Článek
Jak se může stát, že lidé v zemi, která má s Českem společnou historii, začnou přebírat slovník těch, kteří naši zemi otevřeně urážejí?
Někdy stačí otevřít internetovou diskusi a člověk získá velmi nepříjemný obrázek o tom, jak rychle se mohou vytratit historická paměť, elementární slušnost i obyčejná solidarita. Právě takový obrázek přinesla diskuse slovenského sportovního webu Šport24, na kterou upozornil článek serveru Naštartu.cz ze 7. listopadu 2026.
Téma? Ruský hokej a možnost návratu ruských reprezentací do mezinárodních soutěží. Jenže z hokejové debaty se velmi rychle stala přehlídka protičeských urážek, historických překrucování a obhajoby ruských postojů. A některé výroky jsou natolik výmluvné, že by neměly zapadnout.
Češi jako nepřítel a Rusko jako ten, komu je třeba přitakat
Bývalý sovětský hokejista a dvojnásobný olympijský vítěz Alexandr Koževnikov se pustil do Čechů, Švédů, Finů a Lotyšů. Nelíbí se mu jejich odpor vůči návratu ruských hokejových reprezentací. Jeho slovník byl daleko za hranicí běžné sportovní polemiky. Odpůrce návratu Ruska označoval za bastardy a skunky a tvrdil, že Rusku budou házet klacky pod nohy a poslouchají své nadřízené.
Člověk by očekával, že podobný výpad vyvolá především kritiku. Zvlášť na Slovensku, jehož historické vazby na Českou republiku jsou mimořádně silné. Jenže část diskutujících se rozhodla pro opačnou reakci.
Jozef Cavolsky odbyl Česko dvěma slovy: „Smradľavé Česko“.
Ján Homola šel ještě dál. Vyjádřil souhlas s ruským hokejistou a připojil tvrzení, že Slováci Čechům v minulosti pomáhali a bez nich by se Češi neobešli.
Juraj Matonok zase ocenil, že někdo konečně provětrává údajně namyšlenou českou společnost. Roman Stanislav přidal obvinění, že Češi byli vždy kolaboranti.
A Mirkolinka Sluka přišla s argumentem, který má celou českou pozici údajně vysvětlovat: Češi se prý bojí s Rusy hrát, protože by prohráli. Tohle už není debata o sportu. To je směs národnostní nevraživosti, historických komplexů a argumentační bezradnosti.
Kolaboranti? Tohle už je opravdu příliš
Označovat celý český národ za kolaboranty není jen hloupé. Je to také mimořádně neuctivé vůči generacím lidí, kteří v českých dějinách bojovali proti nacismu, okupaci a totalitě. Česká společnost má pochopitelně své temné kapitoly. Má ale také svou tradici odporu vůči nesvobodě.
Používat slovo kolaborant jako univerzální nadávku proti národu, jehož konkrétní představitelé mají jiný názor na účast ruské reprezentace v hokejových soutěžích, je intelektuální zkratka nejhrubšího kalibru.
A především: Co přesně má český hokej společného s kolaborací?
Česká hokejová reprezentace ani její vedení nemají povinnost přizpůsobovat své postoje představám ruských sportovních legend nebo slovenských internetových diskutujících.
Generální sekretář Českého hokeje Jan Černý už dříve uvedl, že za současných podmínek nevidí možnost hrát proti ruskému týmu. Podobný postoj zastávaly také hokejové asociace Švédska a Finska. Lze o tom diskutovat. Lze požadovat vysvětlení. Lze nesouhlasit.
Ale označovat kvůli tomu celé národy za kolaboranty? To není argument. To je rezignace na argumentaci.
Rusko není jen hokejový soupeř
Zásadní problém celé debaty spočívá v tom, že někteří diskutující předstírají, jako by šlo o obyčejný spor o sportovní pravidla. Jenže Rusko nebylo z mezinárodního hokeje vyloučeno bez důvodu.
Mezinárodní hokejová federace IIHF přistoupila k vyloučení ruských reprezentací po zahájení rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022. A právě tento kontext nelze jednoduše vymazat větou, že sport má lidi spojovat. Ano, sport má spojovat. Ale sport také potřebuje pravidla, důvěru, bezpečnost a respekt k ostatním účastníkům.
Dne 30. října 2026 rozhodl Sportovní arbitrážní soud CAS, že IIHF musí umožnit ruským týmům účast v příslušných soutěžích. Rozhodnutí vycházelo z toho, že federace nepředložila dostatečné důkazy pro odůvodnění jejich vyloučení z bezpečnostních důvodů.
