Článek
Region, jehož jméno bylo v průběhu věků uctíváno, zatracováno, úředně zakazováno, a přesto znovu oživeno. Sudety nejsou pouhým geografickým vymezením na mapě. Jsou živým, pulzujícím organismem s hlubokými historickými jizvami, ale také s nezkrotnou, divokou krásou, která člověka uhrane při důkladném pohledu.
V Sudetech je mlha hustá tak, že by se dala krájet. A pod ní se schovávají všechny ty staré příběhy a lidé, kteří už dávno odešli, ale jejich stíny tu zůstaly.
Povzdech „Sudety krásné, Sudety mé“ v sobě nese étos složité lásky k pohraničí – k místu, které muselo v minulosti ztratit svou původní identitu, aby v průběhu desetiletí pomalu a bolestivě hledalo novou tvář.
Vlajka Sudet
Od keltských kanců k Ptolemaiovým mapám
Původ samotného slova Sudety halí závoj dávnověku a etymologové dodnes nenabízejí jediné jednoznačné vysvětlení. Nejstarší a snad nejvíce podmanivá teorie nás zavádí ke starým Keltům. Podle ní je pojmenování Sudéta složeno z gramatického základu sud (kanec) a přípony éta (les). Sudety jsou tak v původním smyslu „lesem kanců“ či „lesem divokých sviní“ – divokým, neprostupným hvozdem, kam lidská noha vkročila jen s nejvyšší opatrností. Jiné hypotézy hovoří o starogermánském slovu sudtha, což znamená prostě „les“, případně o balkánské stopě, která výraz překládá jako „Kozí hory“.
