Článek
Lidský hlas, který necestuje po ulici ani nepřichází z divadelního jeviště. Přichází vzduchem. A poprvé v československých dějinách míří současně k posluchačům, kteří jej mohou slyšet ve svých domovech. Začíná příběh Radiojournalu – média, které změnilo způsob, jakým lidé vnímají svět.
18. května 1923, krátce po osmé hodině večerní. V pražských Kbelích, nedaleko letiště, se odehrával okamžik, který se později zapíše do dějin české žurnalistiky, techniky i kultury.
V provizorním studiu, umístěném ve skautském stanu, začalo pravidelné rozhlasové vysílání. Žádná monumentální budova, žádné moderní studio, žádné dokonalé technické vybavení. Jen několik lidí, odhodlání a přístroje, jejichž možnosti byly ve srovnání s dnešní technikou téměř neuvěřitelně skromné. Přesto se právě tady začala psát historie československého rozhlasu.
Byla to doba, kdy se technické zázraky ještě rodily před očima veřejnosti. Telefon byl stále ještě pro mnohé výsadou, automobil představoval symbol moderního života a rádio bylo něčím, co budilo zvědavost i úžas.
A najednou bylo možné něco do té doby nepředstavitelného: poslouchat hudbu, zprávy a lidské slovo, aniž by člověk musel opustit svůj domov.
Československo se tím zařadilo mezi první evropské země s pravidelným veřejným rozhlasovým vysíláním. Před ním začala pravidelně vysílat například britská BBC. Zrodilo se nové médium. A s ním také nová podoba společenského života.
Odvážný projekt několika vizionářů
Za vznikem Radiojournalu nestála velká státní instituce s rozsáhlým rozpočtem. Na počátku byli lidé, kteří dokázali rozpoznat budoucnost v technologii, jež byla teprve na začátku svého rozvoje. Mezi nejvýznamnější osobnosti patřili novinář Miloš Čtrnáctý, technický odborník Eduard Svoboda a podnikatel Ladislav Šourek.
Právě na tomto místě, nedaleko tehdejšího letiště v pražských Kbelích, se začala 18. května 1923 psát historie československého rozhlasového vysílání. Nestála zde žádná moderní rozhlasová budova ani profesionální studio. První vysílání se uskutečnilo z provizorního skautského stanu, který se stal na krátkou dobu kolébkou nového média.
Jejich úsilí spojovalo několik oblastí: žurnalistiku, radiotechniku, podnikání a touhu vytvořit něco, co bude mít skutečný význam pro celou společnost. Společnost Radiojournal byla oficiálně ustavena 7. června 1923, tedy několik týdnů po zahájení prvního pravidelného vysílání.
Od začátku šlo o projekt, který musel překonávat nejen technické, ale i ekonomické překážky. Rozhlasový přijímač nebyl levnou záležitostí a posluchačů bylo zpočátku jen málo. Bylo potřeba přesvědčit veřejnost, že investice do nového přístroje má smysl.
První posluchači byli především technicky založení nadšenci, lidé z měst a ti, kteří chtěli být součástí moderní doby. Rozhlas se však postupně dostával dál. Z technické kuriozity se začínal stávat předmět každodenní potřeby.
Hlasy, které vstoupily do českých domácností
Dnes jsme zvyklí, že hlasatele slyšíme z profesionálních studií, kde se o každý detail zvuku stará špičková technika. V roce 1923 byla situace úplně jiná. Vysílalo se živě a improvizace byla přirozenou součástí každého dne. Technické problémy nebyly výjimkou, ale téměř pravidlem.
První vysílání provázely hudební ukázky a mluvené slovo. Významnou součástí raného rozhlasu byli hudebníci a interpreti, kteří vystupovali přímo před mikrofonem. Mezi první hlasatelské osobnosti patřil Adolf Dobrovolný, jehož jméno se stalo jedním ze symbolů počátků českého rozhlasového zpravodajství. Za prvního stálého hlasatele nastoupil v lednu 1924.
Představme si, jaké to asi bylo slyšet poprvé jeho hlas z rozhlasového přijímače. Nebyla to jen zpráva přečtená z papíru. Byl to důkaz, že se svět mění. Rozhlas přinášel do domácností pocit blízkosti. Události, které se odehrávaly desítky či stovky kilometrů daleko, najednou získávaly lidský hlas. A právě v tom spočívala jeho největší síla.
Ze stanu do rozhlasové budovy
Počátky Radiojournalu byly skromné, jeho ambice však nikoli. Provoz se postupně stěhoval do vhodnějších prostor. Rozhlas potřeboval větší studia, lepší akustiku, technické zázemí a místo pro rostoucí počet zaměstnanců. Zásadním okamžikem bylo vybudování nové rozhlasové budovy ve Fochově třídě (po francouzském maršálovi z první světové války), dnešní Vinohradské ulici v Praze.
