Článek
Příchod Petra Macinky do první linie české vládní politiky je přesně takovým momentem. Muž, který ještě nedávno stál v předsálí velkých politických her jako zajímavá, leč okrajová postava dopravně-motoristické lobby, se v průběhu několika měsíců stal něčím, co česká politika neviděla dávno: autentickým komunikátorem s ideologickou páteří a instinktem pro jugulární žílu.
A Andrej Babiš? Andrej Babiš přihlíží. Někdy s úsměvem. Někdy s výrazem člověka, který si není úplně jistý, zda ten mladý muž vedle něj je jeho nejcennější aktivum, nebo jeho nejnebezpečnější konkurent. Možná obojí. Abychom pochopili Macinkův vzestup, musíme nejprve poctivě pojmenovat fenomén, který mu prostor otevřel.
Andrej Babiš je politicky nesmrtelný. A právě to začíná být jeho největší problém. Člověk, který přežil kauzu Čapí hnízdo, přežil obžalobu, přežil odchod z vlády, přežil ztrátu prezidentských voleb o vlásek. Takový člověk si vybudoval auru nezničitelnosti. Ale nezničitelnost má svou daň.
Babišovi voliči, a je jich pořád úctyhodných třicet procent, vědí přesně, co dostanou. Vědí, jak mluví. Znají jeho gesta. Pamatují si jeho věty. Mnozí je umí citovat zpaměti, a to jak s láskou, tak s odporem.
Problém je, že politika, jako každá forma zábavy a přesvědčování, potřebuje novelizaci. Potřebuje nové postavy, nové zápletky, nové napětí. Diváci nejsou nevěrní. Jsou prostě lidé se zkrátka zkracující se pozorností. A přesně tady vstupuje Petr Macinka jako záchranné lano pro koaliční projekt, který bez nové energie hrozil stát se pouhou rutinou moci.
Anatomie šmrncu: Co Macinka umí, co ostatní ne
Slovo „šmrnc“ je záměrně hovorové. Záměrně nepřesné. Protože zachycuje něco, co se v politologických učebnicích těžko definuje, ale co každý volič okamžitě rozpozná. Je to kombinace autenticity, rychlosti a ochoty říct nahlas to, co ostatní šeptají v kuloárech.
Macinka tuto kombinaci ovládá s přirozeností, která jeho souputníky musí iritovat. Když vstoupí do debatního studia, nepřináší si složku s briefingem ani manažera komunikace, který by mu šeptal do ucha bezpečné formulace. Přináší si argument. Přináší si přesvědčení. A přináší si, a to je podstatné — schopnost pobavit. V době, kdy většina politiků buď nudí přesností, nebo baví na úkor pravdivosti, je tato syntéza vzácná.
Jeho projev funguje na třech úrovních současně:
Za prvé, mluví jazykem běžného člověka, aniž by sklouzával k populistické vulgaritě. Rozdíl mezi Macinkou a průměrným populistou je přibližně stejný jako rozdíl mezi kuchařem, který mluví o jídle, a kuchařem, který umí vařit. Macinka umí vařit.
Za druhé, má ideologický kotevní bod. Motoristé sobě nejsou stranou jednoho tématu, alespoň v Macinkově podání. Jsou zkratkou pro specifický světonázor: nedůvěra k regulačnímu státu, obrana individuální svobody, odpor k bruselskému diktátu a zdravý selský rozum jako politická metoda. To není plná ideologie v akademickém smyslu, ale je to dost na to, aby voliči věděli, za co hlasují.
Za třetí, a to je možná nejdůležitější — Macinka nemá strach. Nemá strach ze složitých témat, nemá strach z konfrontace a nemá strach říct „nevím“ tam, kde ostatní raději brebentí. V politice, kde se strach zaměňuje za opatrnost a opatrnost za moudrost, je tato bezstarostná odvaha (pro někoho) osvěžující jako déšť po suchu.
Voliči, které Babiš nudí: Sociologická sonda. Kdo jsou tito voliči? Kde žijí? Co čtou?
