Článek
Netuší, nebo možná tuší příliš dobře, že se účastní schůzky, která změní dějiny Evropy.
Adolf Hitler byl jmenován říšským kancléřem teprve 30. ledna 1933. Německo ještě formálně fungovalo jako republika – před krajně důležitými volbami plánovanými na 5. března zbývalo sotva několik týdnů. Nacistická strana však stála před vážným problémem: byla prakticky bez peněz. Série voleb v roce 1932 ji finančně vyčerpala a stranická kasa zela prázdnotou.
Právě tehdy svolal Hermann Göring do své oficiální berlínské rezidence schůzku, která se do moderních dějin zapsala jako jeden z nejchmurnějších příkladů propojení hospodářské moci s nastupujícím totalitarismem.
Na setkání bylo přítomno přibližně dvacet až pětadvacet nejvlivnějších osobností německého průmyslu a bankovnictví. Nešlo o druhořadé figurky – přišla skutečná smetánka německého hospodářství.
Gustav Krupp von Bohlen und Halbach, šéf legendárního ocelářského koncernu Krupp, jehož továrny vyzbrojovaly Německo po generace. Albert Vögler, spoluzakladatel gigantu Vereinigte Stahlwerke, tehdy jedné z největších ocelářských společností světa. Hjalmar Schacht, brilantní a bezohledný finančník, který brzy usedne do křesla prezidenta Říšské banky. A vedle nich zástupci chemického kolosu IG Farben, elektrotechnického Siemensu nebo automobilky Opel.
Tito muži nepřišli jako diváci. Přišli jako potenciální investoři – a Hitler jim přišel nabídnout, co si za své peníze mohou koupit.
Hitlerův projev trval přibližně hodinu a půl. Byl pečlivě kalibrován pro své publikum – žádné křičení, žádná vulgární demagogie z pivních sálů. Hitler mluvil jazykem, kterému průmyslníci rozuměli.
Nejprve jim nabídl uklidnění ohledně soukromého vlastnictví. Nacismus, zdůrazňoval, není socialismus. Komunistická hrozba bude jednou provždy zničena, odbory zkroceny, mzdy stabilizovány. Podnikatelé si mohou vydechnout – jejich majetky jsou v bezpečí.
Pak přišla pasáž, která by za normálních okolností každého demokrata přiměla okamžitě vstát a odejít. Hitler otevřeně prohlásil, že nadcházející březnové volby budou s největší pravděpodobností posledními na příštích deset, možná sto let. „Ať už bude výsledek jakýkoli,“ řekl, „nedojde k žádnému ústupu. Pokud volby nerozhodnou, musí se rozhodnout jinými prostředky.“
Nikdo neodešel
Hitler také naznačil masivní program znovuvyzbrojení. Pro muže, jejichž podniky vyráběly ocel, chemikálie a strojní zařízení, to znělo jako příslib nekonečného proudu státních zakázek.
Po Hitlerově odchodu přešel Göring bez okolků k věci. Bylo třeba financovat volební kampaň NSDAP a jejich konzervativních spojenců z DNVP. Hjalmar Schacht – člověk, který dokonale ovládal jazyk peněz i jazyk politiky se ujal role výběrčího.
Výsledek byl ohromující: přítomní průmyslníci přislíbili celkem tři miliony říšských marek (dnes přibližně 380 až 630 milionů Kč). Největší příspěvek, přibližně čtyři sta tisíc marek, složil chemický gigant IG Farben. Krupp, který byl k Hitlerovi ještě nedávno rezervovaný až skeptický, odcházel z večera jako jeden z nejnadšenějších podporovatelů nového režimu.
Tři miliony marek. V tehdejší hodnotě astronomická suma. Dost na to, aby Německo bylo v posledních dnech před volbami zaplaveno plakáty, aby Göbbelsova propaganda hřměla z rozhlasových přijímačů a aby Hitler osobně přelétával letadlem z města do města na svých věhlasných turné.