Slavnostně otevřena byla 10. prosince 1932. Tato budova se stala symbolem nového postavení rozhlasu. Už nešlo o experiment několika nadšenců. Rozhlas byl moderní institucí, která měla své místo v kulturním i veřejném životě země. A na Vinohradské třídě sídlí Český rozhlas dodnes. Je to pozoruhodná kontinuita. Místo, které kdysi představovalo technickou budoucnost, je dodnes jedním z center české žurnalistiky.
Rozhlas, který přinesl hudbu, divadlo i vzdělání
Radiojournal nikdy nechtěl být pouze hlasem zpráv. Jeho program byl od počátku pestrý. Posluchači mohli slyšet klasickou hudbu, operu, operetu, lidové písně, populární melodie, přednášky, literární pořady i programy pro děti.
Později už mělo rozhlasové vysílání ve Kbelích také vlastní technické zázemí. Na fotografii je zachycen vysílač Radiojournalu z roku 1924, který umožňoval šířit hlasatelovo slovo, hudbu i další pořady k stále rostoucímu počtu posluchačů. Právě díky podobným technickým zařízením se původní experiment postupně proměňoval v pravidelnou službu, která začala spojovat lidi napříč celým Československem.
Rozhlas přenášel koncerty a divadelní představení. Přinášel vzdělání lidem, kteří se k němu jinak dostávali obtížně. Umožňoval posluchačům poznávat nové oblasti kultury a vědy. Zvláštní význam mělo živé hudební vysílání. V roce 1926 vznikl orchestr Radiojournalu, z něhož se postupně vyvinul dnešní Symfonický orchestr Českého rozhlasu.
To je důležitý moment. Rozhlas totiž nepůsobil jen jako prostředník mezi umělcem a posluchačem. Začal sám vytvářet kulturní hodnoty, podporovat hudebníky a rozvíjet vlastní uměleckou činnost. Z obyčejného přijímače se stávalo malé koncertní místo v každém domově. A pro mnoho lidí to byla vůbec první příležitost pravidelně poslouchat kvalitní symfonickou hudbu.
Sport poprvé z rozhlasového přijímače
Jedním z největších překvapení raného Radiojournalu bylo sportovní vysílání. Dnes si jen těžko představíme sportovní svět bez rozhlasových a televizních přenosů. Ve dvacátých letech však šlo o naprostou novinku. Už v roce 1924 se uskutečnil první sportovní přenos, který se týkal boxerského utkání mezi Československem a Spojenými státy.
O dva roky později přišel další historický okamžik. Dne 3. října 1926 komentoval Josef Laufer fotbalové utkání pražské Slavie s maďarským týmem Hungária Budapešť. Tento přenos patří k nejvýznamnějším evropským rozhlasovým sportovním prvenstvím.
Představme si tehdejšího posluchače. Sedí doma u přijímače a poslouchá, jak reportér slovně popisuje dění na hřišti. Nevidí hráče, nevidí míč ani pohyb tribun. Všechno musí vytvořit jeho představivost. A právě zde se zrodilo umění sportovního rozhlasového komentáře. Reportér se stal očima posluchače. Josef Laufer patřil k lidem, kteří tomuto umění položili základy. Jeho práce ukázala, že rozhlas dokáže zprostředkovat nejen informace, ale také emoce, napětí a atmosféru okamžiku.
S rostoucí popularitou bylo stále zřejmější, že rozhlas nemůže zůstat pouze pražskou záležitostí. Začala se budovat síť regionálních studií. V roce 1924 zahájilo vysílání Brno, v roce 1926 Bratislava a v roce 1927 Košice. Postupně se rozvíjela také další regionální pracoviště. To mělo zásadní význam.
Rozhlas začal spojovat obyvatele různých částí Československa. Přinášel regionální zprávy, místní kulturní události, hudbu a informace, které byly důležité pro konkrétní oblasti. Vedle českého a slovenského vysílání dostávaly prostor také některé národnostní menšiny. Rozhlas tak nebyl jen technickou novinkou. Stával se nástrojem kulturního propojení země, která byla národnostně i jazykově pestrá.
Ve třicátých letech už poslouchala celá země
Ve třicátých letech se rozhlas proměnil v masové médium. Počet posluchačů rychle rostl. Rozhlasové přijímače se stále častěji objevovaly v domácnostech, kavárnách i veřejných prostorách. Koncem desetiletí počet evidovaných koncesí překročil jeden milion. To je při pohledu na tehdejší životní podmínky mimořádné číslo.
