Článek
Ne kvůli vulgaritě samotné, ale kvůli tomu, co symbolizuje.
„Poďme sa pokakať. No nepokakáme sa.“
Robert Fico si na společné tiskové konferenci s Andrejem Babišem dovolil formulaci, která by v běžném rozhovoru možná vyvolala jen úsměv. V prostředí mezinárodní diplomacie však působila jako demonstrace něčeho mnohem podstatnějšího: politiky, která zaměňuje neústupnost za vzdor, sebevědomí za teatrálnost a státnickou vážnost za hospodskou rétoriku.
Jenže skutečně znepokojivé nebylo samotné Ficovo vyjádření. Znepokojivější bylo prostředí, ve kterém zaznělo, a politický směr, který může symbolizovat.
Slovenský model jako česká inspirace?
Andrej Babiš se po návratu do nejvyšších pater české politiky ocitá před zásadní volbou. Může být premiérem země, která si zachová vlastní politickou kulturu, institucionální stabilitu a schopnost vést věcnou evropskou debatu. Anebo se může nechat vtáhnout do politického stylu, jehož výraznou tváří je právě Robert Fico.
Je dobré rozlišovat mezi vulgarismem v užším smyslu a nespisovným či expresivním jazykem. Fico tentokrát nepoužíval soustavně klasické nadávky nebo hrubé vulgarismy, ale několikrát zvolil hovorový a velmi nevhodný slovník.
Nejde přitom o to, že by Česká republika měla automaticky odmítat spolupráci se Slovenskem. Česko-slovenské vztahy jsou mimořádně důležité. Společné zájmy v energetice, průmyslu, dopravě, bezpečnosti i evropské politice jsou skutečné a zaslouží si intenzivní spolupráci.
Ale spolupracovat se Slovenskem neznamená přebírat slovenský politický rukopis. A právě zde leží problém
Ficova politická komunikace dlouhodobě staví na ostrém vymezování vůči vnějším nepřátelům, konfrontačním tónu, silných osobních urážek, prohlášeních a představě, že politika je především zápasem o to, kdo před kým ustoupí. Evropské instituce se v takovém pojetí snadno mění v protivníka, kompromis ve slabost a kritika v nepřátelský útok. Česká republika by si měla velmi dobře rozmyslet, zda chce tento styl následovat.
Od evropského partnerství k politice vzdoru
Na tiskové konferenci se opakovaně objevovala témata, která mají nepochybně legitimní základ: emisní povolenky, budoucí rozpočet Evropské unie, konkurenceschopnost evropského průmyslu nebo financování Ukrajiny. O těchto otázkách se má diskutovat tvrdě. Český premiér má právo odmítat návrhy, které považuje za nevýhodné. Má právo požadovat změny evropské politiky a hájit české zájmy.
Jenže je zásadní rozdíl mezi tvrdým vyjednáváním a politickým gestem určeným především domácímu publiku
Volání „nepokakáme sa“ může na chvíli vytvořit dojem rozhodného vůdce, který se nebojí mocnějších evropských států. Jenže stát se neřídí sloganem. Stát potřebuje spojence, důvěryhodnost, strategii a schopnost prosadit své zájmy u jednacího stolu. Evropa není školní dvorek, kde vítězí ten, kdo hlasitěji zakřičí, že se nikoho nebojí.
Babišova odpovědnost
Andrej Babiš není Robert Fico. A česká politika nemusí být slovenskou politikou jen proto, že oba premiéři nacházejí společnou řeč v některých evropských otázkách. Právě proto je důležité sledovat nejen obsah jejich jednání, ale také způsob, jakým o něm komunikují.
Babiš může využít spolupráci se Slovenskem k posílení českého vlivu v Evropě. Může obnovovat regionální spolupráci Visegrádské skupiny, koordinovat postoje k evropskému rozpočtu a prosazovat změny klimatické politiky. To všechno je legitimní.
Nesmí se však stát, že se z pragmatické spolupráce stane postupné přebírání politických návyků, v nichž je permanentní konflikt vydáván za státnickou rozhodnost
Český premiér by měl být schopen říct evropským partnerům „s tímto návrhem nesouhlasíme“ bez toho, aby musel přebírat rétoriku politického vzdoru. Měl by umět hájit české zájmy bez vytváření dojmu, že každý kompromis je kapitulace a každá kritika útok na národní suverenitu.
Co je skutečná suverenita?
Suverenita není soutěž v tom, kdo se hlasitěji postaví proti Bruselu, Berlínu nebo komukoli jinému. Suverénní stát dokáže formulovat vlastní zájmy, vyjednávat, uzavírat dohody a nést odpovědnost za jejich důsledky. Dokáže také přiznat, že někdy potřebuje spolupráci, a že ne každé rozhodnutí musí být domácímu publiku prezentováno jako vítězství nad nepřítelem.
Česká republika potřebuje evropské spojence. Potřebuje funkční vztahy se sousedy a důvěryhodné postavení v Evropské unii. Potřebuje politickou reprezentaci, která dokáže být kritická, ale zároveň předvídatelná. A především potřebuje vlastní politickou identitu.
Není žádným českým národním zájmem, aby se zdejší veřejná debata proměnila v kopii slovenského politického konfliktu. Není naším zájmem, aby se hrubší slovník vydával za autenticitu, permanentní spor za odvahu a izolace za nezávislost.
