předvídat.
Zatímco diplomaté rokují v zákulisí a snaží se vyjednat prostor pro deeskalaci, zatímco vojáci se připravují na různé scénáře, zatímco analytici a zpravodajci vyhodnocují možné dopady na energetiku, ekonomiku a mezinárodní bezpečnostní architekturu, a zatímco běžní lidé s nepotlačitelnou úzkostí sledují zprávy a přemýšlejí, co to může znamenat pro jejich rodiny a jejich budoucnost, poslankyně Šichtařová v situaci s instinktem ostříleného obchodníka vytušila příležitost.
Nad fotografií zlatých a stříbrných mincí, jejichž lesk může teď dráždit v dobách, kdy vše ostatní vypadá nejistě, se rozzářil poutač s jasným sdělením: „Útoky na Írán katapultují zlato k dalším maximům. Zhodnocení zlata zhruba dosahuje cca +243 % za posledních deset let. Máte zájem o pravidelné spoření do zlata či o jednorázový nákup? Pište na…“ A následovala e-mailová adresa firmy Next Finance, tedy soukromé firmy Markéty Šichtařové, tedy soukromé firmy poslankyně Poslanecké sněmovny České republiky.
Je třeba se na chvíli zastavit, nadechnout a nechat tato slova skutečně doznít, protože jejich plný význam si zaslouží, aby byl pochopen v celé své šíři a ve všech svých konsekvencích. Poslankyně republiky, volená zástupkyně občanů, nositelka mandátu, který jí byl svěřen proto, aby hájila veřejný zájem a pracovala v prospěch těch, kteří ji zvolili, využívá válečnou krizi.
Tedy situaci, při níž lidé prožívají reálný strach o životy svých blízkých, o budoucnost svých úspor a o stabilitu světa, ve kterém žijí – jako marketingovou příležitost pro vlastní obchodní aktivity. Nikoliv jako impuls k parlamentní iniciativě, nikoliv jako podnět k interpelaci vlády ohledně příprav na možné bezpečnostní dopady, nikoliv jako výzvu k veřejné debatě o tom, co by Česká republika měla v takové situaci dělat. Ne – jako příležitost k prodeji zlata přes vlastní firmu.
Česká národní banka a předsedkyně mandátového a imunitního výboru Helena Válková přitom upozornily, že pravidla etického chování poslance přijatá mandátovým a imunitním výborem v roce 2024 jednoznačně vyžadují, aby člen dolní komory odděloval výkon poslaneckého mandátu od svého soukromého podnikání.
Tato pravidla nejsou zákonem v pravém slova smyslu a jejich vymahatelnost je omezená, což je jistě legitimní téma pro debatu o reformě parlamentních pravidel. Ale jejich smysl a účel je naprosto zřejmý: zákonodárce by neměl zneužívat prestiž a zázemí veřejné instituce k osobnímu obohacování. Válková oznámila, že záležitost bude řešit a že Šichtařová přislíbila nápravu. Šichtařová toto tvrzení sama odmítla s tím, že nikomu nic neslíbila a že se hodlá chovat podle svého vlastního poslaneckého slibu složeného vůči občanům, interpretovaného ovšem způsobem, který je patrně dosti originální a dosud v parlamentní praxi nevídaný.
Milostný příběh hrazený státem
Paralelně s kauzou zlatého byznysu se postupně vynořoval příběh další, který by jako námět pro satirický seriál o české politice pravděpodobně neobstál, byl by příliš nevěrohodný, příliš křiklavý, příliš schematický v tom, jak dokonale ilustruje téma propojení soukromého a veřejného v podání poslankyně, která se celý svůj profesní život vymezuje vůči právě takovémuto promiskuitnímu vztahu mezi státem a soukromými zájmy.
Šichtařová si jako poslaneckého asistenta najala svého partnera Jakuba Radhiho. Není to domněnka ani spekulace, je to fakt potvrzený poslancem a předsedou Svobodných Liborem Vondráčkem, který na přímý dotaz novinářů potvrdil, že Radhi je skutečně partnerem poslankyně, a zároveň tuto skutečnost bagatelizoval slovy, že asistent musí být člověk, kterému poslanec absolutně důvěřuje, a že jde o situaci sice neobvyklou, ale nikoliv bezprecedentní.
Za asistentské služby svého životního partnera pobírá Šichtařová ze státního rozpočtu maximální možné náhrady. Šichtařová na svého asistenta čerpá náhrady v plné výši, kterou mají poslanci k dispozici, a podle dostupných informací zaměstnává výhradně jeho, žádného dalšího asistenta nemá.
Jinými slovy: český daňový poplatník každý měsíc přispívá více než 50 000 korunami na mzdu životního partnera poslankyně, přičemž tato poslankyně sama přiznává, že ve sněmovně vlastně moc nepracuje, že ji práce v parlamentu nepovažuje za efektivní a že svůj čas tam tráví především natáčením komerčních videí pro vlastní firmu.
A Radhi, který se podle svých slov Šichtařové v práci asistenta nejen věnuje, ale také jezdí s ní na jednání a v zásadě ji doprovází na každém kroku, se ve videu natočeném doma u poslankyně dokonce objeví jako „nezávislý svědek“, který má podpořit Šichtařové pohled na nefunkčnost Sněmovny – přičemž jeho partnerský vztah k poslankyni v záznamu vůbec nezazní, a jeho „nezávislý“ názor je tak prezentován způsobem, který hraničí s vědomým klamáním publika.