Rozhlas se stal součástí rodinných večerů, nedělního odpočinku i běžného denního programu. Lidé si zvykali poslouchat zprávy, koncerty, přednášky a sportovní přenosy. Měnil se také vztah veřejnosti k informacím. Zatímco noviny přinášely zprávy s určitým časovým odstupem, rozhlas umožňoval reagovat na události mnohem rychleji. A právě tato vlastnost se měla v následujících letech ukázat jako mimořádně důležitá.
Když se rozhlas stal nástrojem propagandy
Historie Radiojournalu není pouze příběhem technického pokroku a kulturního rozkvětu. Přinesla také temnou kapitolu. Po okupaci českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 se rozhlas dostal pod kontrolu okupační moci.
Médium, které mělo původně především informovat, vzdělávat a spojovat lidi, se stalo také nástrojem propagandy a politické kontroly. Zpravodajství podléhalo cenzuře. Program musel respektovat požadavky okupační správy. Rozhlas šířil oficiální sdělení a propagandistická poselství. Tato kapitola připomíná důležitou skutečnost: žádné médium není samo o sobě zárukou pravdy. Rozhodující je svoboda lidí, kteří jej vytvářejí, a nezávislost instituce, která za ním stojí.
Květen 1945: Hlasem odporu
Pak přišel květen 1945. Praha se připravovala na konec války. Německá okupace se hroutila, ale město ještě čekaly dramatické chvíle. Dne 5. května se rozhlas stal jedním z center Pražského povstání. Ve 12.33 hodin zazněla z jeho vysílání výzva o pomoc. Její význam daleko přesáhl běžné zpravodajství. Rozhlas se stal hlasem lidí, kteří se postavili okupantům.
Budova na Vinohradské třídě se proměnila v jedno z hlavních bojišť povstání. O její kontrolu se vedly těžké boje. Vysílání pokračovalo i v mimořádně obtížných podmínkách a jeho pracovníci riskovali vlastní bezpečnost. Z rozhlasu zaznívaly výzvy k pomoci, informace o situaci v ulicích i zprávy důležité pro obránce města.
Byly to chvíle, kdy se ukázala skutečná síla tohoto média. Rozhlas dokázal oslovit tisíce lidí současně. Dokázal je informovat, povzbudit a spojit ve chvíli, kdy se rozhodovalo o osudu města. Proto má boj o Český rozhlas v květnu 1945 tak mimořádné místo v našich dějinách. Nebylo to jen střetnutí o jednu budovu. Byl to také boj o možnost svobodně mluvit a šířit informace.
1948: Konec jedné éry
Po osvobození se rozhlas obnovoval a postupně se vracel k běžnému provozu. Politické události po únoru 1948 však přinesly další zásadní změnu. Zákonem č. 137/1948 Sb. byl Československý rozhlas zestátněn. Původní společnost Radiojournal tím definitivně zanikla a její místo převzala státní rozhlasová instituce. Skončila tak pětadvacetiletá kapitola, která začala v provizorním stanu u kbelského letiště.
Její odkaz však nezmizel. Na práci prvních rozhlasových průkopníků navázaly další generace hlasatelů, novinářů, hudebníků, techniků a reportérů. Rozhlas se stal pevnou součástí československé společnosti.
Dědictví, které slyšíme dodnes
Když dnes zapneme rádio, pustíme si podcast nebo posloucháme živé vysílání na internetu, málokdy přemýšlíme o tom, jak dlouhou cestu muselo toto médium urazit. Za každým dnešním vysíláním stojí příběh lidí, kteří kdysi věřili, že lidský hlas může překonat vzdálenost a spojit tisíce neznámých posluchačů. Radiojournal byl jedním z těchto odvážných začátků.
Přinesl do československých domácností hudbu, zprávy, sport, vzdělání i kulturu. Pomohl vytvořit moderní rozhlasovou žurnalistiku a ukázal, že informace mohou být dostupné v okamžiku, kdy se události skutečně odehrávají.
Jeho historie je zároveň obrazem celého bouřlivého období našich dějin. Zažil nadšení první republiky, hospodářský i technický rozvoj, nacistickou okupaci, Pražské povstání i poválečné politické změny. A možná právě proto stojí za to se za něj dnes postavit.
Protože historie Radiojournalu není jen historií jedné společnosti. Je historií okamžiku, kdy se Československo naučilo naslouchat světu prostřednictvím rádia.
Všechno to začalo v jednom obyčejném stanu. A hlas, který se tehdy poprvé vydal do éteru, už českou společnost nikdy úplně neopustil.
