Článek
Ve starověkém a středověkém Japonsku představovalo černění zubů Ohaguro – jeden z nejvýraznějších symbolů společenského postavení a krásy. Zatímco v současné době vynakládáme značné úsilí a finance na dosažení co nejbělejšího úsměvu, naši předkové v zemi vycházejícího slunce považovali uhlově černé zuby za vrchol elegance a sofistikovanosti.
Tradice ohaguro má kořeny hluboko v japonské historii, s prvními doloženými zmínkami již z období Kofun (250-538 n.l.). Tento zvyk se původně rozšířil mezi aristokracií a císařským dvorem, kde černé zuby symbolizovaly nejen krásu, ale také vysoké společenské postavení. Významným literárním zdrojem, který tuto praktiku popisuje, je slavný román Příběh prince Gendžiho z roku 1008.
Příprava černící směsi byla komplexním procesem vyžadujícím značné znalosti a pečlivost. Základní složkou byly železné piliny. Ano, opravdu železné. Přidával se speciálně fermentovaný ocet a směs obsahovala také léčivé byliny. A protože jsme v Japonsku, byl důležitou složkou práškový zelený čaj.
Ohaguro mělo několik významných společenských funkcí. Označovalo vdané ženy, demonstrovalo příslušnost k vyšší společenské třídě a také symbolizovalo přechod do dospělosti. Představovalo znak vysoké oddanosti manželovi.
Překvapivě mělo ohaguro i významné zdravotní přínosy. Vytvářelo ochrannou vrstvu na zubech a předcházelo zubnímu kazu. Posilovalo zubní sklovinu, nebo také působilo antibakteriálně. S modernizací Japonska během období Meidži došlo k postupnému opouštění této tradice. V roce 1870 byla oficiálně zakázána jako součást westernizace japonské společnosti.
Během období Edo měli zuby černěné pouze muži, kteří byli součástí císařské rodiny a aristokracie.
Dnes můžeme ohaguro vidět především při historických rekonstrukcích, v tradičním divadle, na speciálních festivalech a v muzeích jako součást expozic o japonské historii. Tato staletá tradice se začala vytrácet v druhé polovině 19. století. V roce 1870 byla oficiálně zakázána jako součást modernizace Japonska. Dnes ji můžeme spatřit jen při tradičních představeních či festivalech jako připomínku fascinující historie japonské kultury.
Zatímco my dnes investujeme tisíce, někdy dokonce sta tisíce do zářivě bílého úsměvu, naši předchůdci v jiných částech světa viděli krásu v pravém opaku. Je to působivá ukázka toho, jak relativní může být vnímání krásy napříč kulturami a časem. Škoda, že tuto pozoruhodnou tradici Japoncům zakázali. Ohaguro, jako fascinující příběh černých zubů v japonské kultuře, mohl přetrvat dodnes.
