Článek
Lidská paměť je bohužel děravá, ale občas zazní věta, která do té mozaiky zapadne s tak mrazivou přesností, až z ní přejde mráz po zádech.
Výrok premiéra Andreje Babiše na adresu šéfa Českého rozhlasu Reného Zavorala – „Proč bych s ním jednal, kdo on je? To je jedno, co on chce, podstatné je, co já chci“ – není jen dalším politickým plácnutím do vody. Je to rentgenový snímek české politické moci. Obnažuje mentalitu člověka, který vládne zemi tak, jako by vedl rodinnou firmu, kde zaměstnanci nemají vlastní hlas, ale pouze povinnost plnit majitelovy rozkazy.
Když se nad těmi slovy zamyslíte bez politických filtrů, uvidíte něco hluboce nebezpečného. Triumf čisté, nefalšované arogance nad věcnou argumentací.
„Kdo on je?“ ptá se premiér suverénně. Muž, který vede instituci se stoletou tradicí, instituci zřízenou zákonem, která má sloužit veřejnosti, ne politickým škatulatům. Pro premiéra však není partnerem.
Věta „Kdo on je?“ je v lidské řeči klasickým projevem arogance. Nevyjadřuje zájem o věcný argument, ale snahu člověka vedle sebe lidsky ponížit, udělat z něj „nikoho“ a ukázat mu jeho místo. Je to způsob, jak druhému vmést do tváře: „Ty pro mě nemáš žádnou cenu.“
Je obtížným hmyzem, který bzučí kolem jeho grandiózních plánů. Proč by s ním diskutoval? Vždyť diskuse vyžaduje respekt k druhé straně, ochotu naslouchat argumentům a připuštění, že pravdu nemusím mít vždycky já. A to jsou vlastnosti, které v arzenálu moderního populisty zkrátka nenajdete.
A pak přichází ta klíčová věta, manifest naprostého solipsismu: „To je jedno, co on chce, podstatné je, co já chci.“
Zde se na vteřinu rozestoupily opony a premiér nám ukázal, jak vypadá jeho světonázor. Žádný veřejný zájem. Žádné hledání společenské shody. Žádný respekt k parlamentní kultuře či institucionální rovnováze.
Skutečně silný a sebevědomý člověk nemá potřebu lidem kolem sebe takto okatě dupat po důstojnosti. Kdo je vnitřně v klidu, ten dokáže bavit se i s někým, s čímž názorově hluboce nesouhlasí. Tady jde naopak cítit urputná potřeba dominovat.
Pouze holá vůle jednoho člověka, který si přivlastnil právo rozhodovat o tom, co je správné. Když se mocenská pyramida postaví na hlavu tímto způsobem, demokracie se mění v pouhé stafážní divadýlko, kde se všichni ostatní mají jen poslušně seřadit do dvojic a tleskat.
Výrok „To je jedno, co on chce, podstatné je, co já chci“ je v podstatě dětsky přímočarý projev sobectví. V normálních lidských vztazích (v rodině, mezi přáteli, v práci) by takový přístup vedl k okamžitému rozvrácení důvěry, protože ukazuje, že na názoru, pocitech a potřebách druhého člověka vůbec nezáleží.
Nejtragičtější na tom celém ale je, jak rychle si na tento slovník zvykáme. Přešli jsme do éry, kdy premiér veřejně ponižuje lidi jen proto, že si dovolili mít jiný názor nebo hájit svobodu institucí, které vedou. Zatímco šéf jednoho média je označen za „aktivistu“, protože si stěžuje na politický diktát, vládní garnitura mezitím v nočních hodinách protlačuje zákony měnící financování veřejnoprávních médií.
Lidsky je to jednoduše projev hrubosti, nadřazenosti a neúcty k člověku, který zastává nějakou funkci. V normálním životě by takové chování vnímali lidé v okolí jako toxické a nesnesitelné, v politice si na něj bohužel u některých silných osobností zvykáme jako na „drsný styl“.
Když se politika zvrhne v projev čisté libovůle typu „hlavní je, co chci já“, přestává to být správa věcí veřejných a začíná to být boj o charakter státu. Premiér nám v jedné větě vzkázal, že instituce jsou zbytné, pravidla flexibilní a názor občanů či jejich zástupců irelevantní, pokud stojí v cestě jeho vůli.
