Článek
Autor, Petr Macinka, svou práci staví na empirické teorii demokracie (polyarchie) Roberta A. Dahla. Ačkoliv je Dahl uznávaným teoretikem, autorova volba může být vnímána jako účelová.
Redukcionismus: Práce se zaměřuje na Dahlových pět kritérií demokratického procesu (např. konečná kontrola programu démosem), což je pro nadnárodní útvar typu EU velmi přísné měřítko, které téměř nevyhnutelně vede k negativnímu hodnocení.
Kritik by mohl namítnout, že pro hodnocení EU jsou vhodnější modely „multi-level governance“ nebo teorie „demokracie bez dému“, které lépe reflektují specifickou povahu Unie jako sui generis (jedinečného) útvaru, nikoliv jako rodícího se národního státu.
Autor detailně rozebírá legislativní procesy a dochází k závěru, že vazba mezi voličem a rozhodovací autoritou je v EU „nejslabší v demokratické historii“.
Kritika komitologie: Autor správně identifikuje vliv „nevolených orgánů“ a administrativního aparátu (komitologie), kde je míra odmítnutých předpisů členskými státy marginální (pod 0,5 %). Argumentuje, že jde o „nepřijatelný posun v kompetenci institucí“.
Polemika s rolí Evropského parlamentu (EP): Autor sice uznává posilování pravomocí EP, ale bagatelizuje jeho význam s tím, že jeho praktická funkce není srovnatelná s národními parlamenty a že volič má v EP jen minimální váhu (21 křesel z 751 pro ČR). Zde lze polemizovat: EP je přímo volen a jeho rostoucí pravomoci v řádném legislativním postupu jsou klíčovým nástrojem snižování deficitu, což autor interpretuje spíše jako „simulaci role parlamentu“.
Práce přichází se zajímavým, leč zjednodušujícím modelem „kroků“ od voliče k rozhodnutí. Kvantitativní argumentace: Zatímco v národním státě je volič od schvalování legislativy vzdálen 1 krok, v EU jsou to podle autora 3 kroky.
Tento model opomíjí kvalitativní stránku legitimity. Ministr v Radě EU (vzdálenost 3) je stále politicky odpovědný svému národnímu parlamentu a voličům. Autorův model tak vytváří dojem mechanického odcizení, které nutně nemusí znamenat ztrátu demokratické kontroly, pokud fungují národní kontrolní mechanismy.
Autor zpochybňuje existenci evropského lidu (démos), což považuje za překážku vzniku skutečné nadnárodní demokracie.
Práce směřuje k potvrzení euroskeptické hypotézy, že EU směřuje k „nové formě poručnictví“ a konci klasické zastupitelské demokracie. Závěry jsou silně ovlivněny citacemi kritiků jako je Václav Klaus, což může narušovat objektivitu práce.
Autor se ptá, zda jsou procesy v EU jen přechodným jevem transformace, nebo trvalým potlačením demokratických principů. Kritika by mu mohla vytknout, že podceňuje schopnost politických systémů se vyvíjet a že jeho pojetí demokracie je příliš statické a vázané na 19. století, což neodpovídá potřebám globálně propojeného 21. století.
Práce je technicky kvalitní v popisu mechanismů EU, ale její analytický rámec je silně ideově vyhraněn. Kvalita argumentace trpí jistou jednostranností při výběru autorit, což z ní činí spíše politologickou obhajobu suverénního národního státu než nestrannou analýzu transformačních procesů demokracie.