Je pravda, a je třeba to říci férově, že praxe zaměstnávání blízkých osob jako poslaneckých asistentů nebyla v minulosti v české politice neobvyklá. Různí poslanci napříč politickým spektrem, z ODS, ČSSD, KDU-ČSL i dalších stran, zaměstnávali své manžely, manželky, děti nebo rodiče, a tato praxe byla přijatelná do doby, než se stala terčem oprávněné veřejné kritiky a postupně se od ní upustilo.
Sociální demokraté dokonce přijali etický kodex, který podobné jednání výslovně zakazoval. Jenže Šichtařová nepochází z politické kultury, která by tuto tradici čerpání veřejných zdrojů pro rodinný kruh normalizovala, přichází jako kritička právě tohoto systému, jako ekonomka, která varuje před morálním hazardem, před zneužíváním veřejných institucí, před privilegii, jež si politická třída přisuzuje na úkor daňových poplatníků. A nyní tyto zdroje čerpá s pozoruhodnou samozřejmostí – pro sebe, pro svůj byznys, pro svého partnera.
Což nevypovídá pouze o konkrétním rozhodnutí konkrétní poslankyně. Vypovídá o vztahu k veřejné funkci jako k osobnímu lénu, kde jsou hranice mezi soukromým a veřejným záměrně a systematicky rozmazány, a kde rétorika principů slouží jako kulisa zakrývající pragmatické využívání dostupných příležitostí.
Šichtařová celý svůj veřejný život argumentuje proti státním zásahům, proti přerozdělování, proti závislosti na veřejných zdrojích, proti kultuře, v níž stát slouží jako dojná kráva pro ty, kdo mají dostatečnou blízkost k jeho vemenům. A nyní stojíme před situací, kdy tatáž Šichtařová čerpá státní příspěvek na asistenta pro svého partnera, využívá státní zázemí pro komerční videa a vytěžuje konflikt na Blízkém východě jako prodejní argument pro svůj soukromý byznys.
Příslib a skutečnost
Je důležité porozumět tomu, proč případ Šichtařové není pouze skandálem jedné konkrétní poslankyně, byť by i jako takový stál za pozornost. Je to symptom hlubšího problému, který se v české politice opakuje s železnou pravidelností a který má co říci o tom, jak funguje populistická politika a kam vede, když si idealistická rétorika podá ruku s oportunistickým pragmatismem.
Šichtařová si vybudovala kariéru na rétorice pravdy, která bolí. Léta varovala před kolapsem eurozóny, před nebezpečím evropského kolektivismu, před neschopností a servilností politického establishmentu, který podle ní slouží sám sobě a bruselským strukturám místo českým občanům.
Část veřejnosti ji proto oprávněně vnímala jako hlasatelku nepohodlných pravd, jako člověka, který má odvahu říkat věci, jež jiní ze strachu nebo konformismu zamlčují. Tento obraz byl vždy poněkud zjednodušený, ale měl svoji logiku a svůj základ v tom, že Šichtařová skutečně disponuje ekonomickým vzděláním a analytickými schopnostmi, které ji odlišují od průměrného politického komentátora. Problém nastává v momentě, kdy se obraz střetne se skutečností, a tato skutečnost je v případě Šichtařové jako poslankyně v příkrém, takřka krutém rozporu s veškerou předchozí rétorikou.
A vše to přitom dělá s tak nevídanou otevřeností, a tak naprostou absencí studu, že se člověk nevyhnutelně ptá: je to naivita, nebo kalkulace? Je to nepochopení podstaty veřejné funkce, nebo záměrné ignorování jejích závazků, protože tyto závazky jsou prostě méně výhodné než využívání dostupných příležitostí?
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům
Není první a s jistotou nebude poslední politička, u níž se idealistická rétorika vstupu do politiky střetne s tíhami, kompromisy a pokušeními moci a peněz. Politická kariéra je plná příkladů lidí, kteří vstupují do veřejného života s upřímnými úmysly a postupně zjišťují, že udržet si integritu v systému, který je navržen tak, aby ji testoval, je nesmírně obtížné. Ale málokdy je tento rozpor tak markantní, tak dobře zdokumentovaný, tak cynicky demonstrovaný, a tak drzý ve své naprosté otevřenosti, jako je tomu v případě Šichtařové.
Asi jen zapomněla – nebo záměrně přehlíží – že veřejná funkce je ze své podstaty závazkem vůči druhým, nikoliv příležitostí pro osobní profit. Že poslanecký mandát není aktiva, které lze využít k rozvoji vlastního byznysu. Že prestiž Poslanecké sněmovny není reklamní plocha, která by jí byla svěřena k volnému využití.
Nebo to nezapomněla. Nebo to věděla od samého začátku, a vstup do Sněmovny byl od počátku součástí strategie, jak posílit vlastní značku, rozšířit dosah svých obchodních aktivit a využít poslaneckou imunitu a zázemí jako podnikatelský benefit. Pokud je tomu tak, pak je Šichtařová ve svém přístupu nejen pokrytecká, ale také vědomě klamavá vůči voličům, kteří jí svěřili svůj hlas v dobré víře, že bude pracovat pro ně.
A to je ze všeho nejznepokojivější, nikoliv to, že Šichtařová selhala jako poslankyně, protože selhání je lidské a omluvitelné. Znepokojivé je, že možná vůbec nikdy neměla v úmyslu jako poslankyně fungovat v tom smyslu, v jakém od zákonodárce voliči oprávněně očekávají. A pokud tomu tak je, pak je celý příběh Markéty Šichtařové v Poslanecké sněmovně od počátku příběhem o tom, jak lze s využitím demokratických institucí a rétorice svobody a odpovědnosti přistupovat k veřejnému mandátu jako k soukromému podnikatelskému projektu.
