Článek
Měl jsem rád nejen pivo a špekáčky s octem a cibulí, ale měl jsem rád i hezký holky. A nejen to! Ale všechno chce svůj čas. Tím chci jen říci, že život nám poskytuje nepřeberné možnosti mít něco a někoho rád. Některá láska časem odejde, některá vydrží navěky…
Dnes, nějaký čas po dovršení osmdesáti let věku, vím již zcela jistě, že má láska k pivu a ke špekáčkům je věčná, zatímco láska k hezkým holkám byla zřejmě jen sezónní záležitost. Obávám se, že i ty dámy to dnes cítí stejně.
Nedávno jsem na Internetu narazil na životní zpověď jak všeobecně tak i mnou uznávaného herce Josefa Somra. Mistra svého oboru! Ve svém ohlédnutí do minulosti popisuje nejen své profesní začátky, ale připojuje i svůj pohled na svět, svou životní filozofii. Já sám jsem graduovaný matematik a na umělce jeho druhu mám tendenci pohlížet tak trochu s despektem:
K čemu je nám to pitvoření, předvádění se, halekání, vřískání a muzicírování? Co je to proti přesné logické úvaze a exaktním závěrům?! Musel jsem si ale přiznat, že některé Mistrovy postřehy si zaslouží respekt. I když například s jeho tvrzením „Být stále jen šťastný, musí být hrozná nuda…“ lze pravděpodobně s úspěchem polemizovat. Vždyť tolik lidí, včetně mne, by se tak rádo hrozně nudilo! Nebo alespoň občas…
Pobavilo mě i Mistrovo vyprávění jak rodiče nesouhlasili s jeho rozhodnutím dát se na hereckou dráhu: Herectví?!? Toť Sodoma a Gomora! V počestné rodině nepřichází vůbec v úvahu! Na pomoc si pozvali i hercova strýčka, který byl venkovským farářem.
„Ten jim ale řekl, že být herec je podobné, jako být duchovním, že budu také promlouvat k lidem a nabádat je, aby byli lepšími. A navrch mi dal stovku…“, tak vzpomíná na tu dobu Mistr. Chvíli jsem přemýšlel o té poslední hercově větě. Je snad, a to možná i nechtěným, přiznáním jeho hrabivosti anebo jde o bezelstnou pýchu na první honorář?
Ale doslova do kolen mě dostalo hercovo přiznání: „Na základce mě napadlo, zeptat se učitele matematiky, proč jedna a jedna jsou dvě a on řekl, že to tak prostě je. Tak jsem to akceptoval, ale nechápal.“ A já si uvědomil, že to vlastně dnes také tak úplně nechápu, a to ani ve svém pokročilém věku a ani jako magistr matematických věd.
Budu se muset nad sebou hluboce zamyslet, podívat se zpět do své minulosti a pokusit se zjistit, cože jsem to vlastně za člověka. Vždyť v dětství a v mládí se člověk formuje a vyvíjí, ve středním věku pak už jen získává zkušenosti a ke stáru zblbne. A neodporujte mi, s tím nic nenaděláte, mám s tím vlastní zkušenost a navíc je to i vědecky ověřený fakt.
V tu chvíli jsem se rozhodl napsat svůj vlastní životopis a začal jsem sbírat fakta, která pomáhala tvořit mou současnou osobnost. Zakoupil jsem si poznámkový blok a začal vzpomínat…
Narodil jsem se poměrně mlád, tři roky před koncem druhé světové války. Moji rodiče, sourozenci mé matky, babička a dědeček, my všichni jsme bydleli v Praze ve vilce mého dědečka, který byl architekt a bývalý důstojník prvorepublikové československé armády. Byl jsem prvním exemplářem svého vrhu a tak jsem byl všemi hýčkán a rozmazlován. A já si dnes tak mohu s čistým svědomím zapsat první charakteristiku své osobnosti: „rozmazlený spratek“! To si tenkrát uvědomil pouze můj otec, který o mně prohlásil, že jsem „moula s gypsovou hlavou“, silně omezil svou komunikaci se mnou a plně se mi začal věnovat až asi po sedmnácti letech. Musím ale přiznat, že mi potom vše stonásobně vynahradil. Moulou jsem sice zůstal, ale ta gypsová hlava se asi ztratila. Škoda té relikvie, dodnes ji totiž marně hledám. Minimálně by se totiž dala za nemalý peníz střelit zazobanému sběrateli kuriozit…
A protože na formování mé osobnosti určitě měly nemalou zásluhu i geny, ztratím nyní pár slov o rodině svého otce. Dědeček ze strany mého otce byl údajně velice moudrý muž. Obyvatelé malé jihočeské vísky Záblatíčko jej uznávali a občas ho zvali aby spravedlivě rozhodl jejich žabomyší spory. Přitom děda nebyl vůbec žádný boháč, kromě malé chalupy, hejna slepic, čtyř králíků a babičky vlastnil už jen jednu krávu.
