Značkovali je jako dobytek. Krev, oheň a ponížení v Sudetech začaly dlouho před Mnichovem

Tři hodiny ráno, 21. září 1938, Habartice. Je tma. Hustá, lepkavá pohraniční tma, jaká dovede být jen na Frýdlantsku, kde se mlha valí od saských lesů a obtáčí krajinu jako mokré sukno. Z budovy celnice v Habarticích, jen několik desítek metrů od hranice, proniká do noci jen tlumené světlo. Uvnitř nespí nikdo. Muži v uniformách finanční stráže a četnictva, zařazení do Stráže obrany státu, svírají v dlaních pažby pušek a poslouchají.

Poslouchají, jak se ze saské strany ozývá zpěv. Hrubé mužské hlasy, opilé pivem a nenávistí, hřmí Horst-Wessel-Lied. Už několik nocí po sobě. Provokace, výhrůžky, někdy výstřel do vzduchu. Vesnice za zády spí, nebo to alespoň předstírá. Většina německých sousedů, se kterými si ještě před rokem říkali dobrý den, dnes ví, co přijde.

Třiatřicetiletý respicient finanční stráže Jan Klenner stojí u okna. Je slyšet jen jeho tlukot srdce. Snad myslí na ženu. Snad na to, jak je absurdní, že hranici, kterou hlídá, právě někdo v Berlíně, Londýně, Paříži a Římě překresluje tužkou na mapě. A pak to přijde.

První dávka ze samopalu rozbije sklo. Druhá rozštípne dřevěné okenice. Někdo zakřičí – ne slovo, jen zvuk, jako zvíře v pasti. Do místnosti letí ruční granát a v krátké chvíli, než vybuchne, stihne Klenner vidět záblesk. Pak oheň. Pak ticho, které není tichem, ale řevem, ohlušujícím řvem v uších.

V tu stejnou chvíli – někde mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní 21. září 1938 – začíná jeden z nejtragičtějších okamžiků novodobých českých dějin. Ale ten okamžik není ojedinělý. Je jen kapkou v řece. V řece, která se za pár dní rozlije po celém pohraničí a vyžene z domovů statisíce lidí.

Z domova je nepřátelské území

Teď, právě tady se musíme vrátit o pět let nazpět. Do roku 1933, kdy se v Německu chopil moci Adolf Hitler. Nástup nacismu byl jako vržení zápalky do suchého strniště. Tím strništěm bylo československé pohraničí.

Vztahy mezi Čechy a Němci nebyly v Sudetech nikdy idylické, ale po staletí to bylo soužití fungující. Lidé spolu obchodovali, brali se, vychovávali děti. Po roce 1933 se však začalo cosi měnit. Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, financovaná z Berlína, začala systematicky rozdmýchávat národnostní a rasovou nesnášenlivost. Češi byli slovně napadáni. Židům se rozbíjela okna. Smíšená manželství – ještě nedávno běžná – se rozpadala pod tlakem rodin a sousedů.

A pak přišelo 12. září 1938. Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku promluvil. Vlastně řval – přímo zaútočil na Československo. Ještě téže noci se pohraničí vzbouřilo. Henleinovské bojůvky přepadly četnické stanice, celnice a pošty. Zavraždili první oběti. Československá vláda odpověděla vojskem a vyhlásila stanné právo.

29. září 1938 byla v Mnichově podepsána dohoda mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií. Bez Československa. O Československu. Když ji prezident Edvard Beneš druhého dne přijal, nešlo už jen o ztrátu území. Šlo o ztrátu domova pro statisíce lidí.

Habartov, 13. září: První bitva

Ještě před Mnichovem, ještě před tím, než se svět dověděl o Habarticích, se odehrál jiný střet. Někteří historikové jej dnes nazývají první bitvou druhé světové války.

Malé město. 3 135 obyvatel, z toho 207 Čechů. Mizivá menšina v moři nepřátelství. Čtyři četníci: praporčík Jan Kouko, strážmistr Jan Pardus, strážmistr Antonín Křepela, strážmistr Matěj Příbek. Anonymní výhrůžné dopisy chodí už týdny.

13. září ráno jde Pardus pro cigarety. Vrátí se mezi urážkami, ale živý. Na věži kostela už vlaje hákový kříž. Koukol s Pardusem se vydávají k obecnímu úřadu zjednat pořádek. Ještě se nikdo neodváží. Ještě. Pak se to zlomí. Dav vnikne na četnickou stanici. Vyvlečou ven Růženu Pardusovou, manželku strážmistra. Přestřelka. Padá velitel Koukol. Padá i vůdce vzbouřenců Otto Plass. Strážmistr Příbek je raněn.

A pak přichází okamžik, který se vepsal do paměti českého četnictva jako symbol: před stanici je předvedena zmlácená a lynčována Růžena Pardusová. Buď zbraně dolů, nebo umře. Četníci vycházejí. Beze zbraní. Pardus jako poslední. Vrhnou se na něj. Jeho žena se musí dívat. V uších mu procvakávají do boltců hákové kříže – jako značku dobytku. Jako trofej. Když kolem druhé hodiny odpolední přijíždí autokar s posilou jedenácti četníků, najdou v Habartově čtyři mrtvé Čechy. Mezi nimi i umučeného strážmistra Křepelu. Tohle není válka. Válka má pravidla. Tohle je něco horšího.

Hořící celnice u saské hranice

Vraťme se k té noci, kterou jsem začal. K Janu Klennerovi, který stojí u okna celnice v Habarticích tehdy Ebersdorf na Frýdlantsku. Útočníci – desítky mužů ze Sudetendeutsches Freikorps, vycvičené, ozbrojené a vyslané z německé strany hranice – obklíčili budovu. Z oken letí palba. Dovnitř granáty. Obránců je hrstka. Ale brání se. Hodiny.