To ovšem není politické ospravedlnění ruské invaze na Ukrajinu. Není to ani prohlášení, že se nic nestalo a že všechny okolnosti roku 2022 přestaly existovat. Je to právní rozhodnutí v konkrétním sportovním sporu. A právě toto rozlišení by měli chápat i ti, kteří se dnes zaštiťují autoritou sportovní arbitráže.
Když se zapomíná, kdo koho napadl
Největší absurditou celé diskuse je, že se její část soustředí na údajnou českou aroganci, zatímco skutečná příčina vyloučení Ruska z mezinárodního hokeje ustupuje do pozadí. Český odpor vůči návratu ruských reprezentací není možné automaticky vysvětlovat strachem z porážky.
Takové tvrzení je pohodlné. Nemusí se totiž zabývat žádnými skutečnými argumenty. Stačí prohlásit, že soupeř se bojí, a člověk má pocit, že vyhrál debatu. Jenže český hokej nemá povinnost dokazovat svou odvahu tím, že bude ignorovat politické a bezpečnostní souvislosti mezinárodního konfliktu.
A stejně tak nemá povinnost mlčet, když jej někdo z Ruska uráží.
Zajímavé je, že právě v této diskusi se objevila i kritika Dominika Haška. Bývalý reprezentační brankář, který dlouhodobě upozorňuje na problematiku ruské účasti v mezinárodním sportu, se stal terčem osobních urážek. Lze nesouhlasit s jeho názory. Lze rozebírat jejich důsledky. Ale osobní napadání nenahrazuje věcnou diskusi.
Slovensko není Ján Homola ani Juraj Matonok
Bylo by ovšem chybou udělat stejnou generalizaci, jakou předvádějí někteří diskutující na adresu Čechů. Slovensko není několik internetových profilů. V téže diskusi se totiž ozvali také lidé, kteří podobné chování odmítli.
Jozef Glonec upozornil, že sympatie k Rusku spojené s očerňováním Čechů představují nebezpečný vývoj. Lienka Bodkovana připomněla společné historické vazby obou národů. Karol Karman napsal jasnou podporu českým hokejistům a odmítl účast Rusů na šampionátu. A právě tyto hlasy jsou důležité.
Ukazují totiž, že slovenská společnost není jednolitý blok a že protičeská rétorika rozhodně není jediným možným slovenským postojem. Bylo by nespravedlivé přenášet odpovědnost několika diskutujících na miliony lidí. Stejně nespravedlivé by ale bylo předstírat, že podobné výroky nestojí za pozornost.
Největší vítězství Ruska? Když se sousedé začnou nenávidět
Na celé věci je možná nejnebezpečnější něco jiného než samotné urážky. Rozdělování společnosti.
Rusko nemusí přesvědčit všechny Čechy a Slováky, aby změnili názor. Stačí, když se lidé začnou navzájem považovat za nepřátele. Když se debata o Ukrajině změní v československé účtování. Když se místo skutečných problémů začnou řešit historické křivdy, domnělé dluhy a nacionalistické urážky.
Ať už je motivace jednotlivých diskutujících jakákoli, výsledkem je přesně takové rozdělení, které společnému prostoru střední Evropy neprospívá. Česká republika a Slovensko mají za sebou společné dějiny, rozdělení federace i tři desetiletí samostatného vývoje. Nemusíme mít stejné vlády, stejné politické názory ani stejné postoje k mezinárodnímu sportu.
Měli bychom ale mít dostatek rozumu na to, abychom kvůli tomu nezačali přebírat slovník těch, kteří nás chtějí urážet.
A pokud někdo tvrdí, že Češi byli vždy kolaboranti, měl by si nejprve otevřít učebnici dějepisu. Pokud někdo tvrdí, že český odpor vůči návratu Ruska do hokeje vychází ze strachu, měl by se nejprve seznámit s argumenty, které český svaz skutečně předkládá.
A pokud někdo potřebuje k pocitu vlastní národní hrdosti urážet sousední národ a přitakávat člověku, který jeho příslušníky označuje za bastardy a skunky, měl by si položit otázku, zda skutečně hájí nějaké hodnoty. Protože přátelství mezi národy se nepozná podle toho, zda spolu vždy souhlasí. Pozná se podle toho, zda si dokážou zachovat respekt i ve chvíli, kdy se jejich názory zásadně rozcházejí.
A právě v tom někteří diskutující v této kauze selhali. Ne Češi. Ne Slováci jako národy. Ale ti konkrétní lidé, kteří zaměnili solidaritu za pohrdání a argumenty za urážky.
Zdroje:
