Článek
Je středa, pár hodin po poledni a já sedím, jako obvykle touto dobou, v krásné zasklené zimní zahradě žižkovské zahradní restaurace Lavička. A jako obvykle sedím u stolku s kamarády Jirkou a Slávou, popíjíme zlatavý mok, který je špičkovým produktem humpoleckého pivovaru Bernard a vedeme řeči. Touto dobou zde býváme většinou skoro sami. Skončila totiž doba oběda a podvečerní příliv hostů ještě zdaleka nenastal.
Ale dnes již máme i sousedy. V rohu zimní zahrady, blízko našeho stolečku, je vyvýšené podium s několika málo dalšími stolky, které zřejmě byly pro dnešek rezervovány pro společnost mladých lidí, zřejmě zaměstnanců jedné firmy. Ke stolečkům na podiu se lze dostat až po zdolání několika kovových schůdků..
Zatímco my tři jsme běžná pivní sešlost, u sousedů se zřejmě jedná o akci, které se dnes odborně říká teambuilding, tedy o stmelování pracovního kolektivu po společenské stránce.
Dá se také říci, že zde dnes došlo k setkání generací. Bohužel, my si musíme přiznat, že ani tak nejde o setkání generací na úrovni rodiče versus děti, ale o setkání na úrovni prarodiče versus vnuci. Jiřík se požehnaného věku 83let dožil již loni na Silvestra a mě tato radostná událost, pokud se jí vůbec dožiji, čeká už koncem května letošního roku. Pouze Slávek je ještě mladý cucák, loni slavil pouhé sedmdesáté narozeniny. K jeho cti je nutno přiznat, že s patřičnou úctou sleduje a vstřebává Jirkovy politické rozklady. Jirka, můj bývalý spolužák, který se mnou na gymplu seděl v jedné lavici celá studia, je bývalý emigrant, který má české a kanadské občanství, kanadský starobní důchod, dvě manželky a větší počet potomků obého pohlaví české i kanadské národnosti. Já se Slávou mu ovšem nic nezávidíme, snad jenom trochu ten kanadský starobní důchod. Jirka sám sebe považuje za experta na politiku a na krásné ženy. To mu nijak nevymlouváme, ale já sám se už s ním odmítám bavit o politice. Necítím totiž potřebu poslouchat jeho neustálé výtky, a to například, že v rámci světové politiky si pletu nezištnou pomoc s ozbrojenou agresi a mírovou misi s okupací. V rámci lokální politiky rovněž neodpustitelně tápu. V době vrcholící celosvětové koronavirové pandemie jsem například nepochopil moudré rozhodnutí naší vlády uzavřít mimo jiné všechna papírnictví. Můj argument, že jsou otevřeny obchody s potravinami a tudíž k přenosu nákazy stejně dojde, je prý směšný. Žrát se prostě musí! A v té době tolik potřebný toaletní papír byl k dostání i v těch potravinách! Rovněž na většinu českých politiků máme obvykle zcela opačný názor. Jirka to smířlivě přičítá mé nezkušenosti a politické nezralosti. Mne ale politika a veškeré politické debaty iritují a tak si Jiřík musí vystačit se Slávou. Ten, vzhledem ke svému relativnímu mládí ještě leccos vydrží a tak Mistrovi trpělivě naslouchá.
Můj světonázor byl v mládí převážně formován poznatky, které jsem při plodných debatách do sebe žíznivě nasával z nesčetných studnic moudrosti pražských hospůdek. Tak například dnes vím, že pokud diplomat řekne ano, tak myslí možná, pokud řekne možná, tak myslí ne a pokud řekne ne, tak to není žádný diplomat! Naproti tomu také vím, že když ženská řekne ne, tak myslí možná, pokud řekne možná, tak myslí ano a pokud řekne hned ano, tak to není žádná ženská! A rozvášněnou pánskou společnost většinou spolehlivě uklidníte prohlášením: No tak, chlapi! Vždyť o nic nejde! Jde jenom o to, že kdyby náhodou o něco šlo, tak abychom věděli o co vlastně jde! A než si to chlapi přeberou, tak zcela spolehlivě vychladnou. A když jsem opravdu v úzkých, tak prohlásím spolu se starověkým filozofem Sokratem jeho známé: Vím, že nic nevím! A já k výroku slavného Sokrata ještě dodávám: Ale to nevím zcela jistě!
