Článek
Ještě jsem nevstřebal všechny zážitky z Velkého Egyptského muzea a už stojím před vchodem s nápisem: WELCOME TO THE PYRAMIDS OF GIZA. „Pojďte, prosím, autobus už čeká!“ volá Rassia, naše průvodkyně, a svolává nás – malou skupinku, která se celá vejde do mikrobusu.
Není možné. Začíná pršet. Po tolika letech, kdy jsem o tomto místě snil, a bude to celé v dešti? Čekáme. Půlka prosince – nebo něco jiného, o čem nemám ponětí – vyprázdnila Gízu. Pár skupinek. Minimum jednotlivců. Ticho, které nikdo nečeká.
Zatím vidím jen písek. Pak se autobus blíží k pyramidám. A najednou je vidím. Srdce mi tluče, žebra se roztahují. Páni! Jsou fakt krásné. Tajemné. A déšť právě ustává. Slunce proráží mraky. Je pozdní odpoledne. Mám jen pár hodin. Běžím k pyramidě. Natáhnu ruku. Dotýkám se kamene.
Kdo všechno se tě dotkl přede mnou? Teď už se nebe rozjasnilo úplně. Děkuji osudu za prosinec–v srpnu bych tu nevydržel. Vytahuji telefon. Pokouším se natočit video, udělat fotky. Ale brzy to vzdávám. Ne, říkám si. „Teď ne.“ Budu spoléhat jen na oči. Na paměť. Budu dávat pozor, kam šlapu. Vyfotím něco později. Teď chci být tady. V tomto okamžiku.
Areál je obrovský – za čtyři hodiny nezvládnu všechno. Ale můžu vidět to nejdůležitější. Vnitřek malé pyramidy se dá zvládnout. Musím se sklonit, ohýbám záda, vzduch je těžký a prastarý. Ale stojí to za to. Když tu budete, vstupte dovnitř. Je to snadné. A nezapomenutelné.
Místní velbloudáři a koňští povozníci působí unaveně. Skoro nikoho neobtěžují. Je to jen dobře. Kameny jsou neuvěřitelně obrovské. Slunce klesá k obzoru. Schovává se za jednu pyramidu. Vrhá zlaté světlo na ostatní. Teď vypadají doslova jako ze zlata – jako by hořely zevnitř.
„Ty! Chodi sjudá!“ volá někdo. Potkávám naši malou skupinku. Dvě Rusky se usmívají. „Vyfotíme tě?“ nabízejí. Vzdávám se po asi třináctém odmítnutí. Snaží se. Opravdu se snaží. Výsledek je – jako vždy – katastrofa. Neumím pózovat. Nevěřícně koukají na displej. „To jsem… já?“ ptám se, naoko překvapeně. Zavřené oči. Skloněná hlava. Tvář, kterou nepoznávám…
„Dělá nič,“ utěšuje mě jedna z nich. „Sunset je krásný.“ Má pravdu. Přesouváme se podél značek: SPHINX. Jsem překvapený – i tady je málo turistů. Vidím Sfingu úplně zblízka. Fotím se s ní téměř sám. Jen já a ona. Slunce se rychle schovává. Vím, že tady to jde rychle – příliš rychle.
A pak to přichází. Ten okamžik. Existují chvíle, kdy se čas zastaví. Kdy se vesmír zhmotní v jediném obraze. Teď – právě teď – v Gíze, když dromedáři opouštějí pyramidy v dokonalém procesí a slunce – ohnivá koule – se dotýká horizontu. Pyramidy stojí nehybně. Věčně. Lhostejné k času. A přesto v tomto okamžiku – v této vzácné chvíli mezi dnem a nocí – přede mnou ožívají.
Slunce sestupuje pomalu, jako by chtělo vzdát hold těmto monumentům lidské touhy dotknout se nesmrtelnosti. Paprsky proměňují celou scénu v plátno božského malíře. Velbloudi tvoří stínovou karavanu – jejich dlouhé siluety se táhnou pískem jako modlitba.
„Tohle…“ šeptám, ale zmlknu. Žádná fotografie to nezachytí. Žádné pixely. Žádná slova. Je to téměř jako svátost. Okamžik, kdy se člověk stává svědkem něčeho, co přesahuje jazyk. Co se vymyká slovům. Nádhera světa v nejčistší formě – nesmlouvavá, překrásná a bolestně prchavá.
„Musíme jít,“ ozývá se Rassia…. Pokračování příště.
