Článek
Jenže tento okamžik se nikdy nestal přesně tak, jak jej vidíme. Muž za fotoaparátem totiž nechtěl pouze zachytit válku. Chtěl ji ukázat v celé její hrůzné velikosti. A tak si ji dovolil sestavit.
Existují fotografie, které zachycují okamžik. A potom existují fotografie, které se pokoušejí zachytit celou epochu. Snímek australského fotografa Franka Hurleyho, známý jakoAn Episode after the Battle of Zonnebeke, patří k té druhé kategorii.
Jeho obraz je strhující. V popředí se přes rozbrázděnou krajinu pohybují vojáci australské pěchoty. Jejich postavy jsou malé, téměř bezmocné vůči obrovskému prostoru, který se kolem nich proměnil v krajinu zkázy. Nad nimi se vznášejí dvouplošníky. Oblohu pohlcuje kouř, mezi mraky se objevují výbuchy a celé bojiště jako by se otřásalo pod neviditelnou silou.
Je to obraz války v její nejdramatičtější podobě. A právě v tom spočívá jeho tajemství
Fotografie totiž není obyčejným fotografickým záznamem jediné události. Je fotomontáží, kompozicí několika různých negativů, které Hurley spojil do jednoho monumentálního výjevu. Australský válečný památník uvádí, že velkoformátová verze tohoto obrazu vznikla kombinací fragmentů dvanácti samostatných negativů.
Dvanáct okamžiků. Dvanáct pohledů. Dvanáct fotografických záznamů, které se v temné komoře proměnily v jedinou scénu
Válka na tomto obraze tedy není zachycena tak, jak se odehrála před objektivem. Je sestavena tak, jak ji chtěl Hurley přiblížit lidské představivosti.
Flandry: krajina, která přestala být krajinou
Abychom pochopili, proč Hurley vytvořil tak neobvyklé dílo, musíme se vrátit do roku 1917. Evropa už třetím rokem žila ve stínu první světové války. Západní fronta se proměnila v nekonečný pás zákopů, kráterů, zničených vesnic a rozbahněných polí. Vojáci trávili dny a noci v prostředí, kde se hranice mezi zemí a bahnem téměř vytratila. Nad hlavami jim prolétávala letadla, v dálce se ozývalo dělostřelectvo a každá další ofenziva znamenala nové utrpení.
V belgických Flandrech se rozhořela třetí bitva u Yper, známá také jako bitva u Passchendaele. Začala 31. července 1917 a stala se jednou z nejtragičtějších kapitol západní fronty. Do tohoto prostoru dorazil také Frank Hurley.
Nebyl obyčejným fotografem. Byl dobrodruhem, cestovatelem a mužem, který se nebál extrémních podmínek. Před válkou fotografoval polární výpravy, mimo jiné expedice Douglase Mawsona a Ernesta Shackletona. Znal led, bouře, samotu i nehostinnou krajinu. Nyní však stál před něčím, co bylo mnohem obtížnější zachytit: před chaosem moderní války.
Frank Hurley. Lávka přes les. Několik vojáků. A za nimi svět, který už nikdy nebude stejný. Fotografie zachycuje zdánlivě obyčejný okamžik pohybu vojáků. Právě v této prostotě však spočívá její síla. Válka se neodehrávala pouze v okamžicích útoků a výbuchů. Tvořily ji také nekonečné přesuny, překonávání překážek a každodenní cesta mužů krajinou, která už dávno přestala být bezpečným místem. Uprostřed zdevastované krajiny západní fronty překračují australští vojáci úzkou lávku v lese Château. Místo, které kdysi nabízelo stín stromů a klid přírody, se proměnilo v nebezpečný prostor poznamenaný válečnými operacemi. Každý krok vede přes krajinu, v níž se ztratila někdejší podoba lesa.
V srpnu 1917 byl jmenován druhým oficiálním australským fotografem první světové války. Jeho úkolem bylo zaznamenat účast australských jednotek na západní frontě. Jenže realita bojiště se vzpírala fotografickému obrazu.
