Článek
Byl rok 2022 a Tomio Okamura stál u řečnického pultíku Poslanecké sněmovny jako tribun lidu. Hlas mu hřměl, gesta byla dramatická, slova pečlivě vybrána tak, aby maximálně zabolela. Markéta Pekarová Adamová prý „vysává veřejné peníze na drť“, užívá si luxusu předsedkyně plnými doušky a – hůře než cokoliv jiného – jezdí v BMW.
Minulou neděli do studia České televize přijelo černé BMW s majáčkem. Za volantem, respektive na zadním sedadle, seděl předseda Sněmovny Tomio Okamura
Okamurova obhajoba před kamerami byla rychlá, pohotová a ve své podstatě geniálně prostá: je to ojetina. Pět let staré BMW prý má menší zůstatkovou hodnotu než nová Škoda Superb, takže jeho vláda vlastně ‚šetří‘. Za naší vlády se šetří – to byl jeho přesný výrok. Pronesen v autě za statisíce korun, vybaveném majáčkem, při cestě do televizního studia.
Když BMW používala předchozí předsedkyně Sněmovny, tak slovy Tomia Okamury se jednalo o luxus, vysávání veřejných peněz úplně na drť a hnus. Teď s ním jezdí sám. Je to prý ukázka šetření nové vlády. Podle mě je to hlavně ukázka jeho pokrytectví. pic.twitter.com/VcZSYHqty2
— Marian Jurečka (@MJureka) March 8, 2026
Logika tohoto argumentu je svůdná jen do chvíle, než si vzpomenete, co Okamura říkal v roce 2022. Tehdy mu nevadilo ani tak BMW jako takové. Vadil mu princip. Vadilo mu, že předsedkyně Sněmovny si dovoluje jezdit v jiném autě než ve Škodovce. Vadilo mu, že si „užívá luxusu“. Vadil mu – a to bylo klíčové slovo celého jeho tehdejšího vystoupení – hnus.
Dnes tentýž muž sedí ve stejném autě a vysvětluje, proč je to vlastně úsporné opatření.
Pokud tohle není politický převlek hodný nejlepší kanálové show, pak neexistuje lepší definice slova pokrytectví. Pekarová má pravdu. A to ho štvalo nejvíc.
Markéta Pekarová Adamová v neděli v pořadu Otázky Václava Moravce nemusela ani příliš argumentovat. Stačilo jí se usmát.
Okamura na to reagoval tak, jak reagují lidé, kteří vědí, že prohrávají – začal útočit. Tvrdil, že BMW bylo po Pekarové nové, i když ona namítala, že ho zdědila po svém předchůdci. Přešel do protiofenzivy s rezidencí na Praze 6. Vzpomněl si na stříbrné poklopy, na jídlo donášené do patra, na všechny staré hříchy, které si pečlivě archivoval pro podobné příležitosti.
Ale nic z toho nezměnilo základní a nepopiratelný fakt: muž, který ve Sněmovně veřejně hanil ženu za to, že jezdí v BMW, nyní jezdí ve stejném autě. A odmítá se za to omluvit. Výslovně. Bez jakýchkoliv pochybností.
„Za svoje výroky se nehodlám omlouvat,“ prohlásil Okamura. To je přinejmenším konzistentní postoj. Akorát konzistence v tomto případě znamená: vím, že jsem tehdy lhal o principech, ale přiznání by mě politicky stálo příliš mnoho.
Majáček jako metafora
Bylo by příliš snadné celou kauzu odbýt jako bezobsažnou politickou šarvátku, která nezajímá nikoho mimo Prahu. Jenže BMW s majáčkem je mnohem víc než anekdota. Je to pokřivené zrcadlo české politiky posledních let – zrcadlo, ve kterém se Okamura vidí ještě zdeformovanější než ostatní.
Okamura vybudoval svou politickou kariéru na odporu vůči establishmentu, na rétorice obyčejného člověka proti papalášům, na příslibu, že SPD bude jiná, čistší, upřímnější než ti druzí. Jezdil ve Škodovce a dával to světu vědět. Byl skromný a hrdý na svou skromnost, což je mimochodem také jistý druh exhibicionismu, jen levnější.
Jakmile však získal klíče od předsednické kanceláře, ukázalo se, co se vždy ukáže: moc nemění principy, jen odhaluje jejich nepřítomnost
BMW zůstalo. Majáček zůstal. Zůstalo i odůvodnění, které se mění podle potřeby – dříve luxus jako hanba, dnes ojetina jako ctnost.
Neděle 8. března 2026 byla výjimečná ještě z jednoho důvodu. Okamura se po devíti letech vrátil do pořadu Otázky Václava Moravce – pořadu, z jehož byl fakticky vyloučen po tom, co se mu nelíbily kritické otázky. Pořadu, jehož moderátora veřejně nazýval „mediálním podvodníkem“ a volal po jeho okamžitém vyhazovu.
Okamura nepřehodnotil své názory ani nepochopil, že veřejná debata vyžaduje jiný přístup než facebookové výlevy
Stejně jako BMW. Stejně jako majáček. Stejně jako každé vysvětlení. Tomio Okamura se BMW nikdy nevzdá. To je jisté. Nevzdá se ho, protože by tím přiznal, že jeho tehdejší útoky na Pekarovou byly prázdnou demagogií – nástrojem politického boje, nikoliv skutečným přesvědčením. A přiznat tohle by bylo politicky sebevražedné.
Mnohem snazší je říct: je to ojetina. Mnohem pohodlnější je přejít do útoku a vytáhnout rezidenci na Praze 6. Mnohem bezpečnější je spolehnout se na to, že volič zapomene, média se přesunou k jinému tématu a BMW bude dál bezohledně parkovat před budovou Sněmovny.
Historie mu dá za pravdu. Ne proto, že má pravdu. Ale proto, že v české politice málokdo platí za vlastní (křivá) slova – a Okamura to ví lépe než kdokoliv jiný. Majáček bliká dál.
