Článek
To, co se pod taktovkou ministryně kultury Martiny Šimkovičové a jejího služebníka Lukáše Machaly odehrálo se Slovenskou televizí a rozhlasem, vstoupí do učebnic moderního autoritářství jako učebnicový příklad politické popravy kultury.
Když se z RTVS přes noc stala STVR, nešlo o žádnou reformu, modernizaci ani optimalizaci vysílání. Šlo o čistku. Zrušením původního média jedním škrtem pera byla umlčena instituce, která si po léta budovala důvěru veřejnosti, a z funkce byl vyhozen její řádně zvolený ředitel. Motivace vládní garnitury přitom byla nehorázně přímočará: veřejnoprávní médium nekleslo na kolena před politickou mocí, a proto muselo být zničeno.
Hraná péče o „objektivitu“ a „pluralitu názorů“, kterou Šimkovičová s oblibou krmí své publikum, je v příkrém rozporu s realitou. Vytvořením nové Rady STVR, kde klíčové nitky drží přímo ministerstvo kultury, a instalací takzvané „Etické komise“ si mocenské centrum vytvořilo dokonalé nátlakové nástroje. Orgán, ve kterém mají zasedat vyvolení zástupci vybraných organizací či církví, nemá s etikou nic společného. Je to ideologický cenzurní výbor, jehož jediným cílem je vyvolat mezi redaktory paralyzující strach a donutit je k autocenzuře.
Případ STVR ukazuje mrazivý trend. Pod pláštíkem boje proti „liberalismu“ a „jednostrannosti“ se na Slovensku buduje státní hlásná trouba podle nejlepších vzorů autoritářských režimů. Redaktoři, kteří si dovolí klást nepohodlné otázky nebo poukazovat na přešlapy mocných, jsou označováni za aktivisty a nepřátele.
Přijde slovenský scénář i do Prahy? Slovenský experiment s likvidací veřejnoprávnosti není jen lokální tragédií – je to nebezpečný precedens a hotový manuál pro autoritářské tendence v celém středoevropském prostoru. Otázka, která dnes visí ve vzduchu s mrazivou naléhavostí, zní: Čeká podobný osud i Českou televizi a Český rozhlas? Tlak na zpochybňování koncesionářských poplatků, nálepkování novinářů jako „aktivistů“ i snahy o politické ovládnutí rad médií veřejné služby se už dávno odehrávají i na české scéně. Pokud česká společnost neúprosně nepřipomene svým politikům, že nezávislá média jsou nedotknutelným pilířem demokracie, může se snadno stát, že to, co dnes s hrůzou sledovala u sousedů, zítra prožije na vlastní kůži.
Demokracie umírá za tichého potlesku cyniků, kteří si pletou veřejnou službu s vlastním píárovým oddělením. Martina Šimkovičová a její okruh docílili svého: místo svobodného prostoru pro diskusi vytvořili poslušný aparát. Otázkou zůstává, jak dlouho si slovenská společnost nechá namlouvat, že toto udušení svobody projevu je ve skutečnosti jejím vítězstvím.
Ministryně, která vyhlásila válku vlastní kultuře
Jestliže byla likvidace veřejnoprávní RTVS prvním a nejsurovějším výstřelem v autoritářské ofenzívě slovenské vlády, pak osoba Martiny Šimkovičové představuje dokonalé zosobnění celého systému. Ministryně kultury se totiž nespokojila s pouhým ovládnutím televizních a rozhlasových vln. Vyhlásila otevřenou válku všemu, co v slovenské společnosti nese známky nezávislého myšlení, umělecké svobody a otevřenosti světovému dění.
Příběh ženy, která cestu do ministerského křesla prošlapala přes konspirační vysílání TV Slovan, čtenému pozorovateli vyrazí dech. Někdejší tvář komerčního zpravodajství, jež byla z televize vyhozena za šíření xenofobních narativů, dnes řídí kulturní politiku celého státu. Namísto dialogu s uměleckou obcí nastolila absolutní dogmatismus: „slovenská kultura má být slovenská a žádná jiná“. V 21. století, uprostřed propojené Evropy, zní tento slogan jako ozvěna těch nejtemnějších kapitol moderních dějin.
Její ministerská praxe připomíná bezohledný nájezd na instituce, které si desetiletí budovaly mezinárodní renomé. Odvolání šéfa Slovenského národního divadla Mateje Drličky či ředitelky Slovenské národní galerie Alexandry Kusé bez jasných odborných důvodů nebylo ničím jiným než demonstrací moci a msty. Byla to jasná zpráva všem, kdo nehodlají sklonit hlavu: poslušnost je víc než odbornost, loajalita režimu stojí nad talentem.
Zatímco domácí uměleckou scénu drtí puristické čistky, útoky na nevládní organizace a rétorika namířená proti LGBTI+ komunitě, rezort pod vedením Šimkovičové vrací do hry historické ressentimenty. Obnovení kulturní spolupráce s Moskvou v době pokračující agrese na Ukrajině přineslo slovenské diplomacii mezinárodní ostudu, nad kterou zůstává rozum stát.
Reakce společnosti na sebe nenechala dlouho čekat – historicky největší online petice s téměř dvěma sty tisíci podpisy jasně ukázala, že znechucení z vládní svévolnosti nebylo nikdy vyšší. Šimkovičová se však kritice nesnaží čelit argumenty. Uzavřela se do neprodyšné bubliny, obklopena ideology typu Lukáše Machaly, a jakýkoliv nesouhlas označuje za spiknutí liberalizmu.
Když se podíváme na celou mozaiku jejích kroků – od zničení RTVS přes čistky v galeriích až po cenzurní hrozbu v podobě takzvané Etické komise – vyvstává z ní mrazivý obraz. Martina Šimkovičová není jen nekompetentní vládní úřednicí s nebezpečnými názory. Je nástrojem systematického bourání pilířů svobodné společnosti. A každé další rozhodnutí z její dílny připomíná, že bez svobodné kultury zůstává stát jen prázdnou skořápkou bez duše.
