Článek
Existují místa na světě, která na sebe berou tíhu lidského utrpení. Místa, kde se krajina stává svědkem těch nejintimnějších a nejbolestivějších okamžiků lidské existence. Aokigahara je jedním z nich – a možná tím nejtemnějším ze všech.
Moře stromů pod posvátnou horou
Na severozápadním úpatí hory Fudži, té majestátní japonské ikoně, která se tyčí do výšky 3776 metrů a jejíž zasněžený vrchol znají lidé po celém světě, se rozkládá les jiný než všechny ostatní. Japonci mu říkají Džukai – Moře stromů. Západní svět ho zná pod daleko temnějším pojmenováním: les sebevrahů.
Na první pohled vás Aokigahara okouzlí. Mechem obrostlé kmeny tisíciletých stromů, hustý koberec kapradí, tlumené světlo, které se prodírá skrze spletenou klenbu větví. Vzduch je zde vlhký a těžký, prostoupený vůní rozkladu a zrodu zároveň – les neustále vydechuje. Ticho je zde ale jiné než v jiných lesích. Není to ticho klidu.
Stromy rostou neuvěřitelně hustě, blízko u sebe, jejich kořeny se klikatí po povrchu vulkanické půdy jako žíly na starých rukou
Světlo sem téměř nedopadá. Živočichů je minimum, snad právě proto, že zdejší hlína obsahuje silné magnetické prvky, které matou smysly přírody. A kompasy. Kompasy zde přestávají fungovat. Kdo vstoupí hluboko do nitra Aokigahary bez pevně natažené šňůry nebo bez vyznačené stezky, může bloudit hodiny, dny, nebo navždy.
Stín dávné historie
Než se z tohoto lesa stal symbol lidského zoufalství, byl Aokigahara místem starých legend a mytologie. Japonská kultura jej odedávna spojovala s démony, duchy a záhrobím. Říkalo se, že stromy zde rostou z popela dávno zemřelých, že kořeny jsou propleteny s kostmi těch, kteří zde nalezli svůj konec ještě v dobách, kdy o tom nikdo nepsal.

Pohled na Aokigahara, pohoří Misaka a jezero Sai z hory Rjú v pohoří Tenši
Existuje ještě jeden, mnohem temnější příběh z japonské historie – praxe zvaná ubasute, při níž byly v dobách krajní nouze do hor či lesů odnášeny staré ženy nebo nemohoucí příbuzní, aby zde zemřeli. Ať už se Aokigahara stala místem podobných aktů či nikoliv, její pověst předchází moderní době o staletí.
Byl rok 1960. Japonský spisovatel Seičó Macumoto vydal román, v jehož závěru odcházejí hlavní hrdinové zemřít do hlubokého, temného lesa na úpatí Fudži. Kniha se stala bestsellerem. A Aokigahara se stala poutním místem.
Historici a sociologové mluví o fenoménu „wertheromanie“ pojmenovaném podle Goethova románu Utrpení mladého Werthera, po jehož vydání v 18. století prý vlna mladých mužů po celé Evropě napodobovala osud hlavního hrdiny. Macumotova kniha spustila v Japonsku něco podobného. Les se proměnil v destinaci poslední cesty.
Od té doby sem každý rok míří stovky lidí. Přijíždějí auty, která nechávají zaparkovaná u lesních cest. Stavějí stany, které už nikdo nesloží. Odcházejí do nitra lesa s rozhodnutím, ze kterého není návratu.
Statistiky jsou studené, ale nelze je přejít mlčením. Do roku 1988 bylo v lese ročně zaznamenáno kolem třiceti sebevražd. Pak čísla začala stoupat.
V roce 2002 bylo nalezeno 78 těl. V roce 2003 – 105. Rok 2004 přinesl rekord: 108 nalezených mrtvých. Rok 2010 odhad 200 pokusů, z nichž 50 bylo dokonáno
A pak japonské úřady přestaly statistiky zveřejňovat úplně. Věřily, a možná právem, že čísla samotná fungují jako lákadlo. Že každý nový rekord přitahuje další a další zoufalé duše. Za každým číslem stojí člověk. Člověk, který měl jméno, rodinu, sny. Člověk, který v určitém okamžiku svého života uvěřil, že tento temný les je tím jediným místem, které mu zbývá.
Od roku 1970 se každý rok vydávají do nitra Aokigahary speciální skupiny dobrovolníků. Jsou mezi nimi místní policisté, hasiči, novináři a obyčejní lidé, kteří si na sebe vzali tuto tíhu, protože jinak by to nikdo neudělal.

