Divoký, drsný a do této chvíle nespoutaný válečník Ernst Röhm, si je jistý: Hitler bude nemilosrdný!

Ernst Röhm, spoluzakladatel a velitel Sturmabteilung (SA), se narodil v Mnichově do rodiny Julia a Emilie Röhmových. O jeho dětství téměř nic nevíme. Jako bavorský důstojník sloužil v první světové válce, kde byl zraněn a získal řadu vyznamenání. Po válce se přidal k Freikorpsu a stal se členem Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), pomáhal organizovat SA a po nezdařeném Pivním puči byl krátce vězněn. Po propuštění pokračoval ve spolupráci s Hitlerem, i když mezi nimi existovaly názorové rozdíly.

V roce 1925 odjel do Bolívie jako vojenský pozorovatel, ale později se vrátil do Německa na Hitlerovo naléhání aby převzal vedení SA. Röhm byl známý svou zjevnou homosexuální orientací a obklopoval se téměř výhradně homosexuálními důstojníky SA, což později posloužilo jako záminka, k jeho zavraždění během Noci dlouhých nožů.

Ernst Röhm byl jednou z klíčových postav v raných letech nacistického hnutí a měl velký vliv na vývoj SA, paramilitární jednotky známé také jako hnědé košile. SA hrály významnou roli v nástupu Adolfa Hitlera k moci, neboť se podílely na šíření politického teroru a násilí proti politickým oponentům.

Byl vášnivým milovníkem koní a s oblibou trávil čas v sedle. Jeho ložnici zdobilo jezdecké sedlo, jehož aroma si přál cítit i během nočního odpočinku. Jeho srdce patřilo nejen koním, ale i mužům. V roce 1931 se ocitl v hledáčku berlínského soudu kvůli obvinění podle nechvalně známého § 175 německého trestního zákoníku. Soudní proces byl nakonec přerušen, avšak následně si vedení SA najalo právníka, aby se věnoval vydírání Röhma pomocí kompromitujících dopisů.

Röhm přivedl do SA své blízké přátele a provedl reformy, čímž zvýšil autonomii jednotek vůči nacistické straně NSDAP. Členství v SA, známých jako „hnědé košile“, rychle narostlo až na milion příslušníků. Tato formace byla známá svou agresivitou a sklonem k alkoholu, často se zapojovala do konfliktů s politickými oponenty. Zejména s komunisty.

Röhm byl známý svou přímou povahou, dobrými vojenskými schopnostmi a také svou odlišnou sexualitou, což bylo v té době v Německu trestné. Jeho blízký vztah s Hitlerem mu na počátku 30. let umožnil stát se velitelem SA a získat značnou moc. Jeho ambice rozšířit vliv SA a sloučit je s regulérní armádou vedly k napětí s konzervativními vojenskými kruhy, zejména s vedením armády Reichswehru a taky s vedením NSDAP.

V roce 1934 se situace vyostřila, když se Röhm stal terčem – a následně obětí intrik Heinricha Himmlera a Hermanna Göringa, kteří se obávali jeho rostoucího vlivu a usilovali o získání větší moci pro sebe a pro SS. S využitím falešných obvinění -jak jinak - z přípravy puče proti Hitlerovi a s odkazem na jeho homosexualitu byl Röhm zatčen během události známé jako Noc dlouhých nožů, která se odehrála na přelomu června a července tohoto vyostřeného roku.

Během této události byli zavražděni mnozí přední členové SA a další političtí, ať už domnělí nebo skuteční oponenti nacistického režimu. Röhm byl zatčen osobně Hitlerem a následně uvězněn. Když odmítl spáchat sebevraždu s revolverem, který mu byl poskytnut, byl zastřelen bez soudu.

Ernst Röhm byl známý svým vztahem k mladým důstojníkům SA a bylo známo, že protežoval homosexuály ve svých řadách, například Führera SA-Gruppe Karla Ernsta a Generalobersta SA Edmunda Heinese.

