Článek
„Chce-li cestovatel pochopit člověka divočiny, musí se stát jedním z nich,“ říká Alberto Vojtěch Frič, český cestovatel, botanik a etnograf, který zasvětil svůj život poznávání Jižní Ameriky a jejích původních obyvatel.
Jeho poutavý příběh připomíná dobrodružný román – od plavby po divokých brazilských řekách přes přátelství s domorodými kmeny až po objevy v botanice, které otřásly vědeckým světem. A přesto připomíná i ironii života – přeživší útok jaguára v džungli nakonec umírá v Praze na tetanus způsobený obyčejným škrábnutím.
Mládí a počátek cesty do neznáma
Alberto, narozený roku 1882 v Praze, již jako dítě okouzleně sbírá kaktusy. První rostlinu dostává od rodinného přítele a okamžitě si získává jeho srdce. Když jejich oknem vykvete Echinopsis eyriesii, rozhoduje se, že své mládí a život zasvětí přírodním vědám. Kreativní, zvídavý a trochu nekonvenční.
Ve svých devatenácti letech opouští rodnou Evropu a vydává se na svou první cestu do Brazílie. Je to tu, na březích řeky Rio das Mortes, kde se poprvé setkává s Indiány kmene Šavantes. Jaguarský řev, jedovatí hadi a nekonečné zelené moře džungle. Právě tady nachází smysl svého života. „Jakmile člověk pozná nádhernou syrovost přírody a jednoduchost domorodého života, civilizace se mu začne zdát příliš komplikovaná a chladná,“ přiznává po návratu.
Život mezi Indiány
Není pouhým pozorovatelem. Frič se stává Indiánem v duši i těle. Nosí jejich oděv, jí jejich jídlo, s nimi loví a tančí. U kmene Čamakoko si ho zapamatují jako Karaí Pukú – dlouhého lovce. Obdivují jeho odvahu i touhu poznat každý aspekt jejich života – od nejmenších tradic po nejsložitější mýty.
„Byly to roky štěstí,“ vzpomíná později. Ani zranění způsobená jaguárem nebo tropické nemoci ho nezastavují. Když v roce 1908 přivádí do Evropy mladého Čamakoka jménem Čerwuiš, přesvědčí pražské lékaře k léčbě a aby mu diagnostikovali dnes již známé parazity Ancylostoma duodenale. Díky tomu se podaří zachránit celý kmen před hrozbou, která je sužuje.
Unikátní svědectví světa, který mizí
Frič nemá v Evropě konkurenci. Sestavuje slovníky 36 indiánských jazyků, dokumentuje stovky mýtů a přiváží tisíce etnografických předmětů. Jeho fotografie jsou oknem do minulosti, obrazem světa, který už neexistuje. Některé kmeny, které navštívil, byly zcela zničeny kolonizací. Fričovy sbírky jsou často jediným důkazem jejich existence.
„V džungli se cítím svobodný,“ píše domů. Ale Evropané ho nechápou. Zatímco se ve světě slaví jako botanik díky jeho objevům nových druhů kaktusů, jako etnograf zůstává přehlížen. Jeho kritika genocidy domorodců v Brazílii mu zajistí respekt Indiánů, ale v Evropě způsobí vědecké konflikty a ztrátu některých mezinárodních kontraktů.
Alberto Vojtěch Frič v Praze v roce 1902.
Jedním z nejslavnějších příběhů je osud Čerwuiše, mladého Čamakoka, kterého Frič přvádí do Prahy. „Předtím jsem znal jen džungli a divoká zvířata. Evropa ale byla ještě divočejší,“ nechá se slyšet Čerwuiš. Účastní se Fričových přednášek, tančí na Žofíně a všude vzbuzuje senzaci. Po návratu do Paraguaye se stává uznávaným mužem, který přináší nové znalosti a dovednosti vlastnímu kmeni.
Ačkoli je Frič známý jako lovec kaktusů, jeho vztah k těmto rostlinám je mnohem hlubší. Objevuje desítky nových druhů, včetně slavného Gymnocalycium mihanovichii. Pěstování kaktusů zpopularizuje v celé střední Evropě, jeho výzkumy narkokaktusů ho dovedou k experimentům s jejich psychedelickými účinky.
Ale jeho skleníky s unikátními sbírkami během války zamrzají – vše je zničeno. Čeští celníci mu dokonce při přepravě několik beden otevřou na mrazu a nechají rostliny zničit. Frič je zlomen, ale nikdy nezatrpkl.
V listopadu 1944 si na dvorku své pražské vily Božínka škrábne nohou o hřebík. Tetanus přichází rychle. Nevyléčená infekce, na kterou léky v centru tehdejší civilizace chybí. Začátkem prosince umírá ve věku 62 let.
Frič byl mostem mezi dvěma světy. Světem civilizace a světem domorodců, mezi nimiž konečně našel spřízněnost.
Albert Vojtěch Frič dnes inspiruje nejen cestovatele a botaniky, ale i každého, kdo věří ve význam dialogu mezi kulturami. Civilizace není lepší ani horší než džungle. Je jen jiná. A my bychom tuto jeho pravdu neměli nikdy zapomenout.
Knihy:
1965 Strýček Indián (Dobrodružství lovce v Gran Chaku),
1981 Indiáni Jižní Ameriky,
1985 Dlouhý lovec (Dobrodružství u Indiánů Kaďuveů).
Alberto Vojtěch Frič, titulní strana knihy Indiáni Jižní Ameriky.