Když plameny zachvátí dřevěné vnitřnosti celnice, Jan Klenner už nemůže ven. Umírá v ohni. Jednatřicet let. Respicient finanční stráže, manžel, syn. Patří mezi první oběti války, která ještě oficiálně nezačala. A přesto – přesto Habartice neskončily porážkou. Útočníci nakonec ustoupili. Měli vyšší ztráty: tři mrtvé a šestnáct těžce zraněných. Obránci ubránili budovu.

A pak se stalo něco, co nelze popsat jinak než jako akt vzdoru hraničící se zázrakem: téhož dne odpoledne, jen několik hodin po útoku, kdy v zemi ještě tlely uhlíky a v márnici ležel Klenner, odehráli čeští obránci u celnice volejbalový zápas. Někteří hráči měli hlavu omotanou zkrvavenými obvazy. Tělo říkalo: tady jsme. Nepoddáme se. Síť, míč, hra. Před očima nepřítele.

Mezitím v Berlíně mlel německý tiskový aparát svou: agentura Deutsches Nachrichtenbüro vydala zprávu, že českoslovenští komunisté Rote Wehr napadli uprchlický tábor v saském Seidenbergu. Že starosta bojuje o život. Pravda byla, že starosta v té chvíli seděl v hostinci u piva. Lež byla už tehdy nejostřejší zbraní.

Následující den, 22. září, padly Heřmanice. O den později Srbská. Pohraničí vře. A bude vřít až do okamžiku, kdy se Mnichov stane realitou.

Sto padesát tisíc osudů, jeden valící se proud

Po 30. září 1938 už nebylo co bránit. Mnichov byl podepsán. Pohraničí bylo postoupeno. A začalo to, čemu historik Jan Benda ve své knize Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938–1939 dal přesný název: nucená imigrace.

Statistika sekretáře Ústavu pro péči o uprchlíky Jaroslava Šímy uvádí k 1. červenci 1939 evidenci 171 401 uprchlíků z pohraničí do vnitrozemí. Z toho: 141 037 osob české národnosti. 10 496 Němců (antifašistů, sociálních demokratů, komunistů). 18 673 Židů.

A k těmto číslům je třeba připočíst zhruba 50 000 aktivních státních zaměstnanců, kteří v statistice nefigurují. Celkem tedy zhruba 220 000 lidí. Někteří badatelé odhadují až 250 000. Co tato čísla znamenají? Představte si každého obyvatele dnešní Plzně. Sebraného z domu během jedné noci. Naloženého na vůz, do automobilu, do dobytčáku. S kufrem, kočárem, peřinou. S dětmi v náručí. A vrženého do země, která už nemá kam je dát.

Vyhánění neprobíhalo na základě žádného oficiálního dokumentu. Nebyl to vládní výnos, dekret, nařízení. Bylo to lidové běsnění, organizované sudetoněmeckými ordnery a podporované léty propagandy. Češi přicházeli do svých bytů a nacházeli vyrabovaný majetek. Slyšeli, že do rána musí být pryč. Pod hlavněmi pušek. Pod výhrůžkami střelnými zbraněmi. A v mnoha případech – přiznejme si to – nešlo jen o nacionalismus. Šlo o kořist. O nábytek. O dům. O živnost souseda, kterého ráno už nebylo třeba zdravit.

V první vlně utíkali ti, kdo byli nejvíce na očích: finanční stráž, četníci, pošťáci, učitelé, železničáři. Lidé v uniformách. Lidé, kteří symbolizovali československý stát. Ale brzy je následovali i dělníci, živnostníci, sedláci – starousedlíci, jejichž rodiny tu žily po generace.

Wilsonovo nádraží v Praze se stalo branou peklem. Vlaky přijížděly přeplněné, lidé seděli na střechách vagónů, v náručích nesli, co se vejde. V kancelářích pro uprchlíky se vyplňovaly dotazníky – jméno, věk, povolání, místo bydliště, které už není.

Ti, kdo zůstali

A přesto – v pohraničí zůstalo 319 000 Čechů. Většinou starousedlíci. Sedláci, kteří se nehodlali vzdát půdy, již obdělávali otec, děd, praděd. Dělníci v továrnách. Lidé, pro něž slovo domov znamenalo víc než státní hranice.

Jejich osud byl tragický jiným způsobem. Stali se z nich občané druhé kategorie v Sudetské župě. Jejich děti chodily do německých škol. Mluvit česky na ulici znamenalo riziko. A o měsíc a půl po obsazení, 9. listopadu 1938, dorazila i do zabraného pohraničí Křišťálová noc – a sudetští nacisté začali pronásledovat místní židovskou menšinu, sociální demokraty, komunisty, svědky Jehovovy. Všechny, kdo se neklaněli.

6. prosince 1982 – ke 44. výročí přepadení – byla na budově habartické celnice odhalena pamětní deska. Na besedu přišli tři z obránců, kteří přežili: Ladislav Krásný, František Beer a Josef Sivek. Starci, kterým bylo v noci na 21. září 1938 dvacet, třicet let. Kteří viděli umírat Klennera. Kteří hráli ten neuvěřitelný volejbal s krvavým obvazem na hlavě. Na desce stojí:

Dnes je to už osmdesát sedm let. Vzpomínkové akce se konají dál – v Habarticích, v Srbské, v Heřmanicích. Lidé tam jezdí. Někteří proto, že tam zemřel jejich praděd. Jiní proto, že tuší, že tahle paměť je křehká a snadno se ztrácí.