Edmund Heines, blízký spolupracovník Ernsta Röhma, nacista mimořádně odpudivého vzhledu i charakteru, zajišťoval mladé muže pro divoké sexuální večírky v armádním stylu, na kterých se také sám aktivně podílel.

Například dr. Ing. Bell se pokusil využít svou minulou sexuální či milostnou, jak chcete, aféru s nejvyšším velitelem SA – Ernstem k osobnímu prospěchu, avšak Standartenführer Julius Uhl z Röhmovy osobní stráže dostal bezprostřední příkaz, aby dr. Bella jednoduše odstranil. Takže, nebylo možné vždy 100% počítat s těmito benefity. Julius Uhl si vydobyl pověst jako vedoucí osobní stráže u vrcholného vedení SA a byl známý jako „vrah nájemníků“.

Získání běžných informací, jako jsou detaily o bydlišti nebo o společenských kontaktech Röhma v Mnichově, i informace o společníkovi na cestě do Bolívie, bylo obtížné. Ale bylo veřejným tajemstvím, že se Röhm rád obklopoval mladými důstojníky SA, a existovaly i spekulace o jeho bezostyšné protekci homosexuálů v řadách SA, mezi které patřili například Karl Ernst, bývalý vyhazovač z gay nočního klubu, nebo už zmiňovaný muž, děsivého vzezření, Edmund Heines.

Noc dlouhých nožů označila konec Röhmových ambicí a současně posílila pozici SS jako hlavní paramilitární síly v nacistickém Německu. Po těchto událostech byla homosexualita na území Třetí říše ještě více pronásledována, ačkoliv Röhmova sexualita byla Hitlerem tolerována a akceptována. Ovšem až do okamžiku, kdy se stala politicky nepohodlnou.

Röhmova smrt také ukázala, že Hitler byl ochoten obětovat i své nejbližší spolupracovníky, aby si upevnil moc a získal podporu německé armády pro své další plány, které nakonec vedly k druhé světové válce.

Homosexuální muži v nacistickém Německu čelili paradoxní situaci. Na jedné straně byla homosexualita v nacistickém ideologickém rámci považována za deviaci, která ohrožovala „čistotu“ árijské rasy a zdraví národní komunity. Na druhé straně existovaly významné vojenské a politické figury jako Ernst Röhm, který byl až okázale „netradiční“ a zastával nejvyšší postavení v nacistických strukturách, dokud nebyl během Noci dlouhých nožů zavražděn.

Pro stejně orientované muže jako Röhm, a zejména pro veterány první světové války, byla otázka maskulinity a kamarádství zásadní. Tito muži byli často hrdí na svou službu a bojovou zkušenost, která byla v nacistickém Německu lidmi mimořádně vysoko ceněna. Přestože nacistická propaganda idealizovala obrázek heterosexuálního, bojovného a reproduktivně schopného „árijského“ muže, homosexuální veteráni se pokoušeli najít prostor, kde by mohli svou maskulinitu definovat vlastními termíny.

Někteří z nich hledali způsoby, jak sloučit svou identitu s převládajícími normami maskulinity. Argumentovali, že jejich sexuální orientace nezmenšuje jejich schopnost být statečnými a efektivními bojovníky, a že mohou i nadále plnit důležité role v rámci Volksgemeinschaft. To bylo často založeno na širším pojetí kamarádství, které přesahovalo pouhou sexuální přitažlivost a zahrnovalo společné zkušenosti, vzájemnou podporu a loajalitu.

Na druhé straně, ti, kteří byli zatčeni a vystaveni perzekuci, se často distancovali od své homosexuální identity jako obranný mechanismus. Ve světle nacistického pronásledování, které zahrnovalo zatčení, internaci v koncentračních táborech a nucenou kastraci, se mnozí snažili o „normalizaci“, aby přežili. To mohlo zahrnovat veřejné popírání své sexuality nebo dokonce účast na nacistických kampaních proti jiným homosexuálním mužům.

Výpovědi homosexuálních veteránů v policejních výslechových záznamech gestapa poskytují nahlédnutí do složitých a často protichůdných způsobů, jakými způsoby tito muži lavírovali mezi svou sexuální identitou a nároky nacistického režimu. Tyto záznamy ukazují, že i v tak nepřátelském prostředí jako bylo nacistické Německo, se homosexuální muži snažili najít způsoby, jak udržet svou důstojnost, identitu a smysl pro komunitu.

