Článek
Ministr zahraničí Gustav Stresemann právě dostává Nobelovu cenu za mír. Německo se vrací mezi velmoci, vstupuje do Společnosti národů. Na povrchu všechno vypadá skvěle. Kdo by tehdy uvěřil, že tato demokracie má před sebou pouhých šest let?
V květnu 1926 padla v Německu vláda. Kvůli čemu? Kvůli sporu o to, jakou vlajku mají vyvěšovat německé ambasády v zahraničí. Ano, četli jste správně. Kvůli vlajce.
To je ten moment, kdy byste měli začít pociťovat znepokojení. Ne kvůli samotné vlajce, ale kvůli tomu, co to znamená: politici se přestali být schopni dohodnout i na té nejmenší banalitě. Parlament byl roztříštěný na tucet stran. Vlády padaly jedna za druhou. A když systém vypadá jako neschopný panák, začínají lidé toužit po tzv. silné ruce.
Hitler, který ještě nebyl Hitler
Adolf v roce 1926 nikoho neděsil. Jeho NSDAP získala ve volbách směšná procenta (v období 1926-1927 se podpora pohybovala mezi 1,6 až 2,5 % hlasů). Seděl v pivnicích a křičel na pár desítek posluchačů.
