Článek
Postřehy z Lavičky
Ve středu brzy odpoledne, tak jako obvykle, sedím ve své oblíbené Zahradní restauraci Lavička na pražském Žižkově a čekám na své přátele. V tento čas a na tomto místě se setkáváme pravidelně, abychom popili trochu toho pivka, pokecali si a odehnali chmury ze svých tváří. Jsme již oficiálně staříci, s rostoucím věkem chmur přibývá, životního optimizmu naopak ubývá. Jsme ale životem zakalení a tak víme, že chmury je třeba odhánět a optimismus posilovat. A k tomu je plodná diskuze a dobré pivo rozhodně vhodnější než nějaká pochybná antidepresiva anebo třeba acylpyrin.
Ještě je čas a tak trpělivě čekám. V tuto denní dobu je restaurace téměř prázdná. Začínám se již trochu nudit, ale potkává mě nečekané štěstí. K vedlejšímu stolku pro dvě osoby si sedá mladý pár. Dva nádherní mladí lidé. ON je ztělesněním atleta z éry starověkých řeckých olympijských her a ONA je takřka totožná s mými bujnými představami žen, které ve mně v mém pubertálním věku vyvolávalo čtení KAMASUTRY, kterému jsem se, ilegálně s baterkou v ruce a ukryt pod dekou, náruživě věnoval ve své posteli v nočních hodinách.
Oba mladí lidé si sedli proti sobě a věnovali si zářivý úsměv. ON se potom opřel lokty o stůl, sepjal ruce jakoby k modlitbě, pozorně se na své sepnuté ruce zadíval a zmlkl. ONA položila své ruce volně na stůl, obdařila svého partnera toužebným pohledem mladé laně, zadívala se na své ruce, slibně se usmála a rovněž zmlkla. A v této poloze oba zůstali. Pouze občas ON zvedl hlavu a v jeho tváři se objevil záblesk vášně a vzrušení. Také ONA občas zvedla hlavinku, oči se jí rozzářily jako dva drahokamy a ona vyslala před sebe pohled plný touhy a očekávání.
A já si v tu chvíli uvědomil, že jsem svědkem zázraku. Zázraku nádherné lásky dvou mladých lidí. Hluboké lásky, která se obejde bez zbytečných slov a která je výsledkem sympatií a souznění dvou mladých lidských srdcí. A v této chvíli jsem se také upřímně zastyděl za své občasné pochyby o emocionální zralosti dnešní mladé generace.
Silný citový zážitek ve mně nečekaně vyvolal vzpomínky na dobu mého mládí. Vzpomínky na předškolní věk, ve kterém jsem se začínal seznamovat s krásami i záludnostmi okolního světa. Vzpomínky na má první léta ve škole, kdy jsem se zalykal pýchou když se mi kovovým skřípajícím perem, namáčeným do lahvičky s inkoustem, podařilo v sešitě mezi houfem kaněk vytvořit něco, v čem i náš přísný pan učitel rozpoznal písmeno. A což teprve můj první úspěšně vyřešený početní úkol! V tu chvíli jsem měl pocit, že mi patří celý svět! I když jsem velice brzy poznal, že tato má představa tak zcela neodpovídá skutečnosti. Ale přesto to byla krásná doba! Následovalo další studium a přišel i ten nádherný čas prvních lásek a milostných dobrodružství…
Ze vzpomínek mě náhle vyrušil výkřik u vedlejšího stolku. Hurá! Dostal jsem ho! Ten olympijský atlet nevěřícně, ale nadšeně zírá na své sepnuté ruce. A já si až nyní všiml, že v nich drží mobilní telefon. Takže banální střílečka…
Jeho partnerka k němu obdivně vzhlédla. Jak jsi šikovný! Ale i já jsem je dostala! Víš, ty růžové s kraječkou, po kterých jsem tak toužila. A podprsenku k tomu! Měli je na Internetu! Intimissimi! Já jsem tak šťastná, říká a očima hladí partnera i mobil, který dosud zakrývala svýma složenýma rukama na stolku.
Tedy žádný zázrak lásky, která se obejde bez zbytečných slov, žádné mlčenlivé souznění mladých lidských srdcí! ON je alespoň šikovný a ONA je šťastná, že má své vytoužené kalhotky. A jako třetí do mariáše zbývám již jen já, starý romantický trouba, který právě přišel o veškeré iluze…
