Článek
Česká republika je v období, kdy ministr faux pas… pardon, ministr zahraničních věcí nemusí nutně ovládat základy diplomatického bontonu. Stačí, že si v životopise hrdě nese razítko z institutu, kde se namísto světové politiky vyučuje především svatá pravda o tom, že všichni ostatní jsou vedle.
Petr Macinka vtrhl do Černínského paláce s vervou slona v porcelánu a s přesvědčením, že nejlepším nástrojem mezinárodních vztahů je mačkat vlastní koště. Výsledek? Impozantní trapas, který v dějinách české diplomacie nemá obdoby.
Diplomatická krasojízda s razítkem z Hanspaulky
Zatímco dříve se v čele české diplomacie objevovali lidé, kteří chápali, že umění kompromisu a kultivovaný projev jsou základními kameny bezpečnosti malé země v srdci Evropy, Petr Macinka pojal úřad jako nekonečnou tiskovou konferenci svého politického mentora.
Do židlí na ministerstvu usadil kádry, jejichž hlavní kvalifikací není znalost mezinárodního práva či diplomacie, nýbrž schopnost bezpodmínečně kývat na Klausovy teze z devadesátých let.
Místo navazování strategických partnerství jsme se dočkali epochálního představení v podobě ‚suverénního pragmatismu‘. Ten v praxi vypadá tak, že se pohádáte s každým, kdo má víc než dvě letadla, a na mezinárodním fóru působíte jako host, kterého sice nikdo nezval, ale zato má velmi hlasité názory na cokoli od klimatické politiky až po správné názory na Ústavní soudce.
Ankara jako hřebíček do rakve
Absolutním vrcholem této politické taškařice se stal červencový summit NATO v Ankaře. Kdybychom měli hodnotit výkon českého ministra zahraničí podle stupnice trapnosti, Ankara by potřebovala zcela nový koeficient.
Macinka si totiž odletěl do Turecka vyřídit osobní účty s hlavou státu, přičemž veřejný prostor obohatil o bonmoty, nad nimiž by i zkušený hospodský kverulant uznale pokýval hlavou.
Zatímco prezident Petr Pavel si zachoval chladnou hlavu a celou hysterickou vládní šou glosoval s grácií člověka, který už na frontě viděl padat horší hlavy, ministr Macinka se vrátil domů s neprůstřelnou vestou na prsou a pocitem velkého historického vítězství.
Skutečnost? Zůstalo po něm jen z vesmíru viditelné diplomatické spáleniště, pobavené úsměvy západních spojenců a trapné ticho v centrále NATO.
V boji s Hradem přitom nešlo o nic menšího než o to, zda si ministr dokáže prosadit svou umanutou vůli na úkor ústavních zvyklostí.
Výsledek? Prezident zůstává pevně ve své pozici, zatímco ministr Macinka prohrál na celé čáře. Zbyla mu jen hlasitá ozvěna vlastních tiskovek a hřejivý pocit, že v instituci pojmenované po exprezidentovi mají z jeho tažení jistě radost.
Macinkiáda po česku
Česká republika potřebuje silný hlas ve světě. Místo toho dostala megafon z institutu ekologických dezinformací (IVK), který hraje falešně na všechny strany. Petr Macinka sice dokázal, že rozhádat se s kýmkoliv a kdykoliv je vzácnou schopností jeho jedinečné infantilní povahy, ale vybudovat respekt? To už by chtělo víc než jen staré Klausovy papíry umět nosit v podpaží.
Takže nezoufejme. Každá estráda jednou končí – otázkou je jen to, kolik sklenic v tom drahém černínském servisu ještě do té doby zbude. Co myslíte – má česká diplomacie ještě šanci, nebo si na tuto úroveň ministrů-trolů budeme muset zvyknout jako na novou normálnost?