Ernst Röhm, ačkoliv byl nakonec zabit nacistickým režimem, představuje složitý příklad. Jeho vysoké postavení a otevřená homosexualita poskytly jakousi dočasnou ochranu a dokonce možnost kariérního růstu pro některé homosexuální muže v SA. Jeho pád však byl použit jako varování a záminka pro další zintenzivnění pronásledování homosexuálů v Německu, což ukázalo, že žádná pozice nebyla v bezpečí před nacistickou, krajně odpudivou ideologií.

Průběh akce zatčení Ernsta Röhma byl dramatický a napjatý. V časných ranních hodinách 30. června 1934 přiletěl Adolf Hitler do Mnichova, kde bez okolků nasedl do svého opancéřovaného mercedesu a spěchal směrem k idylickému alpskému letovisku u jezera -Bad Wiessee. Cíl jeho cesty byl jasný – osobně zatknout Ernsta Röhma, náčelníka generálního štábu SA, který zde trávil dovolenou.

Když Hitler dorazil na místo, okamžitě se vydal k hotelu, přímo do pokoje číslo sedm, kde Röhm a jeho spolupracovníci a spolunocležníci ještě spali. Veškeré telefonní spojení bylo v noci na příkaz SS s Bad Wiessee přerušeno. Nikdo nemohl zvrhlé požitkáře varovat.

Zavalitý muž se přetočil na posteli a odstrčil se od osoby, s níž sdílel lože. Přestože den se teprve začínal probouzet, chodba venkovského hostince už byla plná těžkých kroků. Najednou se dveře do místnosti prudce otevřely a dovnitř vešel muž, v ruce držící bič. Bez varování vtrhl přímo k posteli do Röhmova pokoje, kde ho našel ve společnosti jiného muže. Hitler, s pistolí v ruce, křičel: „Röhm, Sie sind verhaftet!“ Znechucený Hitler si s opovržením prohlížel okolí. V pokoji byly vidět prázdné láhve od lihovin, roztroušené šaty a spodní prádlo a dva muži na lůžku, kterým se nedařilo vzbudit dojem, že by se zde oddávali něčemu jinému, než dosvědčoval vzduch v místnosti.

Divoký, drsný a do této chvíle nespoutaný válečník Röhm, zaskočený, se v negližé jen díval nevěřícně na muže, kterému kdysi důvěřoval více než komukoli jinému. Než se stačil vzpamatovat, byl odvlečen z postele a spolu s dalšími zatčenými vůdci SA převezen do Mnichova, kde byli uvězněni v mnichovské věznici Stadelheim.

V následujících dnech se Hitlerova nejistota ohledně Röhmova osudu vyjasnila. Pod tlakem Göringa, Himmlera a dalších nacistických pohlavárů, kteří usilovali o eliminaci Röhma, Hitler nakonec nařídil jeho smrt. Do Röhmovy cely byla doručena nabitá pistole s výzvou k sebevraždě. Röhm, který odmítl tento akt, byl následně zastřelen na přímý Hitlerův rozkaz.

Ernst Röhm byl znám svým vlastním tvrzením, že je nevyzrálý a degenerovaný, což ho přivedlo k upřednostňování války a chaosu před tradičním buržoazním řádem. Tento zarudlý, robustní muž šířil mezi svými hnědokošiláky, členy SA, nejen zápal pro socialistickou revoluci, ale vehementně šířil i lásku k pohlaví, jenž se v polovojenských složkách, vyskytuje obvykle častěji. Do klíčových pozic této neoficiální armády jmenoval muže, kteří sdíleli jeho sexuální názory, ať už to byli hoteloví vrátní nebo hodináři.

