Článek
Jen kousek od místa, kde z ledových hlubin Kurilského jezera vytéká řeka Ozernaja. Právě tam, obklopené smaragdovou hradbou olšových lesů a věčným dechem dýmajících vulkánů, ční k nebi gigantické bílé obelisky.
Říká se jim Kutchiny baty (rusky Кутхины баты). Pro vědce je to monumentální erozní útvar z pemzy. Pro domorodé Itelmeny jsou to však lodě samotného Stvořitele světa, které tu nechal schnout na slunci a které už nikdy nevypluly.
Legenda o Havranovi, který stvořil zemi
Abychom pochopili duši tohoto místa, musíme se vrátit v čase do dob, kdy země byla ještě tekutá a tvárná. Podle kamčatských legend byl stvořitelem všeho živého velký Havraní bůh jménem Kutkh (Kutch). Nebyl to dokonalý, vzdálený bůh, byl náladový, moudrý, občas poťouchlý, ale nade vše miloval Kamčatku. Byl to on, kdo svými křídly vyoral koryta řek, svými drápy vztyčil hřebeny hor a svým dechem zažehl ohně v nitru sopek.
Kutkh byl také vášnivým rybářem. Kurilské jezero, ležící v obří sopečné kaldeře, bylo odjakživa domovem největších kulinářských pokladů poloostrova – miliónů sytě červených lososů nerka. Když se Kutkh vydával na lov, dlabal si z obřích kmenů stromů tradiční kamčatské loďky, kterým domorodci říkají baty, něco jako kanoe či pirogy.