Společnost u našeho stolku změnila téma. Místo politiky se nyní probírá situace v našem školství. To je znamením pro mne, že se opět mohu zúčastnit debaty jako rovnoprávný člen. Všechny tři nás děsí útoky proti matematice. A to útoky nejen frustrovaného žactva, ale i útoky vedené přímo z českého parlamentu! Volání po zrušení povinné maturity z matematiky může totiž časem přerůst ve volání po zrušení matematiky jako učebního předmětu vůbec! A my tři, dva bývalí ajťáci a chemik, jsme vždy považovali matematiku za předmět, který vás naučí alespoň trochu logicky uvažovat. I když třeba násobilka, trojčlenka, sčítání, násobení a dělení vícemístných čísel také nebyly zrovna dovednosti úplně k zahození. Ovšem dnešní mladý člověk má mobilní telefon a přístup k Internetu s aplikacemi, které podobné problémy vyřeší hravě za vás. A možná jsme trochu paranoidní, ale máme pocit, že logické myšlení je dnes považováno za zločin proti lidskosti. Abychom zcela nepropadli depresi, snažíme se vzpomínat na věci veselejší. Náladu nám alespoň trochu pozvedla vzpomínka na následující vtip:
Do školy přijde na inspekci zemský školní inspektor. Navštíví hodinu zeměpisu a zeptá se právě zkoušeného žáka: Chlapče, řekni mi, proč je rotační osa toho globusu tak nakloněná? Žák se zarazí a po chvilce vyděšeně vyhrkne: Prosím, já to opravdu neudělal! Zkoušející učitel zeměpisu cítí potřebu se žáka zastat: Pane inspektore, ten žák je v tom nevinně. Ta osa byla nakloněná už když jsem ten globus kupoval! Inspektor následně informuje o výsledku své mise ředitele školy. Vidíte to, pane inspektore, děsí se ředitel. A to jim pořád zdůrazňuji aby školní pomůcky nenakupovali u Vietnamců!
Vtípek nás natolik rozdováděl, že sami začínáme vymýšlet zlepšení školních osnov. Tak Jirka například navrhuje, aby se v zeměpise přestal učit ten nesmysl, že se Země pohybuje okolo Slunce. Každý přece jasně vidí, že Slunce obíhá okolo Země a večer zapadá do moře. Lichá se ukázala i námitka Slávka, který se obával, že by se některý žák mohl všetečně tázat, proč není slyšet šplouchnutí a zasyčení, když se rozžhavené Slunce noří do studené mořské vody. Takový dotaz ovšem u jeho autora předpokládá schopnost alespoň trochu logického myšlení a to v případě trvalého odstranění matematiky ze školních osnov nehrozí.
Společnost na sousedícím podiu pokračuje ve stmelování kolektivu. Po počátečním bouřlivém objímání a líbání tempo teambuildingu viditelně opadlo. Většina mladých lidí vytáhla své mobilní telefony a soustředěně pozoruje jejich obrazovky. Pokud mluví, tak převážně komunikují přes mobil s okolním vzdáleným světem, potřebu komunikovat se sousedy zřejmě necítí.