Když jeden negativ nestačí
Hurley brzy narazil na problém, který jej začal pronásledovat. Před ním se odehrávaly události obrovského rozsahu. Vojáci postupovali v různých částech bojiště, nad nimi létala letadla, v dálce vybuchovaly granáty a vzduch byl plný kouře a prachu. Jenže fotografická deska zachytila pouze omezený výřez reality.
Objektiv neviděl všechno. Nezachytil současně vzdálenost, pohyb, atmosféru, dramatičnost i rozsah událostí. Na fotografii zůstávaly jednotlivé postavy, útržky krajiny a neurčité pozadí. Hurley měl pocit, že výsledné snímky nedokážou vyjádřit skutečnou podobu moderní bitvy.
A tehdy se rozhodl překročit hranici
Začal experimentovat s kombinováním negativů. Jednotlivé fotografické záznamy přenášel do společné kompozice a vytvářel obrazy, které nebylo možné pořídit jediným stisknutím spouště. V jeho představě nešlo o podvod. Šlo o uměleckou rekonstrukci skutečnosti.
Chtěl vytvořit fotografii, která by divákovi umožnila pochopit něco, co žádný jednotlivý snímek nedokázal: jak obrovská, nepřehledná a ničivá moderní válka byla
Jeho přístup měl ovšem jednu zásadní slabinu. Výsledná fotografie mohla působit jako dokument jednoho skutečného okamžiku, přestože její jednotlivé části pocházely z různých fotografických záznamů.
Dvanáct negativů a jeden okamžik, který neexistoval
Představme si na okamžik práci v temné komoře. Na jedné fotografické desce vojáci. Na další letadla. Jinde kouř, obloha a výbuchy. Každý negativ představuje samostatný fragment skutečnosti. Hurley tyto fragmenty spojil.
Výsledkem byl obraz, který svou kompozicí připomíná monumentální válečné plátno. Vojáci tvoří dramatické popředí, letadla rozšiřují prostor směrem k nebi a kouř s výbuchy vytvářejí atmosféru nepřetržitého boje. Výsledná fotografie působí téměř filmově, přestože vznikla v době, kdy fotografie ještě zdaleka neměla dnešní možnosti digitální manipulace.
Její původní velkoformátová verze měla rozměry přibližně 6,1 × 4,7 metru. Kvůli velikosti musela být vytištěna ve dvou částech. V roce 1918 byla představena na výstavě válečných fotografií a umění v londýnských Grafton Galleries. Původně nesla název A Hop Over, později se proslavila jako Over the Top. Obraz, který vznikl z dvanácti negativů, se tak stal jedním z nejpůsobivějších vizuálních symbolů australské účasti ve velké válce.
Dva muži, dvě představy o pravdě
Jenže zatímco Hurley vnímal svůj obraz jako umělecké vítězství, jiný muž v něm viděl nebezpečí. Jmenoval se Charles Bean. Byl australským válečným zpravodajem a oficiálním historikem australských jednotek. Jeho úkolem bylo vytvořit věrohodný historický záznam války. Věřil, že fotografie musí zůstat důkazem toho, co se skutečně stalo.
A Hurleyho kompozice podle něj tuto zásadu porušovala. Bean se obával, že budoucí generace budou obraz považovat za autentický záznam jediné bitvy, přestože jednotlivé části vznikly v různých okamžicích a za odlišných podmínek. Pro Beana byla fotografická pravda nedotknutelnou hodnotou. Pro Hurleyho byla nedostatečná.
Jejich spor nebyl pouze osobní. Byl to střet dvou filozofií, které dodnes určují naše vnímání fotografie. Na jedné straně dokumentarista, který říká: Nezasahuj do reality, protože jedině tak zůstaneš věrný historii. Na druhé straně umělec, který namítá: Jestliže samotná fotografie nedokáže vyjádřit skutečný rozsah události, musíš hledat jinou cestu.
Frank Hurley - Umění fotografie se učil sám, sám se také uchytil v podnikání s pohlednicemi. Během fotografování úžasných snímků nebezpečně riskoval, například při zachycení blížícího se vlaku.
