Článek
Robert Koch sedí nehnutě, téměř nedýchá. Jeho záda jsou kulatá, ramena napjatá a prsty pravé ruky se s milimetrovou přesností dotýkají mosazného šroubu mikroskopu. Světlo plynové lampy se odráží od jeho kulatých brýlí a hází dlouhý, nervózní stín na stěnu plnou polic s chemikáliemi.
O pár kroků dál přešlapuje jeho asistent Julius Petri. Nervozitou si tře unavené oči. Už celé týdny sleduje svého šéfa, jak propadá čistému šílenství. Koch nejí, nespí, nemluví. Pouze barví sklíčka, vaří agar a zírá do tubusu.
„Pane profesore,“ hlesne Petri tichým hlasem, aby nerozbil posvátné ticho místnosti. „Měl byste si odpočinout. Už jsou to dlouhé hodiny. Třeba je to jen chyba v barvení. Smítko prachu.“
Koch neodpovídá. Pouze neznatelně zavrtí hlavou. V jeho mysli není prostor pro pochybnosti. Ví, že nepřítel je tam, na tom malém kousku skla. Neviditelný vrah, který má na svědomí každé sedmé úmrtí ve městě. Plíživá, bílá smrt, která trhá plíce dětí i dospělých. Lékaři mluví o špatném vzduchu, o dědičné slabosti, o božím hněvu. Koch ví, že je to lež. Za vším stojí živý tvor. Musí.
Prsty znovu otočí mikrometrickým šroubem. Čočka se posune o zlomek vlasu.
V tu chvíli se to stane. Barvivo, které Koch před několika hodinami v zoufalství namíchal, konečně zafungovalo. Mlha před jeho očima se rozestoupí.
Koch strne. Srdce mu divoce narazí do žeber. V zorném poli mikroskopu, uprostřed buněčné zničené plicní tkáně, se jasně rýsují drobné, mírně zakřivené tyčinky. Jsou jich tam stovky. Tenké nitky, které se proplétají tkání jako armáda vrahů.
„Mám tě,“ zašeptá Koch. Hlas se mu chvěje, ale je v něm ledový triumf lovce, který právě zahnal kořist do kouta.
„Pane profesore?“ vykročí Petri dopředu.
Koch prudce vstane od stolu, div nepřevrhne kahan. Oči mu divoce svítí za skly brýlí, tváře má bledé vyčerpáním, ale ruka, kterou ukazuje na mikroskop, se ani nezachvěje.
„Pojď sem, Petri. Honem. Podívej se.“
Asistent přistoupí k přístroji, zadrží dech a přiloží oko k okuláru. Chvíli trvá, než jeho oko zaostří. Pak se mu prudce rozšíří zorničky a z hrdla se mu vydere tiché zalapání po dechu.
„Bůh s námi…“ zašeptá Petri a pomalu zvedne hlavu k svému učiteli. „To jsou…“
„Ano,“ přikývne Koch a poprvé po mnoha dnech se jeho tvář uvolní do unaveného úsměvu. „To jsou oni. Původci tuberkulózy. Už se neschovají. Víme, jak vypadají.“
Petri se dívá na drobného muže před sebou a v záři blikající lampy mu dochází velikost tohoto okamžiku. Svět se právě změnil. V téhle malé, temné místnosti plné zápachu chemikálií lidstvo právě vyhrálo svou první velkou bitvu s neviditelným nepřítelem. Koch se otočí zpět ke stolu, bere do ruky zápisník a pevným písmem začíná psát zprávu, která za pár dní otřese celým světem.
Robert Heinrich Hermann Koch, německý lékař a mikrobiolog, zakladatel bakteriologie a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství (1905). Objevil původce tuberkulózy, potvrdil původce anthraxu a cholery.
Svět, kde vás mohl zabít pouhý doušek vody z městské studny. Svět, kde byl kašel vaší dcery rozsudkem smrti a lékaři jen bezmocně krčili rameny. V druhé polovině 19. století lidstvo prohrávalo válku s neviditelným nepřítelem. Lidé věřili, že nemoci způsobuje zlý vzduch nebo boží trest. Pak ale přišel muž, který si posvítil do temnoty. Robert Koch.
Dnes jeho jméno známe hlavně ze zpráv jako suchopárný název německého Institutu Roberta Kocha (RKI). Jenže za tímto názvem se skrývá příběh plný posedlosti, skandální lásky, rivality na život a na smrt, a především vědeckého dobrodružství, které zachránilo stovky milionů životů.
Koch byl nejčistším, nejpečlivějším a nejtrpělivějším lovcem mikrobů, jaký kdy žil. Proměnil mikrobiologii z pouhého hádání a tápání v exaktní vědu, která se řídí zákony tvrdými jako ocel.
Píše se rok 1873. Robert Koch oslavil třicítku a jeho život vypadá lineárně a nudně. Je venkovským lékařem v pruském městečku Wollstein. Rutina, pacienti s rýmou, občas zlomená noha. Koch se nudí a propadá melancholii.
Jeho manželka Emmy udělala věc, kterou později možná proklela, ale lidstvo jí dluží pomník. K narozeninám mu koupila mikroskop. Místo toho, aby spal, seděl celou noc u stolu a zíral do té podivné trubice.
