Článek
Politická fotografie dvou premiérů, přátelská slova o společných zájmech a ujišťování o výjimečnosti česko-slovenských vztahů. Takový obraz se nabízel po bratislavském setkání vlád. Jenže pod povrchem diplomatických úsměvů se odehrávalo něco podstatně důležitějšího. Andrej Babiš a Robert Fico totiž nepředváděli pouze dobré sousedství. Předváděli společnou politickou vizi Evropy. A právě v tom je problém.
Česká republika samozřejmě potřebuje dobré vztahy se Slovenskem. Historické, ekonomické, kulturní i lidské vazby jsou natolik silné, že jejich udržování není otázkou politického vkusu, ale zdravého rozumu. Jenže dobré sousedské vztahy ještě neznamenají, že Praha musí automaticky přebírat politické postoje Bratislavy. Diplomacie není manželství. A už vůbec neznamená, že jeden partner musí bez přemýšlení následovat druhého.
Ukrajina jako lakmusový papírek
Nejvýraznější politický rozměr bratislavského jednání se týkal Ukrajiny a jejího financování. Babiš a Fico se kriticky vymezovali vůči dalšímu evropskému financování a požadovali výraznější zastoupení Evropské unie při mírových jednáních.
Na první pohled to zní rozumně. Proč by Evropa měla nést finanční náklady války, pokud nebude mít odpovídající vliv na jednání o jejím ukončení? Jenže právě zde začíná problém, který se v politických prohlášeních snadno ztrácí.
Evropský vliv na mírová jednání nelze vybudovat tím, že Evropa začne pochybovat o vlastní schopnosti jednat společně. Nelze současně požadovat větší evropskou roli a oslabovat evropskou solidaritu. A nelze předstírat, že omezení pomoci napadené zemi automaticky přinese mír.
Mír není kouzelné slovo, kterým lze zakrýt všechny nepříjemné otázky. Podstatné je, za jakých podmínek vznikne, kdo je bude garantovat a zda nebude jeho výsledkem pouze odměna za agresi.
Babiš a Fico by měli veřejnosti přesvědčivě vysvětlit, jakou konkrétní alternativu nabízejí. Nestačí kritizovat dosavadní evropskou politiku. Je třeba říci, co přesně má následovat, kdo to prosadí a jaké budou bezpečnostní záruky pro Ukrajinu i Evropu. Bez takových odpovědí zůstávají jejich prohlášení spíše politickým gestem než promyšlenou strategií.
Fico potřebuje spojence. Babiš potřebuje komplice.
Robert Fico dlouhodobě prosazuje politiku, která se dostává do napětí s částí evropských partnerů. Jeho ostrá rétorika vůči Bruselu, postoje k Ukrajině a konfliktní způsob komunikace mu přinášejí domácí politické body, současně však komplikují postavení Slovenska v evropských strukturách.
V takové situaci je pro něj český premiér mimořádně cenným partnerem.
Andrej Babiš má ovšem jinou výchozí pozici. Česká republika je větší ekonomika, má jinou bezpečnostní zkušenost a její mezinárodní postavení je spojeno také s členstvím v NATO a Evropské unii. Česká zahraniční politika by proto měla vycházet především z českých strategických zájmů. Otázka zní, zda Babiš tuto odlišnost dostatečně respektuje.
Politické spojenectví s Ficem může být výhodné pro oba premiéry. Fico získává podporu významného souseda, Babiš zase partnera, se kterým může prosazovat podobné postoje v evropské debatě. Ale co z toho má český občan?
Levnější energie? Vyšší bezpečnost? Silnější český průmysl? Větší vliv v Bruselu? Nebo pouze další diplomatické fotografie a společná tisková prohlášení?
To jsou otázky, na které by měla vláda odpovídat konkrétními výsledky, nikoli politickými slogany.
Evropa není nepřítel. Je to prostor, ve kterém potřebujeme prosazovat vlastní zájmy
Jedním z největších paradoxů současné evropské politiky je, že politici často požadují větší respekt k národním zájmům, ale současně podkopávají mechanismy, které malým a středně velkým státům umožňují jejich zájmy účinně prosazovat.
Česká republika sama o sobě není velmoc. Slovensko také ne. Ani jedna země nemá ekonomickou či politickou sílu Německa, Francie nebo Spojených států. Právě proto potřebujeme funkční evropskou spolupráci.
To neznamená bezvýhradně souhlasit s každým rozhodnutím Evropské komise. Kritika Bruselu je legitimní a často potřebná. Stejně legitimní je požadovat změny emisní politiky, rozpočtových pravidel nebo způsobu financování společných projektů.
Jenže existuje rozdíl mezi prosazováním národních zájmů a systematickým vytvářením dojmu, že evropská spolupráce je sama o sobě problém.
Česká vláda by měla být schopna říci, kde chce Evropu změnit, s kým chce změny prosadit a jakou alternativu nabízí. Nestačí být proti. Politika se pozná podle toho, co dokáže vybudovat.
Co zůstalo ve stínu velkých slov?
Vedle geopolitických prohlášení se mluvilo také o energetice, obraně, průmyslu a dalších oblastech praktické spolupráce. To je správně. Právě zde může mít česko-slovenské partnerství skutečný význam.
Jenže veřejnost potřebuje vědět, co přesně bylo dohodnuto, jaké budou termíny, kdo ponese odpovědnost a kolik jednotlivé projekty budou stát. Politické deklarace jsou jednoduché. Jejich realizace už méně.
Pokud se například mluví o společných obranných projektech, měli bychom znát jejich konkrétní přínos pro bezpečnost obou zemí. Pokud se mluví o energetice, měli bychom vědět, zda dohody skutečně přinesou nižší náklady domácnostem a podnikům. A pokud se vlády zaklínají hospodářskou spoluprací, měly by předložit měřitelné výsledky.
Jinak hrozí, že se z mezivládních jednání stane především dobře organizované politické divadlo.
Kam vlastně Babiš vede Českou republiku?
Bratislavské jednání by nemělo být posuzováno pouze podle toho, jak si oba premiéři rozuměli před televizními kamerami. Podstatnější je, jakou zahraniční politiku z něj chce Andrej Babiš udělat.
Česká republika má své bezpečnostní zájmy, své spojence a svou historickou zkušenost. Není důvod, aby se vzdávala práva na samostatný názor. Zároveň však není v jejím zájmu izolovat se od evropských partnerů nebo vytvářet dojem, že její místo v evropské politice je především v opozičním táboře.
Můžeme mít dobré vztahy se Slovenskem, spolupracovat s Robertem Ficem a zároveň mít odlišné postoje k některým zásadním otázkám. To není slabost. To je projev politické dospělosti.
Nebezpečné by bylo něco jiného: kdyby se česká zahraniční politika začala řídit potřebou potvrzovat politickou linii slovenského premiéra místo toho, aby důsledně hájila české zájmy. Bratislava tedy nepřinesla jen další kapitolu česko-slovenských vztahů. Přinesla také otázku, kterou by si měl položit každý český občan:
Chceme být v Evropě zemí, která umí prosazovat vlastní zájmy, nebo zemí, která se spokojí s tím, že bude přikyvovat politickým spojencům?
Na tuto otázku žádná společná tisková konference neodpoví. Odpoví na ni až skutečné kroky české vlády.
