Článek
V oáze Síwa stíny palem kreslí na vyprahlou zem složité mapy ztracených světů. Existují místa, která odmítají poslouchat zákony pouště. Když opustím labyrint hliněných uliček pevnosti Šálí, jehož věže se den za dnem tiše a odevzdaně rozpouštějí v občasném dešti, čeká za hradbami pevnosti studené vykoupení. Kruhová tůň. Pramen, kterému lidé říkají Kleopatřino oko.
Není to obyčejná voda. Je to tekutá vzpomínka, žíla vyvěrající z hlubin samotné planety, kde se míchá chlad hlubokých podzemních jeskyní s výhní saharského slunce. Když k ní přijdu, zastavím se. Hladina je tak neuvěřitelně čistá – jako by pode mnou nebylo dno, ale hluboký vesmír. Každou chvilku z hlubin vystoupí tisíce drobných, stříbřitých perliček. Jako tlukot srdce oázy. Zpomalují čas. A pak ucítím ten dotek mýtu.
Vzduch se v poledním žáru tetelí a já v něm téměř vidím mihotat se stín. Kleopatra. Žena, jejíž krása a tragédie uhranuly svět, prý kdysi opustila dusný přepych alexandrijských paláců a vydala se na pouť sem, na samý konec světa, aby uctila starověkého Amona. Vstoupila tehdy do těchto vod? Ponořila své královské tělo do chladivé náruče pramene, aby smyla prach z dlouhé cesty?
Historici nad tím mávnou rukou a budou mluvit o legendách pro turisty. Ale já, jakmile do té vody vstoupím, pochopím, že na historických faktech někdy nezáleží.
Voda je příjemně chladivá. Není to slaná, agresivní tíha solného jezera, která mě nese na hladině jako mrtvé tělo. Tohle je čistý, sametový pramen, který hladí kůži a šeptá do uší. Když se ponořím pod hladinu, svět na vteřinu zmlkne.
Zmizí hluk, zmizí století, zmizí strach z prchavosti lidského života. Slyším jen vlastní dech a tiché, neměnné bublání pramene, který tu byl před námi a bude tu i dlouho potom, co se poslední dům v Šálí definitivně zhroutí v prach.
Vylezu ven, zatímco slunce nad libyjskou pouští neúprosně praží, vždyť je pravé poledne. Žár se tetelí nad vyprahlou zemí jako roztavené zlato. Kapky vody na kůži okamžitě schnou a já se dívám na to kulaté, křišťálové oko v zemi, které v tom všudypřítomném ohni působí výjimečně.
Hladina se pod žhavým paprskem poledního slunce lehce zachvěje. Možná jen odraz vánku. Nebo možná právě teď, uprostřed tohoto žhnoucího ticha, na chvíli otevřela své oči sama Kleopatra.
