Článek
Vyrůstal ve vzdělané a intelektuálně podnětné rodině, která v něm od útlého dětství podporovala přirozenou zvídavost a lásku k přírodě. Jeho dědeček, Dr. Henry Bryant, byl lékařem a nadšeným přírodovědcem, takže malý Henry vyrůstal v prostředí, kde exempláře hmyzu, ptáků či minerálů nebyly jen předměty sběratelského zájmu, ale mostem ke komplexnímu, fascinujícímu světu biologie. V těchto raných letech si vytvořil silné pouto s přírodou, které mu zůstalo celoživotní inspirací a hnacím motorem.
Dětství prožil v okolí Massachusetts, kde jej utvářela krajina střídající moře, jezera, řeky, hluboké lesy i zasněžené vrcholky hor. Jeho dny byly naplněné výpravami za poznáním. Od jarního chytání pstruhů v malých potocích, přes letní plavby po mořském pobřeží, až po putování v podzimních lesích a zimní výstupy do horských oblastí. Nešlo jen o obyčejné dětské hry.
Každá taková cesta byla malou expedicí, která formovala jeho pozorovací talent, fyzickou zdatnost i silný pocit sounáležitosti s přírodou. Všechny tyto aktivity stály v ostrém kontrastu k pozdější odcizené rutině vědeckých laboratoří. Bigelow vždy zůstal člověkem, který raději sbírá nové zkušenosti v terénu než jen v učebnicích.
Brzy se ukázalo jeho mimořádné nadání. Maturitu na prestižní Milton Academy složil již ve svých šestnácti letech, což otevřelo dveře ke studiu na Harvardově univerzitě. Zatímco jiní studenti zápasili o své místo mezi elitami kampusu, Henry se ponořil do světa ornitologie a biologie. Už během vysokoškolských let publikoval své první články, v nichž se zabýval například americkou eidou nebo ptáky z Labradorské oblasti.
Jeho rukopisy už tehdy nesly pečeť pedantní přesnosti, svědomitosti a neobvyklé schopnosti vnímat souvislosti mezi jednotlivými druhy živočichů a jejich prostředím.
Osudový zlom však nastal ve chvíli, kdy se jako mladý student dostal do blízkosti jednoho z nejvýznamnějších přírodovědců své doby – Alexandera Agassize, tehdejšího ředitele Muzea srovnávací zoologie na Harvardu. Tato spolupráce pro Bigelowa znamenala vstupenku do fascinujícího světa námořních expedic a terénního výzkumu.
První velká dobrodružství na něj čekala na výpravě Maledivy v Indickém oceánu, kde nejenže sbíral a pečoval o medúzovce, ale také se poprvé setkal s komplexními výzkumnými metodami, které položily základ jeho úžasné vědecké kariéry.
Gulf of Maine
Právě zde započala jeho neutuchající fascinace mořskými bezobratlými, zejména hydrozoany, což v budoucnu vyústilo v jeho dizertaci o druhu Gonionemus vertens. Význam těchto raných zkušeností nelze podceňovat. Bigelow se stal jedním z předních světových odborníků na coelenteráty, přičemž jeho detailní znalost biologie i taxonomie těchto živočichů mu vynesla uznání.
Po smrti Agassize v roce 1910 Bigelow stál před důležitým rozhodnutím, kam nasměrovat své další kroky. Narazil však na dalšího charismatického myslitele. Potkal Sira Johna Murrayho, účastníka slavné Challengerovy expedice. Jejich výměna názorů vedla k tomu, že se Bigelow rozhodl zaměřit na prakticky neprobádanou Zátoku Maine.
Na palubě výzkumné lodě Grampus proplul v příštích letech tisíce námořních mil, sám organizoval stovky výlovů, pouštěl tisíce lahví s vzkazem pro nálezce a pravidelně sbíral vzorky planktonu i větších mořských živočichů.
Výsledkem jeho dlouholetého úsilí byly tři monumentální monografie věnující se rybám, planktonu a samotné fyzikální oceánografii Zátoky Maine.
Tyto práce přinesly první ucelený pohled na velký úsek světového oceánu, popsaný v souvislostech napříč obory. Od chemie mořské vody po biologii jednotlivých druhů. Bigelow tím položil základy moderní ekosystémové a interdisciplinární oceánografie, tedy pohledu na moře jako komplexní, dynamický a vzájemně provázaný systém.
Na své úspěchy navázal v roce 1930 založením Oceánografického institutu ve Woods Hole, kde se stal prvním ředitelem. Jeho schopnost přitahovat a motivovat mladé vědce všech možných specializací byla legendární. Dokázal představitelem různých disciplín ukázat, jak výsledky jejich práce tvoří mozaiku poznání o životě v moři. Zaváděl pravidlo, že každý vědec, bez ohledu na to, čím se zabývá na souši, musí alespoň jednou za rok vyplout na moře. Denně obcházel laboratoře, diskutoval o experimentech a s neúnavným entusiasmem rozvíjel myšlenku propojeného bádání.
Vedle práce ve Woods Hole byl i celoživotně věrný Harvardově univerzitě, kde působil v různých pozicích. Od asistenta, přes kurátora sbírek, až po profesora zoologie a oceánografie. Ve své odborné práci se věnoval žahavcům i parybám a jako editor řídil vznik obsáhlých odborných monografií, například Fishes of the Gulf of Maine. Napsal či spolupracoval na více než stovce studií a článků, které dodnes slouží jako východisko pro nové generace mořských biologů i oceánografů.
Bigelowova práce a vědecký přístup byly velmi rychle rozpoznány. Nejen v USA, kde se stal členem Národní akademie věd či Americké filozofické společnosti, ale také mezinárodně díky členství v norské Akademii věd či řadě vědeckých ocenění včetně Agassizovy, Elliotovy a Bowieho medaile.
V roce 1960 získává první Henry Bryant Bigelow Medal, ocenění pojmenované po něm samotném, udělované Woods Hole osobnostem, které významně přispěly k poznání moře. Zůstává tak navždy jednou z ikon vědeckého světa.
Celý život však neztratil svého ducha dobrodruha, zůstával vášnivým lovcem, rybářem i sportovcem, který podnikal s rodinou a přáteli výpravy na nejrůznější konce světa. Jeho láska k přírodě se promítala i do jeho vědeckých textů, kde neviděl pouze čísla a tabulky, ale vždy také tváře, zážitky a hluboké propojení s živým světem kolem sebe.
Henry Bryant Bigelow zemřel v roce 1967 ve věku osmdesáti osmi let, obklopen úctou a obdivem vědecké komunity. Zanechal po sobě nejen monumentální dílo, ale také tradici odvahy, interdisciplinarity, laskavosti a neúnavné snahy porozumět tomu, co se skrývá za hranou lidského poznání. Je příkladem, jak může silná osobnost, touha objevovat a spojovat zdánlivě nesouvisející světy proměnit celý obor a inspirovat další generace vědců i milovníků přírody po celém světě.