Z krátkodobého hlediska se investice zdála výtečná. Po volbách přišel zákaz odborů, zmrazení mezd a konec kolektivního vyjednávání. Dělníci byli svázáni, zisky rostly. Pak přišly obrovské státní zakázky na zbrojení, výstavbu dálnic, výrobu vojenského materiálu.
Z dlouhodobého hlediska se ovšem ukázalo, že průmyslníci neplatili za stabilitu – platili za vlastní ‚ochočení‘. Nacistický stát postupně omezoval jejich autonomii, vměšoval se do podnikatelských rozhodnutí, a nakonec je vtáhl do nejhrůznějšího zločinu moderních dějin. Továrny koncernu Krupp, závody IG Farben i mnohé další podniky využívaly za války otrockou práci vězňů z koncentračních táborů – mužů, žen i dětí, kteří byli doslova upracováni k smrti.
Cena tří milionů marek se nakonec nedá vyčíslit v žádné měně
Detaily berlínské schůzky zůstávaly dlouho ukryty v archivech a pamětech účastníků. Na světlo je vynesly až Norimberské procesy po roce 1945. Zápisky jednoho z přítomných, výpovědi Hjalmara Schachta a svědectví dalších průmyslníků postavených před mezinárodní tribunál poskytly historikům dostatek materiálu k rekonstrukci toho, co se onoho únorového večera odehrálo.
Schacht byl po svém prvním odsouzení nakonec zproštěn viny, což dodnes vyvolává historické i právní debaty. Jiní nebyli tak šťastní. Schůzka z 20. února 1933 je dodnes citována v učebnicích politologie, hospodářských dějin i etiky podnikání. A je zřejmé proč.
Ukazuje totiž mechanismus, který se v dějinách opakuje s děsivou pravidelností: autoritářské režimy nepotřebují k uchopení moci pouze sílu v ulicích. Potřebují tichý souhlas elit. Potřebují, aby lidé s mocí a vlivem zavřeli oči, spočítali potenciální zisky a řekli si, že to přece nebude tak hrozné. Že si to nějak zvládnou zařídit. Že budou výjimkou.
Průmyslníci, kteří onoho večera v Göringově rezidenci otevřeli své šekové knížky, neprodali jen volby. Prodali republiku, právní stát, a nakonec i miliony lidských životů. A učinili tak vědomě, střízlivě a s kalkulačkou v ruce. To je možná ta nejděsivější část celého příběhu.
Nejvíce informací máme díky Hjalmaru Schachtovi a poválečným výslechům v Norimberku. Zde jsou některé z nejmrazivějších a nejdůležitějších výroků, které tehdy (podle svědků a zápisů) padly:
Hitler o demokracii a ekonomice:
„Soukromé podnikání nelze udržet v éře demokracie; je to možné pouze tehdy, pokud má stát logickou a pevnou strukturu. Nemůžete mít v hospodářství autoritu (šéfa podniku) a v politice demokracii.“
Hitler o boji proti komunismu:
„Nyní stojíme před posledními volbami. Ať už bude jejich výsledek jakýkoli, nedojde k žádnému ústupu. Pokud volby nerozhodnou, musí se rozhodnout jinými prostředky. (…) Musíme vymazat marxismus z německého života.“
Hermann Göring (při žádosti o peníze):
„Tyto oběti [finanční dary] budou pro průmysl o to snazší, pokud si uvědomí, že volby 5. března budou jistě na příštích deset let posledními, a pravděpodobně i na příštích sto let.“
Gustav Krupp (reakce po schůzce): Podle historických záznamů Krupp po skončení projevu vstal a jménem přítomných poděkoval Hitlerovi za „jasné vyjasnění situace“. Později uvedl:
„Německý průmysl chce jen klid a silné vedení, které ukončí neustálé politické zmatky.“
Zdroje a literatura: „Řád dne“ (L'Ordre du jour) od Érica Vuillarda. Norimberské procesní záznamy (1945–1946), Henry Ashby Turner Jr.: „German Big Business and the Rise of Hitler“ (1985), Richard Evans: „The Coming of the Third Reich“ (2003), Adam Tooze: „The Wages of Destruction“ (2006).