Zjednodušeně řečeno: jsou to lidé, kteří Babišovi nikdy zcela nevěřili, ale sdíleli jeho odpor k establishmentu. Jsou to pragmatičtí anti-systémoví voliči, kteří nechtějí revoluci, ale chtějí, aby jim stát přestal lézt do života.
Jsou to živnostníci, kteří platí daně a necítí za to vděk. Jsou to řidiči, kteří vnímají každé zdražení pohonných hmot jako osobní urážku. Jsou to lidé z měst i vesnic, kteří mají pocit, že zelená agenda je luxus pro ty, kteří si ho mohou dovolit a oni si ho dovolit nemohou.
Babiš tyto voliče historicky uměl oslovit. Ale postupem času začal působit dojmem člověka, který jejich problémy popisuje, aniž by je řešil, nebo aniž by vůbec věřil, že je lze vyřešit.
Macinka přichází s jiným sdělením: problémy nejsou nevyhnutelné. Jsou výsledkem špatných rozhodnutí, která lze odčinit jinými rozhodnutími. To je zpráva, která dává naději. A naděje, i když je zjednodušená, dokonce naivní, se v politice prodává lépe než sofistikovaná beznaděj.
Bylo by chybou interpretovat Macinkův vzestup jako Babišův úpadek. Politika není hra s nulovým součtem, alespoň ne uvnitř koalice, která má společný zájem na přežití. Babiš je dostatečně zkušený politik, aby rozuměl jedné zásadní pravdě: koalice potřebuje ekosystém, ne monokulturu.
S Macinkou má Babiš jistotu politického bleskosvodu a zároveň předsunutou hlídku
Macinka může říct věci, které by od Babiše působily jako extremismus. Může zaujmout pozice, které ANO testuje, aniž by se k nim formálně zavazovalo. Může oslovit voliče, ke kterým Babiš jako miliardář s Čapím hnízdem v kufru nedosáhne. Na oplátku Macinka získává, co Motoristé sobě jako malá strana potřebují nejvíce: relevanci, ministerská křesla a pocit, že nejsou jen politickým ornamentem.
Jde o klasickou koaliční symbiózu. Ale, a to je hlavní výhrada. Symbiózy mají tendenci se měnit na kompetici v momentě, kdy junior partner začne věřit, že může žít i bez seniora.
Každý politický Pygmalion čelí stejnému riziku. Vytvoří postavu, která ho přeroste
Babiš, ať už vědomě nebo instinktivně, pomohl Macinkovi k viditelnosti, která by bez koaliční platformy přišla mnohem pomaleji, pokud vůbec. Ale viditelnost je jako oheň: skvělý sluha a špatný pán. Čím více Macinka roste, tím více se bude ozývat otázka, která v koaliční politice nikdy nezhasne: Proč hlasovat pro Babiše, když mohu hlasovat pro Macinku?
Tato otázka zatím není zodpovězena. Ale bude. A způsob, jakým bude zodpovězena — anebo nebude — rozhodne o podobě pravicového opozičního prostoru na příští volební cyklus. Babiš to (doufám) ví. Je příliš mazaný na to, aby to nevěděl. A proto sledujeme zajímavou politickou hru: jak senior partner udržuje junior partnera dost blízko na to, aby byl užitečný, ale dost daleko na to, aby nebyl nebezpečný.
Závěrem je třeba říct jednu nepříjemnou věc. Macinkův úspěch není jen o Macinkovi. Je o nás. O tom, co jako voliči hledáme. O tom, jak jsme unaveni z politiky, která mluví o všem, ale neříká nic. O tom, jak zoufale toužíme po někom, kdo mluví, jako by věcem věřil.
Je otázka, zda je tato touha dobrý politický kompas. Charisma a přesvědčivost jsou cenné vlastnosti, ale nejsou zárukou správnosti. Dějiny jsou plné přesvědčivých lidí, kteří se mýlili až spektakulárně. Ale to je téma na jiný komentář.
Pro tuto chvíli stačí konstatovat: Petr Macinka přinesl do české vlády kyslík, který jí chyběl. Jestli s tím kyslíkem dobře naloží, to je otázka, na niž odpověď teprve píše.