Během první světové války se ztratil jako voják c.k. Rakousko-uherské armády v hlubokých lesích sibiřské tajgy. Po skončení válečného šílení se vydal domů do Čech pěšky přes nemalou část Sibiře. A je-li i jen zčásti pravda, co se o dědovi tradovalo, tak mám dnes na Sibiři nemálo pokrevních příbuzných.
Děda měl dva syny, mého otce Josefa a o něco málo staršího Jana. Oba kluci byli z tak trochu jiného těsta, ale přesto spolu výborně vycházeli. Honza byl spíše pragmatik tak trochu klausovského typu. Pepa, můj táta, byl výborný matematik se sklonem nevyhýbat se žádnému dobrodružství. Když se z novin dozvěděl o možnosti studia na lyceu ve francouzském Dijonu pro české studenty, neváhal ani vteřinu, svázal si tkaničkami svoje nejlepší a možná i svoje jediné boty, hodil si je přes rameno a aniž by se s kýmkoliv radil, vyrazil bosky na mnoha kilometrovou cestu za krajským školním inspektorem. Naštěstí to bylo v létě. Ještě v létě také dorazil do cíle, před kanceláří inspektora si boty obul a odhodlaně zabušil na dveře. Inspektor byl tak šokován, že ho ani nenapadlo nebrat mladíkovu žádost vážně. Poptal se ještě na Pepíka starosty Záblatíčka a ředitele tamější jednotřídky a v září téhož roku Pepík nastupoval na Carnotově lyceu v Dijonu. Měl z té doby mnoho kamarádů a setkal se tam například s lidmi jako byli Jiří Voskovec nebo Čestmír Císař. I když zrovna ti dva byli z jiných ročníků. Na návštěvu mladšího Čestmíra Císaře u nás doma si já ještě pamatuji. Bylo to v době, kdy Čestmír Císař byl horkým kandidátem na funkci prezidenta Československa. Ale bylo to také v době, kdy moje matka prováděla v domě generální úklid. A tak oba pány vyhodila a nasměrovala je promptně do nejbližší hospody. Císař, necísař, prezident, neprezident! A bylo to také poprvé a naposledy, kdy jsem viděl matku posílat tátu do hospody!
