Článek
Nově odhalený pomník česko-slovenského přátelství v zahradách Strakovy akademie je triumfem moderního designu. Nebo spíše triumfem bezbřehého nevkusu. Jakožto obdivovatel umění musím uznat, že vytvořit něco tak vizuálně matoucího, u čeho divák marně tápe, zda hledí na znetvořenou vafli, geometrickou anomálii nebo poněkud podivnou pantomimu, vyžaduje zvláštní druh talentu.
Vypadá to jak hajlující vafle a dva k*k*ti. Asi mám blbej vkus a nerozumím umění…
Podle oficiálních představitelů jde o vyjádření dvou samostatných států, které se skrze kovovou mřížkovou strukturu k sobě něžně vinou. Zblízka však ono „propojení“ připomíná spíše zoufalou snahu chytit se v rozbouřeném moři něčeho, co byste v ruce raději vůbec držet nechtěli. Zlatavý nátěr tomu dodává onu správnou třešničku na dortu – estetiku laciné poutové atrakce, která se tváří jako státní poklad.
Premiér Babiš dílo označil za hezký dar, „skoro jako když vám někdo z rodiny pošle fotografii“. Nuže, srovnávat toto kovové utrpení s rodinnou fotografií je vlastně trefné – také se na ni podíváte, v duchu se otřesete a doufáte, že ji co nejdříve schováte do šuplíku.
Milý Roberte, je to opravdu hezký dar, skoro jako když vám někdo z rodiny pošle fotografii,“ řekl k dílu Babiš. „Vidíme dvě samostatné části, které si zachovávají vlastní podobu, ale uprostřed je spojují podávající se ruce.
Umění má vyvolávat emoce. A to se tvůrcům bezpochyby podařilo. Jen místo obdivu, hloubky a katarze vyvolává akutní potřebu nasadit si sluneční brýle, otočit se čelem vzad a předstírat, že jsme nic neviděli. Bravo. Monumentální kýč dostal svůj zasloužený pomník.