Zato já cítím potřebu dát si ještě jednu nefiltrovanou dvanáctku. Dříve však jí ve svém těle musím vytvořit potřebný prostor. Vím, že příslušné azylové komnaty se nalézají v suterénu, tam je pak budu muset ještě dohledat. Ve většině žižkovských hospůdek mi stačí, když jdu takzvaně „po čuchu“. Bohužel, vysoce profesionální personál Lavičky striktně dodržuje hygienické předpisy a tak zde se na pouhý čich spolehnout nemohu. Jsem krátkozraký a tak si alespoň nasazuji brýle… Moje výprava byla nakonec úspěšná. Hledaný objekt jsem nalezl, tíživého břemene jsem se zbavil, přežil jsem ve zdraví i ručkování po zábradlí při vstupu a výstupu ze suterénu a nyní si s hlubokou úlevou sedám na své místo. Nestačil jsem si ještě sundat brýle a tak dobře vidím na vzdálený vchod do restaurace:
V jeho otevřených dveřích stojí nápadně krásná mladá žena. Udiveně se rozhlíží po dosud skoro prázdné přední části restaurace a pak se váhavým krokem vydává směrem k nám, do zimní zahrady. Mladá žena vypadá rozrušeně až vyděšeně, zřejmě již delší dobu bezvýsledně hledá někoho, a to někoho, kdo je jí asi mimořádně drahý. Dáma v nesnázích! Vyvýšené podium po své levé ruce ještě vůbec nezaregistrovala, pohled upřela na náš stůl, jediný obsazený stůl v dolní části zimní zahrady a její oči, připomínající oči laně, velice posmutněly. Zřejmě opět hluboké zklamání. Na poslední chvilku jsem stačil strhnout zpět Jirku, který je, jak si pozorný čtenář jistě pamatuje, nejen expert na politiku, ale i expert na krásné ženy. Strhl jsem ho zpět v poslední chvíli, ještě než té nešťastnici stačil, tak jak je jeho zvykem, nezištně nabídnout rámě, kapesník, finanční výpomoc, ubytování anebo kontakt na vysoce postavené politiky naší země. Tiše jsem ho upozornil, že dáma zde možná hledá svého přítele a ten by Jirkovo chování mohl považovat za něco jako anexi svého území. Okamžitě jsem si ale uvědomil, že se nejspíše vyjadřuji z pohledu politického experta neobratně a tak jsem raději přešel na žižkovskou hantýrku, která je mi bližší. Jirkovi jsem proto sdělil, že jestli ho, tedy Jiříka, zmerčí ten její kořen, tak náš Jiřík s velkou pravděpodobností dostane přes držku. A to by snad mohl pochopit i expert přes politiku…
Zároveň jsem si ale všiml, že ta naše dáma zase až tak bezmocná není. Prostřednictvím mobilního telefonu čile komunikovala s někým, kdo jí zřejmě naváděl. K čemu ji naváděl anebo kam ji naváděl jasné nebylo. Podobnou frekvenci telefonní komunikace jsem zároveň zaregistroval i u jedné z členek buildingového týmu. A protože já jsem z matematiky ještě maturoval, tak mi hned došlo, že dámy komunikují spolu aniž by o sobě jinak věděly. Přitom byly od sebe vzdáleny v horizontální rovině necelý metr. Vertikálně byla chodidla dámy, která seděla na podiu, vzdálena od boků dámy v nesnázích asi deset centimetrů. Ve chvíli, kdy naše dáma v nesnázích teatrálně zvrátila oči v sloup, zaregistrovala svůj protějšek:
Julie, Sylvo! Obrovský výbuch radosti! V mžiku se obě ženy setkaly na neutrální půdě blízko našeho stolečku. Objímání, líbání a radostné výkřiky nebraly konce! Můj homofobní světonázor tehdy dostal vážné trhliny. Zdá se, že i ta lesbická láska může být krásná. Ostatně i já jsem měl vždy rád jenom ženy. Nevím, jak jsem se v té chvíli tvářil, ale v okamžiku krátké pauzy v tom radostném juchání mě oslovila jedna z těch dvou dam: „Dědo, netvařte se tak kysele! Radujte se s námi! Vždyť já jsem sestru neviděla už tolik let! Před lety odjela studovat do Států, provdala se tam, pak dlouhodobě onemocněla a do Evropy se vrátila až teď! Když mi zavolala z letiště, že je doma, tak jsem ji přemluvila, aby zanechala bagáž v úschovně na letišti a rozjela se do Lavičky za mnou. Bože, jak já jsem šťastná! Dědo, radujte se s námi! Když se přestanete tvářit jako kakabus, tak vám objednám a zaplatím jedno pivo! Nefiltrovanou dvanáctku“!
Samozřejmě ihned souhlasím! Trochu mě ale zamrzelo to oslovení „dědo“. Nemohla mě ta holka oslovit třeba „velebný kmete“? Vždyť básníka Jaroslava Vrchlického tak údajně oslovili při příležitosti jeho padesátých narozenin!
Co k tomu ještě dodat!? Nenalézám slova. V každém případě je příjemné, že jsem si vylepšil měsíční rozpočet o jednoho nefiltrovaného Bernarda jenom tím, že jsem se přestal křenit a zaradoval jsem se spolu se šťastnými lidmi.
Dobrotivý Bože, dopřej mi v budoucnu ještě více podobných příležitostí!