V Dijonu byl otec ubytován v rodině jednoho vinaře. Ten Pepíka mnohému naučil a přenesl na něho svou lásku k vínu. A ten lásku k vínu později přenesl i na mne. Vinař se ale pokoušel v tátovi vyvolat lásku nejen k vínu, ale také lásku k jeho dcerám. Měl čtyři dcery, žádného syna a šikovný zeťák by se mu hodil. Naštěstí můj otec tehdy odolal! V opačném případě bych se byl vůbec nenarodil…
Pragmatický otcův brácha, můj strýc Honza, se na své pouti za štěstím ani zdaleka tolik nenadřel. Jednoduše „zbouchnul“ dceru a též jediné dítě nejbohatšího sedláka v jihočeském Temelínci. Dle tehdejšího mravu si ji „musel“ vzít za ženu a přišel tak k docela pěkné babě a bohatému gruntu. Jeho štěstí ale trvalo pouze do roku 1948. To vstoupil „dobrovolně“ i se svým majetkem do JZD a již jako družstevník začal „radostně“ budovat socializmus v té naší krásné vlasti…
Na úplném konci druhé světové války, v květnu roku 1945, jsem se poprvé, tehdy již tříletý, beznadějně zamiloval. Do Vendulky, jediné dcery hospodského Troníčka, který měl svoji živnost naproti, přes ulici, proti vilce mého dědečka. Vendulce bylo tehdy asi třináct let a byla o několik hlav vyšší než já. A já si dnes mohu do svého poznámkového bloku zapsat svou další charakteristiku: „Moula je vysazenej na vysoký blondýny“! Cítím ale potřebu zapsat i něco pozitivního a tak přidávám zápis: „Moula ale není blbej, potenciální tchán vlastní hospodu a Vendula je univerzální dědičkou!“
V té době jsem měl již roční sestru a pozornost příbuzenstva se začala přesouvat na sestřičku. Dost se mi ulevilo, začal jsem svobodněji dýchat. Bohužel, můj první citový vztah neskončil dobře. Dá se hovořit o nešťastné lásce. I když, kdo ví? Přišel rok 1948 a veškerá moc přešla do rukou strany, která zastupovala zájmy dělnické třídy a pracujícího lidu. Vendulka si v té době již našla partnera vhodného stáří a vhodných rozměrů a starý Troníček přišel o svou hospodu. Směl v ní ale zůstat a dál točit pivo.
A já jsem začal chodit do první třídy základní školy! Ještě předtím jsem ale dva roky navštěvoval školu mateřskou a tam jsem se znovu zamiloval. Do Olinky! Určitě vás již nepřekvapí, že Olinka byla ze všech dětí ve školce nejvyšší. A v mém poznámkovém bloku přibyla nová, ale jen nepatrně upravená charakteristika: „Moula je vysazenej i na vysoký brunety!“
Ovšem základní škola je již skutečná škola! A já se v ní již ve svých šesti letech dočkal prvního, byť tehdy ještě jen něžného políbení literární Múzy. Zásluhu na tom měl můj třídní učitel, pan řídící Jára. Tento starší, velice zkušený pedagog, si dobrovolně vzal na svá bedra nevděčný úkol alespoň částečně zcivilizovat řvoucí sebranku ve své třídě a postupně seznámit budoucí potenciální učitele, právníky, lékaře, vědce a pracovníky dalších profesí s kouzlem poezie. Kromě toho byl přesvědčen, že poezie zkultivuje náš zatím chudý slovník, který se ale naopak bohatě hemžil vulgaritami všeho druhu. Samozřejmě si uvědomoval, že na nás nemůže hned vyrukovat s Májem od K.H. Máchy. Poezii nám tedy nejdříve začal přibližovat prostřednictvím říkadel a krátkých básniček. Před anonymní poezií dával přednost dílkům známých autorů a tím nás i začal nenásilně seznamovat s osobnostmi české literatury. Postupně na nás naléhal, abychom ve svém volném čase vyhledávali krátké básničky a říkadla včetně případných informací o autorech. Básničky jsme pak ve třídě spolužákům přednesli a o informace jsme se s nimi podělili. Výkon interpretů byl pedagogem i spolužáky ohodnocen a časem se z této činnosti stala všeobecně oblíbená soutěž.
Jedno z prvních dílek, se kterým nás seznámil ještě pan řídící, bylo říkadlo od Františka Hrubína:
Jedna, dvě, Honza jde,
jedna, dvě, tři, pes ho větří,
jedna, dvě, tři, čtyři, kampak si to míří,
jedna, dvě, tři, čtyři, pět, běží k mámě na oběd
Ale právě k tomuto říkadlu a potažmo i k panu Hrubínovi jsem se již tehdy začal stavět s despektem. Tato jeho říkánka se mi zdála málo akční a ani její obsah se mi nezdál příliš zajímavý.
A v tu chvíli se ve mně začal rodit básník. To, co dokáže nějaký pan Hrubín, to já samozřejmě dokážu taky! Vytvořím báseň, která bude akční, bude v ní život a pohyb a zároveň si dám pozor aby byla pochopitelná i pro pana řídícího. A autor je jasný, jsem to já a bude to prostě bomba!
Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si původně představoval, musel jsem trochu máknout, ale výsledek byl skvělý. Nakonec posuďte sami:
Podej mi hůl, utek mi vůl,
budu ho honit po travičce svěží,
hele, támhle běží !
V původní verzi bylo posledním slovem básně sloveso leží, ale ve mně se současně s literárním geniem již tehdy probudil i genius matematický a velice rychle jsem si uvědomil, že honit s holí v ruce ležícího vola je v podstatě volovina a volovi jsem promptně přisoudil vhodnější činnost.
Druhý den jsem svou báseň ve třídě přednesl. Využil jsem hrobového ticha, které po mém přednesu nastalo a s vítězným úsměvem jsem se obrátil na zkoprnělého pedagoga. Jestlipak víte, pane řídící, kdo je autorem této básně? Z jeho užaslého až vyděšeného výrazu jsem pochopil, že je hluboce zasažen faktem, že on, uznávaný a všemi ctěný odborník na český jazyk a literaturu, tentokrát opravdu neví. Nechtěl jsem ho déle trápit, ostatně si to vůbec nezasloužil a hrdě jsem se přiznal: Já, pane řediteli, to je moje báseň!
V tu chvíli si zřejmě uvědomil, že téměř na sklonku své kariéry se stal svědkem zrodu literární hvězdy, zrodu, ke kterému také částečně přispěl a oči se mu zalily slzami. Obrátil svůj zrak k nebi a sotva slyšitelně zašeptal: Pane Bože, to jsem si snad ani nezasloužil …
Tady přeruším své vzpomínání. V jedné ruce držím tužku a v druhé ruce poznámkový blok a usilovně přemýšlím, čím přispěla první léta strávená na základní škole k formování mé osobnosti. Samozřejmě odpouštím „Moulovi“, tedy svému tehdejšímu „Já“, že špatně pochopil poslední větu pana řídícího. Samozřejmě, že dnes již vím, že nešlo o přehnanou skromnost pana řídícího, ale o bolestnou výčitku. Jako dítě jsem to nebyl schopný ještě chápat, ale milosrdný Bůh mi dopřál další desítky let k prozření. Moulovi ovšem zazlívám jeho přehnané sebevědomí ve vztahu k bardovi Františku Hrubínovi a jeho dílu. Do sešitu si poznamenávám, že „Moula vykazuje přehnané sebevědomí až samolibost.“ Současně si s úlekem uvědomuji, že moje současné přesvědčení, že jsem skromný člověk, nemá, historicky vzato, příliš pevné základy.
Jsem ochoten přiznat básnické prvotině svého mladého „Já“ i určitou kvalitu. Dnes bych něco, tak hodnotného po literární stránce, již stvořit nedokázal. A dílko je i akční a nese v sobě i určitý náboj. Například dnes již víme, jaké nebezpečí představuje pádící stádo akčních volů. Zejména pak v politice…
Na druhou stranu geniální záměna „ležícího vola“ za „běžícího vola“, a to na poslední chvíli, jasně ukazuje i Moulovu pohotovost a jeho nadání k logickému uvažování.
Doplňuji své poznámky v sešitě větou: „Moula vykazuje nadání k literární tvorbě, schopnost rychle reagovat a nadání logicky uvažovat.“ Pomalu se začínám v Moulovi poznávat.
Pokračuji ve vzpomínání. Moula, mé mladistvé druhé „Já“, v něm opouští první stupeň základní školy a přesouvá se na stupeň druhý. Opouští svého prvního guru, moudrého a laskavého pana řídícího Járu. Ten bude na druhém stupni nahrazen již více kantory, a to specialisty na různé vědní obory. Ti mají za úkol seznámit své svěřence s tím, co sami nejlépe ovládají a zároveň v nich probudit lásku k příslušnému vědnímu oboru a v případě potřeby je připravit i na studia na příslušných školách vyššího levelu.
