Článek
Ještě jsem nevstřebal všechny zážitky z Velkého Egyptského muzea a už stojím před vchodem s nápisem: WELCOME TO THE PYRAMIDS OF GIZA. „Pojďte, prosím, autobus už čeká!“ volá Rassia, naše průvodkyně, a svolává nás – malou skupinku, která se celá vejde do mikrobusu.
Není možné. Začíná pršet. Po tolika letech, kdy jsem o tomto místě snil, a bude to celé v dešti? Čekáme. Půlka prosince – nebo něco jiného, o čem nemám ponětí – vyprázdnila Gízu. Pár skupinek. Minimum jednotlivců. Ticho, které nikdo nečeká.
Zatím vidím jen písek. Pak se autobus blíží k pyramidám. A najednou je vidím. Srdce mi tluče, žebra se roztahují. Páni! Jsou fakt krásné. Tajemné. A déšť právě ustává. Slunce proráží mraky. Je pozdní odpoledne. Mám jen pár hodin. Běžím k pyramidě. Natáhnu ruku. Dotýkám se kamene.