Z venkovského doktora se stal posedlý lovec. Zatímco v obýváku plakala jeho dcera a Emmy toužila po společnosti, Koch si v provizorní laboratoři za plentou hrál s krví ovcí, které záhadně umíraly na sněť slezinnou (anthrax). A pak to uviděl. Drobné tyčinky, které žily, množily se a tvořily odolné spory. Koch jako první na světě dokázal, že konkrétní mikrob způsobuje konkrétní nemoc.
V roce 1882 už Koch nepracuje v zapadlé vesnici. Sedí v Berlíně a má před sebou největší výzvu lidstva: tuberkulózu. V té době na ni umíral každý sedmý člověk. Byla to ošklivá smrt. Koch vyvinul zcela nové metody. Začal bakterie pěstovat na tuhém agaru v miskách (které pro něj vymyslel jeho asistent Julius Richard Petri– ano, odtud Petriho miska) a barvit je chemikáliemi, aby byly pod mikroskopem vidět.
24. března 1882 vstupuje Koch do přednáškového sálu Fyziologické společnosti v Berlíně. V místnosti sedí tehdejší vědecká elita. Koch mluví klidně, věcně, ale to, co říká, vyrazí přítomným dech. Ukazuje zkumavky a sklíčka. „Zde je původce,“ říká a ukazuje na bakterii Mycobacterium tuberculosis.
V sále zavládlo absolutní ticho. Nikdo nediskutoval. Nikdo neprotestoval. Všichni věděli, že jsou svědky dějin. Dnes tento den slavíme jako Světový den tuberkulózy.
Rychlá fakta: Kochovo skóre
Abychom si uvědomili obrovský rozsah jeho práce, podívejme se na suchá, ale fascinující fakta:
Kochovo vědecké skóre a jeho přínos pro lidstvo se dají shrnout do několika zásadních milníků, které navždy změnily tvář medicíny. Prvním obrovským úspěchem byl výzkum anthraxu (sněti slezinné). Koch detailně objasnil životní cyklus této nákazy a popsal, jak bakterie tvoří extrémně odolné spory. Tím přinesl vůbec první nezvratný důkaz v historii, že konkrétní bakterie je přímým původcem specifického onemocnění.
Jeho nejslavnějším triumfem se však stala bitva s tuberkulózou. Izoloval a popsal obávaný „Kochův bacil“, za což v roce 1905 obdržel Nobelovu cenu. Tento objev dal lidstvu do rukou možnost přesné diagnostiky a otevřel dveře k pozdějšímu vývoji účinné léčby.
Při zkoumání cholery zase potvrdil, že se tato smrtící infekce šíří primárně znečištěnou vodou. Tento poznatek způsobil doslova revoluci v hygieně a vedl k masivnímu budování moderních čistých vodovodů a kanalizací ve velkých městech.
V neposlední řadě Koch položil základy oboru i po technologické stránce. Zavedením mikrofotografie a používáním pevných kultivačních médií dal vědcům do rukou nástroje, které se staly základními stavebními kameny moderní mikrobiologie.
Skandál, který otřásl Berlínem
Vědci bývají v učebnicích vyobrazeni jako neomylné ikony ze sádry. Koch ale nebyl žádný svatý. Jeho posedlost prací totálně zničila jeho první manželství. S Emmy se v roce 1893 rozvedl, což bylo v tehdejším silně puritánském Prusku společenské harakiri.
Aby toho nebylo málo, padesátiletý profesor se bezhlavě zamiloval do teprve devatenáctileté Hedwig Freiberg, studentky umění a své modelky.
Berlínská smetánka ohrnovala nos, kolegové si šeptali za jeho zády. Koch se však nenechal zlomit. Hedwig si vzal a ukázalo se, že našel parťáka pro život. Mladá dívka s ním dobrovolně jezdila do nejhorších koutů Afriky a Indie. Zatímco kolem nich lidé umírali na malárii, spavou nemoc a mor, Hedwig mu v polních stanech pomáhala s mikroskopy.
Příběh Roberta Kocha by nebyl kompletní (a lidský), kdybychom nezmínili jeho největší selhání. V roce 1890 podlehl obrovskému tlaku veřejnosti i politické objednávce a oznámil, že objevil lék na tuberkulózu – látku zvanou tuberkulin.
Zoufali lidé z celého světa se sjížděli do Berlína. Koch byl oslavován jako spasitel. Jenže se ukázalo, že lék nefunguje a v některých případech pacientům spíše přitížil. Byla to obrovská rána pro jeho ego a reputaci. Paradoxně se však tuberkulin dodnes používá – ne jako lék, ale jako skvělý diagnostický test, zda člověk tuberkulózu má. I z vlastního selhání tak Koch nakonec vytěžil medicínský triumf.
Robert Koch zemřel 27. května 1910 v Baden-Badenu na infarkt. Jeho srdce jednoduše utahalo zběsilé životní tempo, neustálé cestování a tisíce hodin strávených v laboratořích.
Zemřel muž, který zachránil více životů než všichni vojevůdci historie dohromady dokázali zničit. Robert Koch nám nedal jen léky, dal nám zrak, abychom viděli našeho největšího nepřítele.
Když se dnes napijete čisté kohoutkové vody, když vaše dítě dostane antibiotika, nebo když se podíváte na přísná hygienická pravidla v nemocnicích, vzpomeňte si na venkovského doktora, který dostal k narozeninám mikroskop. Robert Koch nás totiž naučil vidět to, co nás chtělo zabít. A díky tomu jsme získali šanci se bránit.