Hora Fudži a les Aokigahara při východu slunce
Jejich úkol je prostý a zároveň neuvěřitelně těžký: projít les, najít těla a důstojně je pohřbít. Prošlápnuté trasy označují barevnými pásky přivázanými ke stromům. Barvy se každý rok mění, aby bylo jasné, které oblasti byly prohledány, a v jakém roce. Výsledkem je, že hluboko v lese se z větví stromů vlní stovky barevných praporků. Tichý, bizarní monument těm, kteří zde hledali svůj konec.
V samotném lese se pravidelně konají buddhistické obřady. Kněží přicházejí mezi stromy a modlí se za zemřelé, jejichž duchové zde podle japonské víry stále přebývají. Les šeptá. Nebo si to alespoň lidé myslí.
Japonské úřady bojují. Ví, že prohrávají – ale bojují
U hlavních vstupů do lesa jsou bezpečnostní kamery. Po vyznačených stezkách pravidelně procházejí hlídky, jejichž úkolem není kontrolovat turisty, ale hledat lidi se skleslými rameny, prázdnýma očima, se zavazadly, která vypadají příliš těžce na jednodenní výlet.
Celý les je prošpikován cedulemi:
„Vzpomeňte si na své děti a na svoji rodinu.“
„Život je drahocenný dar, který vám dali vaši rodiče.“
„Dříve než učiníte nezvratný krok, zavolejte nám.“
Na cedulích jsou telefonní čísla. Na krizové linky. Na psychology. Na poradny pro lidi zadlužené, protože právě finanční zoufalství je jedním z nejčastějších důvodů, proč sem lidé přicházejí. Přicházejí zejména v březnu, na konci japonského fiskálního roku, kdy dluhy dosahují vrcholu a zdá se, že z nich není úniku.
Mezi zoufalstvím a turistikou
Les se stal atrakcí. Lidé sem přijíždějí s fotoaparáty, s výrazem dobrodružství na tvářích, doufající, jak cynicky poznamenávají místní, že narazí na něco hrozivého. Na pozůstatky. Na opuštěné věci. Na doklad toho, že les je opravdu tak temný, jak se říká.
Někdo sem přinesl kostry uhynulých zvířat. Jiný panenky bez hlav. Jako by nestačilo to, co les už obsahuje
A pak jsou zde zloději. Lidé, kteří do lesa vyrážejí se zcela jiným cílem – nalézt mrtvé a obrat je o cennosti. Je to zrůdné, nepochopitelné a přesto reálné.
Azusa Hajano o lese natočil krátký, jednadvacetiminutový dokumentární film, který nese název: Aokigahara – les sebevrahů. Film se šířil po internetu a přispěl k celosvětové proslulosti tohoto místa. Les inspiroval řadu filmů – japonské drama Aokigahara z roku 2012, americké drama The Sea of Trees z roku 2015, i horor Les sebevrahů z roku 2016.
Proč se lidé rozhodují zemřít zde? Je to krása lesa? Jeho izolovanost? Jeho pověst, která jim paradoxně nabízí pocit, že nejsou ve svém rozhodnutí sami, že před nimi tuto cestu šli jiní? Je to japonský kulturní postoj k sebevraždě, která zde nikdy nebyla tabu, ale v určitých historických kontextech byla dokonce aktem cti?
Nebo je to prostě jen místo, kam se člověk v krajní nouzi vydá, když ztratí všechny ostatní souřadnice?
Mechem obrostlé kmeny. Tmavá zeleň. Koberec z kapradí. Barevné pásky na stromech. Cedule s prosbami. Buddhistické zpěvy v ranní mlze. Aokigahara existuje. Každý rok přijímá nové oběti a každý rok přichází lidé, kteří pohřbívají mrtvé a modlí se za jejich duše. Turisté přicházejí a odcházejí. Filmy vznikají a mizí.

Les Aokigahara
Ale les zůstává. Tichý, hustý, temný. Moře stromů. Pod posvátnou horou, jejíž vrchol je po většinu roku ukrytý za mraky – jako by ani ona nechtěla přihlížet tomu, co se odehrává u jejích nohou.
Zdroje: https://www.cestovinky.cz/clanek/les-sebevrahu-v-japonsku-bizarni-atrakce-ktera-laka-stale-vic-turistu , https://cs.wikipedia.org/wiki/Aokigahara , https://web.archive.org/web/20140501203709/http://www.novinky.cz/cestovani/exotika/334376-aokigahara-japonsky-les-sebevrahu-perfektni-misto-pro-smrt-je-turistickou-atrakci.html , https://web.archive.org/web/20140501203709/http://www.novinky.cz/cestovani/exotika/334376-aokigahara-japonsky-les-sebevrahu-perfektni-misto-pro-smrt-je-turistickou-atrakci.html










