Jen moře to ví – cestování na Srí Lance

Je to moment jen pro mě. A víte co? To je přesně to, o čem autentické cestování je.

V době, kdy průměrný turista pořídí tři sta fotek denně a většinu cesty tráví přemýšlením, který záběr získá nejvíc lajků, ztrácíme něco podstatného. Ztrácíme schopnost skutečně prožít místo, kterým procházíme. Když stojíte před úžasným chrámem a místo toho, abyste vnímali vůni kadidla a zpěv mnichů, řešíte, jak se postavit pro nejlepší selfie, není to cestování. Je to pouze sběr digitálních důkazů, že jste někde byli.

Nejsilnější vzpomínky ze Srí Lanky mám právě z momentů, které jsem nefotografoval. Rozhovor se starým rybářem v Negombu, který mi vyprávěl, jak se moře změnilo za posledních pár let. Chuť prvního doušku čaje přímo z továrny v Kadugannawě. Pohled do očí slona, ve kterých jsem viděl tisíciletou moudrost smíchanou s nekonečným smutkem.

Tyto příběhy vznikají, když vypnete kameru v mobilu. Když se rozhodnete být přítomní, místo abyste dokumentovali. Když pochopíte, že nejcennější suvenýry nejsou na SD kartě, ale v srdci. Moře to ví. Věčné vlny si pamatují tisíce příběhů, které se staly na jeho břehu, aniž by je někdo sdílel na sociálních sítích. A tyto příběhy jsou o nic méně skutečné.

Pamatuju si ten moment ve vlaku třetí třídy z Waikkaly do Negomba. Většina západních turistů by tohle považovala za špatnou volbu – stísněný prostor, vedro, tvrdé lavice. Ale právě tam, mezi místními lidmi cestujícími možná do práce, jsem pochopil víc o Srí Lance než z jakéhokoliv turistického průvodce.

Rozdíl mezi turistikou a cestováním? Turista hledá potvrzení svých očekávání. Cestovatel hledá to, co neočekával. Turista chce vidět slavného tančícího slona. Cestovatel se ptá, proč ten slon tančí a co ho to stálo. Turista nakupuje čaj v balíčcích s nápisem Authentic Ceylon Tea. Cestovatel sedí s dělníky v továrně a nechá si vysvětlit, proč je fermentace důležitější než samotný výběr listů.

Naučil jsem se jednu cennou lekci: mlčení je mocnější než tisíc otázek. Když sedíte vedle místního člověka a nemluvíte, dáváte mu prostor. Prostor vám něco sdělit, aniž by se cítil vyslýchaný. V klášteře Mahamevnawa jsem prostě seděl a poslouchal zpěv mnichů. Nerozuměl jsem ani slovo, ale rytmus mantry mi říkal víc, než by teď vysvětlil jakýkoliv průvodce.

Metoda skutečného poznávání spočívá v tom, že se stanete houbou, ne mikrofonem. Absorbujete místo toho, abyste vysílali. Pozorujete detaily – způsob, jakým stará žena vybírá čajové lístky, lehkost, s jakou to dělá navzdory věku a vedru. Rytmus, jakým tesař opravuje tradiční loď. Gesta, kterými matka uklidňuje plačící dítě.

Příběhy místních lidí jsou jako vrstvené dorty. První vrstva je ta pro turisty – usměvavá, jednoduchá, příjemná. Ale když prokážete trpělivost a respekt, dostanete se k dalším vrstvám. K příběhům o strachu z klimatických změn, o zoufalství z chudoby, o malých nadějích pro děti. Tyto příběhy se nevyprávějí rychle a určitě ne za přítomnosti fotoaparátu.

Po návštěvě vesnice, kde jsem viděl slona připoutaného řetězem, jsem strávil noc přemýšlením. Nejen o tom, co jsem viděl, ale o tom, jakou roli v tom hraju já jako turista. Protože pravda je, že ten slon tam není pro místní lidi. Je tam kvůli lidem jako jsem já. Kvůli našim penězům, našim fotografiím, naší touze „zažít exotiku“.

Etické cestování začíná nepříjemným uvědoměním: naše přítomnost mění místa, která navštěvujeme. Každá rupie, kterou utratíme, je hlas v ekonomickém referendu o tom, co by se mělo zachovat a co vytvářet. Když zaplatíte za jízdu na slonovi, hlasujete pro pokračování Phajaanu. Když koupíte čaj od společnosti, která vykořisťuje dělníky, podporujete systém nerovnosti, chcete-li novodobého otroctví.

Ale etika cestování není jen o tom, čemu se vyhnout. Je to také o aktivním přispění. V továrně na čaj v Kadugannawě jsem se ptal na pracovní podmínky. Ne proto, že bych chtěl být otravný, ale protože jsem chtěl rozumět. Protože můj komfort není důležitější než důstojnost člověka, který ten čaj sbíral.

Respekt k místní kultuře znamená víc než jen sundat boty před vstupem do chrámu. Znamená to ptát se, než vyfotíte. Znamená to obléci si vhodné oblečení, i když je venku čtyřicet stupňů. Znamená to nepřerušovat modlitbu, protože „potřebujete ten perfektní snímek“. Znamená to rozumět tomu, že nejste v zábavním parku, ale v živém, dýchajícím místě s vlastní historií a hodnotami.

A příroda? Srí Lanka je křehká jako motýlí křídlo. Korálové útesy, které přežily tisíce let, mohou být zničeny jedním neohleduplným potápěčem. Pláže zavalené plastem od turistů. Divoká zvířata krmená nezdravým jídlem (pro slony), protože „je to roztomilé“. Každá akce má důsledky.

Největší paradox etického cestování je tento: skutečně odpovědný cestovatel se musí ptát, jestli vůbec má cestovat. Přináším tomuto místu víc, než od něj beru? To nejsou snadné otázky a odpovědi nejsou černobílé.

Ale pokud už cestujete, pak máte povinnost. Povinnost nechat místo lepší, než jste ho našli. Povinnost mluvit o problémech, které vidíte. Povinnost nepřispívat k těm praktikám, které pak kritizujete na sociálních sítích. Protože pokud píšete emocionální příspěvek o týraných slonech, ale předtím jste si zaplatili jízdu na slonovi, nejste součástí řešení. Jste součástí problému. A to je smutné i pro mě.

Skutečné cestování bolí. Otevírá vám oči na nespravedlnost, na utrpení, na komplexnost světa. Ale také vás mění. A možná právě ta transformace, ne fotky na Instagramu, je ten skutečný důvod, proč cestovat.

Pokračování příště.