Hurley chtěl zachytit pravdu o válce. Bean chtěl uchovat pravdu o jednotlivých událostech. A oba měli své důvody. Spor se postupně vyhrotil natolik, že Hurley v říjnu 1917 pohrozil rezignací. V listopadu téhož roku opustil západní frontu a pokračoval ve fotografické práci na Blízkém východě. O jejich konfliktu dodnes pojednává významná studie historika fotografie Martyna Jollyho.
Fotografická manipulace před digitální érou
Na Hurleyho práci je fascinující ještě jedna věc. Dnes žijeme ve světě, ve kterém lze během několika sekund odstranit z fotografie člověka, změnit oblohu, přidat další objekty nebo vytvořit obraz, který nikdy neexistoval. Digitální manipulace se stala běžnou součástí vizuální kultury. Jenže Hurley dělal něco podobného už před více než sto lety. Neměl Photoshop. Neměl počítač. Neměl digitální vrstvy ani automatické nástroje pro úpravu obrazu.
Měl fotografické negativy, chemické procesy, zkušenost, představivost a mimořádnou trpělivost. Jeho dílo připomíná, že manipulace s obrazem není vynálezem digitálního věku. Je stará téměř jako fotografie sama. A především ukazuje, že fotografická věrohodnost není totéž, co historická pravdivost. Obraz může vypadat naprosto přesvědčivě, a přesto nemusí zobrazovat jedinou skutečnou událost.
Co zůstane, když odhalíme iluzi?
Vraťme se ještě jednou k fotografii. K vojákům v popředí. K rozervané krajině. K letadlům, která se vznášejí nad bojištěm. Ke kouři, který zakrývá horizont. Teď už víme, že jednotlivé části obrazu nevznikly současně. Víme, že fotograf sestavil scénu z různých negativů. Víme, že se pokoušel vytvořit obraz, který by dokázal zprostředkovat něco většího než jednotlivý okamžik.
Znamená to, že fotografie ztratila svou hodnotu? Právě naopak. Možná se její význam ještě prohloubil
Už se na ni nedíváme pouze jako na svědectví o jedné bojové situaci. Vidíme v ní také svědectví o člověku, který se pokoušel najít způsob, jak zobrazit nezobrazitelné. O fotografovi, jenž nebyl spokojen s hranicemi svého média. O době, která potřebovala obrazy schopné vyjádřit rozsah katastrofy, jakou si lidstvo do té doby jen stěží dokázalo představit.
Hurley vytvořil obraz války, která se v této přesné podobě nikdy neodehrála. Ale válka, kterou chtěl ukázat, byla skutečná
A možná právě proto je tento snímek tak znepokojivý. Nejenže nás nutí přemýšlet o tom, co fotografie ukazuje. Nutí nás také ptát se, co nám zatajuje, co skládá dohromady a čemu vlastně věříme, když se díváme na historický obraz.
Epilog: Pravda ukrytá v obraze
Více než sto let po svém vzniku zůstává Hurleyho fotografie pozoruhodným příkladem toho, jak tenká může být hranice mezi dokumentem a uměním. Její autor chtěl zachytit celou válku v jediném obraze. Jeho kritik chtěl uchovat jednotlivé okamžiky takové, jaké skutečně byly. Dnes, s odstupem času, můžeme ocenit oba pohledy.
Charles Bean nám připomíná, že historie potřebuje přesnost a důkazy. Frank Hurley nám zase ukazuje, že samotná fakta někdy nedokážou vyjádřit emocionální a lidský rozměr historické zkušenosti. A tak před námi zůstává fotografie, která je zároveň obrazem, konstrukcí, uměleckým gestem i historickým svědectvím o době, kdy se svět naučil ničit v dosud nevídaném měřítku.
Dvanáct negativů. Jeden obraz. Jedna válka. A otázka, která nezestárla ani po více než století: Musí být fotografie doslovně pravdivá, aby dokázala vypovědět pravdu?