Moji rodiče mají v té době již částečně jasno: „Kluk má obě ruce levý, poctivou manuální prací se neuživí. Aby se stal právníkem jako je jeho otec, tak to asi také nepřichází v úvahu. Na to je příliš naivní a poctivý. Půjde tedy na gymnázium (v té době ~náctiletá střední škola) a po maturitě se uvidí ! Času je sice zatím dost, ale již nyní by se měl brzy rozhodnout mezi dvěma tak trochu protichůdnými směry, pro jejichž studium má zřejmě předpoklady. Na jedné straně zřejmý básnický talent a láska k literatuře a na druhé straně nepopiratelná schopnost logického myšlení.“
To ostatně může potvrdit i laskavý čtenář, který si pozorně přečetl předchozí text. Nakonec tento můj problém neočekávaně rozlouskla paní učitelka přírodopisu… Ale vezměme to vše popořadě: Z mého působení na druhém stupni základní školy v Braníku mi v hlavě utkvěli dva kantoři, učitel českého jazyka a literatury, pan učitel Václav Nový a učitelka přírodopisu paní Bohuslava Větvičková.
Češtinář Nový bydlel v Podolí, blízko vily mého dědečka. Jako soused to byl velice příjemný starší pán, ale jako učitel se ve škole vždy změnil v krvelačnou bestii. Dobře se pamatuji, že když vrazil na začátku své hodiny do třídy a zařval: „Rozdejte sešity, píšeme diktát!“ , tak si asi polovina naší koedukované třídy ucvrnkla do trenýrek a ten zbytek třídy si cvrnknul do kalhotek. Ale svoji profesi pan učitel ovládal a mnohému nás naučil. I díky té své přísnosti. A o koryfejích naší literatury nám vyprávěl s takovou něhou, zanícením a láskou, že jsme ani nedutali.
Já sám jsem hrdý na to, že ještě dnes znám vyjmenovaná slova, a to alespoň některá. Občas si vzpomenu i na to, kde a kdy se píše ve větě čárka. Vím, že v ryze českých slovech se po souhlásce „r“ píše vždy ypsilon. Nedávno jsem ale naletěl pravnoučkovi svého přítele, který mi tvrdil, že zná ryze české slovo, ve kterém se po souhlásce „r“ ypsilon nikdy nepíše. Vsadil jsem se s ním o pytlík bonbonů a prohrál jsem! Klouček mi totiž s huronským řehotem prozradil, že se jedná o slovo „prdel“…
A nyní je čas čtenáři představit botaničku Větvičkovou, která sice zcela neúmyslně, ale zato rozhodným způsobem ovlivnila směr mojí další cesty za vzděláním a vlastně tím významně ovlivnila i celý zbytek mého života. Paní Větvičková byla velikou milovnicí přírody. Sršela obrovskou a nikdy neutuchající energií. Svou lásku k přírodě se snažila v roli učitelky přenést i na nás, své svěřence. S trochou nadsázky lze říci, že tu lásku k přírodě do nás vtloukala hlava nehlava. Patřila k těm kantorům, jejichž význam pro svůj vlastní život si uvědomíte až v dospělém věku. Pak byste rádi poděkovali, ale často je již pozdě.
Ve vzpomínkách jsem se bleskově přenesl do doby svého dospívání. Nadšená kantorka Větvičková stojí tváří v tvář bandě puberťáků. Na její bedra byl vložen nadlidský úkol. Má této smečce vštípit lásku k přírodě a úctu k práci. A my pro ni rychle vymýšlíme vhodnou přezdívku. Každý kantor má totiž nárok na přezdívku. Vzhledem k tomu, že skoro nadpřirozená životní energie naší kantorky je více než patrná nejen v jejím duchovním, ale zejména i v jejím fyzickém projevu, soupeří spolu od začátku dva návrhy. Nakonec vítězí přezdívka „Baba Vítr“, která jen těsně poráží přezdívku „Baba Kmitka“. Mnohým se zdá nejvíce výstižná přezdívka „Baba Bouře“, ale ta je zamítnutá kvůli iniciálám BB, pod kterými je v té době již známá světově proslulá francouzská herečka Brigitte Bardotová.
Já osobně sice paní učitelku Větvičkovou plně respektuji, ale předmět, který vyučuje, mi může být ukradený. Jako hodně malý chlapec jsem s matkou o prázdninách navštívil svou babičku, otcovu maminku a tehdy již vdovu, v tom jejich Záblatíčku. Během jediného týdne jsem tehdy v Záblatíčku stačil, a to oblečený jen do trenýrek, spadnout do kopřiv, narazit si hlavu o strom, pokousal mě pes, podrápala kočka, klovla husa a poštípaly mě vosy. Navíc jsem se bál koupat v místním mělkém rybníčku, protože po jeho hladině se každou chvíli proháněla oprsklá užovka.
