Článek
Existují místa na světě, která na sebe berou tíhu lidského utrpení. Místa, kde se krajina stává svědkem těch nejintimnějších a nejbolestivějších okamžiků lidské existence. Aokigahara je jedním z nich – a možná tím nejtemnějším ze všech.
Moře stromů pod posvátnou horou
Na severozápadním úpatí hory Fudži, té majestátní japonské ikoně, která se tyčí do výšky 3776 metrů a jejíž zasněžený vrchol znají lidé po celém světě, se rozkládá les jiný než všechny ostatní. Japonci mu říkají Džukai – Moře stromů. Západní svět ho zná pod daleko temnějším pojmenováním: les sebevrahů.
Na první pohled vás Aokigahara okouzlí. Mechem obrostlé kmeny tisíciletých stromů, hustý koberec kapradí, tlumené světlo, které se prodírá skrze spletenou klenbu větví. Vzduch je zde vlhký a těžký, prostoupený vůní rozkladu a zrodu zároveň – les neustále vydechuje. Ticho je zde ale jiné než v jiných lesích. Není to ticho klidu.
Stromy rostou neuvěřitelně hustě, blízko u sebe, jejich kořeny se klikatí po povrchu vulkanické půdy jako žíly na starých rukou
Světlo sem téměř nedopadá. Živočichů je minimum, snad právě proto, že zdejší hlína obsahuje silné magnetické prvky, které matou smysly přírody. A kompasy. Kompasy zde přestávají fungovat. Kdo vstoupí hluboko do nitra Aokigahary bez pevně natažené šňůry nebo bez vyznačené stezky, může bloudit hodiny, dny, nebo navždy.