Celá událost, naplánovaná jako operace Kolibřík (Unternehmen Kolibri), se stala jedním z nejkrvavějších a nejbrutálnějších momentů nacistického vzestupu k moci, doslova a do písmene přes mrtvoly, kdy byly zlikvidovány stovky členů SA a dalších politicky obtížných person. Čistka posílila Hitlerovu moc a vydláždila cestu k jeho absolutní vládě v Německu.

Paragraf 175 trestního zákoníku Německa (StGB), který byl účinný od 1. ledna 1872 až do 11. června 1994, sankcionoval homosexuální aktivity mezi muži. Původně postihoval i bestialitu do roku 1969, ale od roku 1935 byla tato činnost převedena pod samostatný paragraf 175b. Na základě tohoto právního ustanovení bylo odsouzeno přibližně 140 000 lidí (!). V roce 1935 došlo k přísnějším úpravám ze strany nacistů, kdy byla maximální hranice trestu zvýšena na pět let a rozšířen rozsah trestných činů na všechny „nemorální“ aktivity. Zavedením paragrafu 175a byly za určité „vážné“ případy stanoveny tresty odnětí svobody od jednoho do deseti let.

V roce 1950 se bývalá NDR vrátila k původnímu znění paragrafu 175, avšak zachovala uplatnění paragrafu 175a. Konec 50. let přinesl změnu, když homosexualita mezi dospělými již nebyla trestána. V NDR byl v roce 1968 přijat nový trestní zákoník, který v paragrafu 151 trestal homosexuální styk s nezletilými pro obě pohlaví. Tento paragraf byl zrušen v roce 1988. 

Na druhé straně, Spolková republika Německo si po dvě dekády ponechala paragrafy 175 a 175a z nacistické éry. V roce 1969 a 1973 proběhly reformy, po kterých byly trestány jen homosexuální vztahy s muži mladšími 18 let, zatímco pro lesbické a heterosexuální vztahy byl stanoven věk 14 let. V 80. letech se Zelení snažili o změnu, ale paragraf 175 byl odstraněn až v roce 1994. Po sjednocení Německa v roce 1990 tak v zemi existovaly dvě rozdílné právní normy pro západní část a nové spolkové země.

Zajímavá studie, kterou publikoval Jason Crouthamel se zaměřuje na zkušenosti a pohledy gay mužů v době nacistického Německa, s důrazem na ty, kteří sloužili během první světové války. Ze studie vyplývá:

Jaký byl postoj gay mužů k dominantním mužským ideálům a koncepcím bratrství v době vlády Třetí říše? Klíčovým bodem diskuse je, že normativní nacistická valorizace heterosexuality jako klíčového aspektu mužnosti byla zpochybňována gay veterány, kteří se snažili udržet si prostor pro vlastní definování mužnosti, své sexuální orientace a své role v rámci národního společenství.

Postoj gay mužů k homosexualitě ve vztahu k dominantním normám mužnosti se lišil – někteří se snažili prokázat, že homosexualita je kompatibilní s bojovnickou mužností, zatímco ti, kteří byli zatčeni, se od své gay identity často odvraceli. Svědectví veteránů zaznamenaná v souborech gestapa odhalují, jak osobní konstrukce sexuální identity mohly oslabovat nebo posilovat dominantní ideály mužnosti.

Zdroj: 1) Crouthamel, J. (2018). Homosexualita a kamarádství: Destabilizace hegemonického maskulinního ideálu v nacistickém Německu. Dějiny střední Evropy, 51(3), 419-439. doi:10.1017/S0008938918000602, 2) Bulletin 2022, 3) Nacisté homosexuály tolerovali. Pak se všechno změnilo - Den památky obětí holocaustu - Haaretz.com, 4) Homosexualita a kamarádství: Destabilizace hegemonického maskulinního ideálu v nacistickém Německu | Dějiny střední Evropy | Cambridgeské jádro, 5) CS Magazin (cs-magazin.com), 6) Poslední chvíle nacistického homosexuála, který si tykal s Hitlerem | ARMYWEB.cz, 7) THOMAS-DISSERTATION.pdf (tamu.edu), 8) Nacistický hon na homosexuály – Druhá světová válka – druhasvetova.com, 9) Deutsche Nationalbibliothek