Od té doby nenávidím rostlinky, hmyz a všechna zvířátka včetně hadů a hadic. Rozhodně si ale nebudu ničit dobrý vkus tím, že o té svoloči budu ve své nebohé hlavě shromažďovat ještě nějaké zbytečné rádoby „vědecké“ informace. Naučím se jenom to nejnutnější, to abych ukojil oprávněné požadavky paní učitelky. Brzy jsem si ale všiml, že Baba Vítr vyvolává a zkouší hlavně žáky, kteří v jejích hodinách neprojevují žádné větší nadšení a ty žáky, kteří jí trapně podlézají a při výkladu ji zahrnují přiblblými dotazy, ponechává při zkoušení v klidu…
Jednou se mi v hodině podařilo správně zodpovědět její rafinovaný dotaz, který hodila do pléna a který neuměli zodpovědět ani její oblíbenci. Chtělo to jenom trochu logicky zauvažovat. Po hodině mě Baba Vítr pochválila a dokonce mi řekla, že jsem ji radostně překvapil. A mě v tu chvílí napadla geniální myšlenka jak si ulevit od neustálého zkoušení. Vyslal jsem směrem k ní vstřícný pohled a naoko stydlivě jsem jí oznámil, že bych se přírodopisu rád hlouběji věnoval, maturoval z něj jako z volitelného předmětu a případně jej studoval i na vysoké škole. Baba Vítr byla nadšená a jak jsem předpokládal, skoro mě při hodinách přestala od té doby zkoušet
Ovšem v současnosti nadšený nejsem teď já a do poznámkového bloku si píší toto: „Moula se překvapivě ukázal jako vychcánek velkého kalibru. Dokonce se zdá, že by mohl být i tím právníkem anebo politikem!“
Ale ani Moula, moje mladé „Já“, si v minulosti tu pohodičku příliš dlouho neužil! Pán Bůh všechno vidí a nepravosti trestá! V době Moulova hájení jej v hodině Baby Vítr opět jednou navštívila jeho básnická Múza, aby si s ním trochu zalaškovala. Když byli v nejlepším, ozval se nečekaně hlas paní Větvičkové: „Tome, řekni nám něco o krokodýlech! Rod, čeleď, řád, třída… Však ty víš!“ Ale Moula nevěděl. Krokodýla naposledy viděl v krátkém filmu v branickém bio Čásek. Krokodýl se ve filmu právě klubal z vejce a Moula si částečně zapamatoval i doprovodný komentář. Moula tedy za nadšeného souhlasu své básnické Múzy prohlásil, že krokodýli jsou nebezpeční ptáci, horší než husy, klubou se z vajec, jsou masožravci a mají sklon k lidožroutství. Přitom s těmi ptáky by nebyl tak daleko od pravdy. V dnešní době by se na Internetu dozvěděl, že krokodýli jsou vedle ptáků jedinou žijící skupinou z nadřádu archosauria a ptáci jsou jejich nejbližší žijící příbuzní… Z dalšího básnění Moulu vysvobodil zvonek, ohlašující konec hodiny.
Na chodbě na mé tehdejší „Já“ již čekala smutná paní učitelka: „Tome, dobře víš, že jsem ti poslední dobou velice fandila, ale nechceš si to vysokoškolské studium přírodopisu přece jenom rozmyslet? Vyžaduje hodně práce, píli, odříkání a hlavně vysoký intelekt. Co takhle studium matematiky? Pohodička, klídek a jasně daná pravidla. A že jedna a jedna jsou dvě ví přece dnes každý blbec!“
Nemůžete se divit, že když jsem byl po letech v pražském Karolinu prohlášen promovaným matematikem, zaleskla se mi v oku slza a moje první myšlenka a dík patřila moudré kantorce, paní Větvičkové…
Psáno o Velikonocích Léta Páně 2025
