Článek
Noc se snáší nad středověkým náměstím, kde se dav stahuje jako temný příliv kolem dřevěné hranice připravené k volání smrti. Plameny, dosud v zárodku, už netrpělivě olizují dřevěné klády, zatímco chladný vítr roznáší pach smoly a předsmrtné zkázy.
Uprostřed toho všeho stojí mladá žena, oči zavázané šátkem, čelo nese výraz tiché rezignace. „Upalte ji!“ zní ze všech stran, jakmile kat vystoupí vpřed. „Na hranici s ní! Všechny je spalte, ty pomocníky ďáblovy!“ Vyřčené příkazy se v ozvěně vrací k těm, kteří je volali, pokřivený obraz lidské spravedlnosti, kdy jediný úkon proti dogmatům stačí k odsouzení k ohnivému konci.
Jiné náměstí stejná doba. Až tak malicherný je důvod tohoto činu. Učení, které se liší od církevní pravověrnosti, tvrzení, že Země se točí kolem Slunce – to je kacířství, zrůdné pokoušení osudu lidské duše. Tak končí všechny sny o poznání a všechny myšlenky, které by mohly pohnout svět z pevného bodu kroužení kolem nevědomosti.
O několik století dál, na jiném místě, avšak ve stejné atmosféře neúprosného soudu, klesá cíl davového hněvu na ženu. „Ukamenujte ji!“ křičí muži i zahalené ženy, kteří ji obklopují v těsném kruhu. Její smrtelné provinění je cizoložství – akt vášně odsouzený raději k smrti než k pochopení. Místo ohně jsou to kameny, které se vzápětí mračně usmějí, připravené vzít poslední naději z očí té, která již nemá kam utéct.
„Důkazy předkládej!“ vyzývá jeden z mužů, zatímco zdvihá kámen. Hlasy těch, kteří mají být ochránci víry a morálky, jsou teď katy, podobně jako v době minulých věků. A tak se zázrak spravedlnosti mění v hrozivé divadlo krutosti. Symbolické zlo je všude.
Historické echo těchto výjevů říká jediné: hlasy, které volají po upálení či kamenování, jsou hlasy strachu před tím, čemu nerozumí, hlasy starobylé zloby, která přežívá od dob, kdy bylo bezpečnější mlčet než hledat pravdu. A tak, v temnotě těchto rozsudků se základy lidství ztrácí pod rýmami plamenů a kamenů – zatímco dějiny, důkazy i svědomí nás volají ne k trestu, ale k pochopení.
Ve středověku a raném novověku je oheň symbolem očištění. Plameny, které olizují nešťastníky svázané na hranici, mají nejen pálit těla, ale také jejich duše očišťovat od hříchů. „Upalte je! Na hranici s nimi!“ zaznívá z úst rozhořčeného davu, který často přihlíží těmto brutálním divadlům smrti. Důvody, proč se lidé dostávali do náruče ohně, jsou různé, ale nezřídka se pojí s obviněními z kacířství či čarodějnictví.
Za jaká tvrzení se dříve lidé upalovali na hranicích a za jaké chování vás dnes ukamenují?
Jedním z nejznámějších případů je Jan Hus, jehož osud se naplňuje v roce 1415. Hus stojí v Kostnici před církevním koncilem, který jej obviňuje z kacířství. Hus odmítá odvolat své učení, které kritizuje církevní poměry a zdůrazňuje autoritu Písma. „Nestojím zde, abych zapíral pravdu,“ tvrdí a svou víru v autoritu Písma nad autoritou papeže odmítá zradit. Plameny jej pohlcují, ale jeho myšlenky žijí dál.
Podobně tvrdohlavý je i Giordano Bruno, který v roce 1600 čelí svému osudu v Římě. Filozof a dominikánský mnich je obviněn z kacířství kvůli svým revolučním názorům. Věří v nekonečný vesmír s mnoha světy a odmítá některá církevní dogmata. Jeho hlas zní neoblomně: „Nemohu zradit to, co pokládám za pravdu.“ Jeho popel je rozprášen, ale myšlenky o vesmíru přežijí staletí.
Na druhé straně světa, v moderní době, se žár plamenů nahrazuje chladnokrevností kamene. Kamenování (radžm) je brutálním trestem, který některé země praktikují na základě přísné interpretace islámského práva šaría. Za co se dnes hází kameny? Cizoložství je hlavním zločinem, který si tento hrůzný trest vysluhuje. Případy jako je Sakíne Mohammadi Aštiáníová z Íránu jsou světu důkazem, jak kruté mohou být následky obvinění z nevěry. „Nehřešila jsem,“ šeptá Aštiáníová, ale její protesty zanikají v zuřícím davu.
Obvinění z homosexuality (z pouhého chování) je dalším důvodem, proč se kameny mohou stát smrtící zbraní. Přesto je důležité poznamenat, že islámští reformátoři apelují na revizi těchto zastaralých a nelidských praktik. „Toto není spravedlnost,“ zdůrazňují a volají po interpretaci, která by byla v souladu s lidskými právy.
Historie i současnost (!) nám jasně ukazují, jak tenká je hranice mezi vírou, pravdou a fanatismem, mezi spravedlností a krutostí. Ačkoliv jsou plameny hranic a letící kameny relikviemi (jen někde) minulostí, připomínají nám, jak důležité je stát za pravdou a bojovat proti nespravedlnostem, které i dnes mohou zavřít ústa těm, kteří mají jiný názor či odlišný pohled na svět. „Pravda vás osvobodí,“ řekl Jan Hus. Snad jednoho dne osvobodí nás všechny.
