Článek
Ministr zahraničí Gustav Stresemann právě dostává Nobelovu cenu za mír. Německo se vrací mezi velmoci, vstupuje do Společnosti národů. Na povrchu všechno vypadá skvěle. Kdo by tehdy uvěřil, že tato demokracie má před sebou pouhých šest let?
V květnu 1926 padla v Německu vláda. Kvůli čemu? Kvůli sporu o to, jakou vlajku mají vyvěšovat německé ambasády v zahraničí. Ano, četli jste správně. Kvůli vlajce.
To je ten moment, kdy byste měli začít pociťovat znepokojení. Ne kvůli samotné vlajce, ale kvůli tomu, co to znamená: politici se přestali dohodnout i na té nejmenší banalitě. Parlament byl roztříštěný na tucet stran. Vlády padaly jedna za druhou. A když systém vypadá jako neschopný panák, začínají lidé toužit po tzv. silné ruce.
Hitler, který ještě nebyl Hitler
Adolf v roce 1926 nikoho neděsil. Jeho NSDAP získala ve volbách směšná procenta (v období 1926-1927 se podpora pohybovala mezi 1,6 až 2,5 % hlasů). Seděl v pivnicích a křičel na pár desítek posluchačů.
Jenže právě v roce 1926 se stalo něco důležitého: Hitler svou stranu vnitřně přebudoval. Zbavil se rivalů, zavedl princip absolutní poslušnosti vůdci. Založil Hitlerjugend. Zatímco venku se všichni usmívali a slavili mír, on tiše stavěl stroj, který o pár let později rozdrtí republiku a pak i celý svět.
Nebezpečí nechodí s trumpetami a prapory. Pěstuje se v tempu, kdy nikdo nedává pozor
Referendum, které nikoho nezajímalo. V roce 1926 se v Německu konalo důležité referendum: mají být vyvlastněni bývalí knížata bez náhrady? Levice bouřila, pravice zuřila. A víte, jak to dopadlo? Lidé prostě nepřišli. Referendum propadlo pro nízkou účast.
Znáte ten pocit? Když politika vypadá jako cirkus, prostě přestanete chodit k volbám. Řeknete si: Co to změní? A právě tady začíná konec. Když se slušní lidé odmlčí …
Co z toho plyne pro nás v roce 2026? Dívám se a vidím jiné hrozby než ve Výmaru – ale stejně znepokojivé. Nikomu se nevěří. Médiím ne, politikům ne, soudům taky ne. Algoritmy sociálních sítí nás uzavírají do bublin, kde každý žije ve své vlastní realitě. Deepfake videa vypadají reálněji než realita samotná.
I když algoritmy bubliny vytvářejí, přispívá k tomu i lidská přirozenost (homofilie) – máme tendenci se spojovat s lidmi, kteří jsou nám podobní, což sítě pouze automatizují a zesilují.
Lidé jsou unavení. Po inflaci, po energetické krizi, po covidu. Střední třída má pocit, že se propadá. A když máte strach o hypotéku a děti, demokracie vám najednou připadá jako luxus, který si nemůžete dovolit.
Systém vypadá jako vrak. Vlády se mění, nic se neděje, všechno trvá věčnost. A pak přijde někdo, kdo řekne: „Já to vyřeším rychle. Jen mi dejte trochu víc moci.“
Hitler nepřišel roku 1926. Přišel až v roce 1933, kdy už byla společnost unavená, rozdělená a zoufalá. Demokracie nezemřela násilným pučem. Zemřela postupným vyprázdněním. Dnes nám nehrozí muž s knírkem a hnědé košile. Hrozí nám něco jemnějšího a nebezpečnějšího: plíživá eroze.
Eroze důvěry. Eroze pravdy. Eroze ochoty spolu mluvit
A nejhorší? Že to nebolí. Nevšimnete si toho den po dni. Až jednou zjistíte, že demokracie, kterou jste měli, už je jen kulisa. Takže až si příště řeknete, že politika je cirkus a k volbám stejně nepůjdete, vzpomeňte si na Německo roku 1926. Tehdy si to říkali taky.
