Článek
Jenže v politice, zvlášť když jde o veřejné peníze, by podobné náhody měly vyvolávat otázky, nikoli uspávat pozornost.
Politika má krátkou paměť. Andrej Babiš zjevně nikoli. Alespoň pokud jde o obchodní příběhy, které se mu nepodařilo dovést do konce podle vlastních představ.
Teď vláda Andreje Babiše prosazuje mimořádnou daň pro rafinerie. Formálně jde o obecnou legislativu, která má postihnout mimořádné rafinérské marže. Prakticky však míří především na dvě rafinerie v Kralupech nad Vltavou a Litvínově, obě patřící společnosti Orlen Unipetrol.
A právě tady začíná děj, který by neměl uniknout pozornosti veřejnosti. Protože Orlen není pro Andreje Babiše jen nějaká zahraniční společnost. Je to obchodní partner z minulosti, s nímž se rozešel způsobem, který měl velmi drahou dohru.
Obchod, který měl dopadnout jinak
Vraťme se do roku 2001. Tehdy se Agrofert Andreje Babiše ucházel o privatizaci Unipetrolu. Zemanova vláda jeho nabídku vybrala navzdory doporučení privatizační komise. Jenže obchod nakonec ztroskotal. Agrofert od smlouvy odstoupil a privatizace skončila fiaskem. Babiš se však Unipetrolu nevzdal.
Při druhém privatizačním pokusu, který vyvrcholil v roce 2005, se jeho role změnila. Tentokrát vystupoval jako obchodní partner a lobbista polského koncernu PKN Orlen. Mezi Orlenem a Agrofertem vznikly smlouvy, které počítaly s převodem významných chemických podniků do rukou Babišova holdingu. Poláci Unipetrol získali. Jenže spolupráce s Agrofertem se následně rozpadla.
Následovaly arbitráže, spory a miliardové nároky. Babiš požadoval odškodnění ve výši 20 miliard korun. Výsledkem byla smluvní pokuta 2,4 miliardy. Dvacet miliard na jedné straně, 2,4 miliardy na straně druhé. Taková je bilance jednoho z nejvýraznějších obchodních rozchodů české podnikatelské historie. Podrobnosti popisuje historický přehled iDNES o privatizaci Unipetrolu i komentář Jiřího Sezemského v Reflexu.
A teď se přesuneme do současnosti.
Náhoda, která má cenovku 5,5 miliardy
Vláda přichází s návrhem mimořádné daně, která má dosáhnout 50 procent zvýšené rafinérské marže oproti roku 2025. Platit má pro roky 2026 a 2027. Ministerstvo financí odhaduje, že jen za letošní rok přinese státu přibližně 5,5 miliardy korun.
Pět a půl miliardy. To už není drobná rozpočtová korekce. Zásadní problém ovšem spočívá v tom, že podle současné podoby návrhu se daň fakticky dotkne jediného vlastníka tuzemských rafinerií – společnosti Orlen Unipetrol.
Vláda tvrdí, že zákon není namířen proti konkrétní firmě, ale proti určité podnikatelské činnosti. Ministryně financí Alena Schillerová argumentuje mimořádnými výnosy, které podle ní nevznikly zásluhou inovací ani lepšího hospodaření. Jenže obecně napsaný zákon ještě automaticky neznamená, že je jeho konstrukce skutečně obecná ve svých dopadech.
Právě proto se opozice uchýlila k označení Lex Orlen. A není to jen slovní přestřelka. Česká televize ve své zprávě z 13. listopadu 2026 potvrdila, že žádný koaliční návrh na rozšíření daně na další sektory během druhého čtení nezazněl. Návrh zamířil do třetího čtení.
Kdyby rafinerie patřily Agrofertu…
A teď otázka, které se vláda nemůže donekonečna vyhýbat. Prosazovala by stejnou daň, kdyby rafinerie vlastnil Agrofert? Byla by konstrukce zákona stejná? Byla by stejná naléhavost? Stejně rychlý legislativní postup? Stejná ochota zatížit strategický průmyslový podnik mimořádným odvodem?
Samozřejmě nevíme, že premiér prosazuje daň z osobní zášti. Takové tvrzení by bylo nepodložené. Jenže máme něco jiného: doložitelnou historii obchodního konfliktu, současný návrh s velmi úzkým okruhem poplatníků a premiéra, který má k dotčené společnosti osobní podnikatelskou minulost. To je dostatečný důvod, aby se veřejnost ptala. A především aby se ptala důsledně.
Stát není soukromá kancelář premiéra
Zdanění mimořádných zisků samo o sobě není žádným ekonomickým ani právním tabu. Stát může reagovat na mimořádné situace a upravovat daňová pravidla. Jenže musí dodržovat zásady předvídatelnosti, rovného zacházení a právní jistoty.
Pokud stát zavede mimořádnou daň, která v praxi dopadne na jedinou společnost, musí přesvědčivě vysvětlit, proč právě tato konstrukce odpovídá legitimnímu veřejnému zájmu. Musí také vyvrátit pochybnosti, že pravidla nebyla vytvořena podle toho, kdo zrovna sedí na druhé straně obchodního stolu.
Navíc je tu ještě jeden problém. Orlen Unipetrol tvrdí, že daň ohrozí jeho budoucí investice. To je argument, který si zaslouží věcnou analýzu, nikoli automatické odmítnutí. Rafinerie jsou součástí strategické infrastruktury a jejich investiční rozhodnutí mohou mít dopady na energetickou bezpečnost i průmysl. Stát by měl vědět, co svou daňovou politikou získá a co případně ztratí. A měl by to umět vysvětlit dříve, než začne počítat miliardy do rozpočtu.
Pomsta, nebo veřejný zájem?
Název tohoto příběhu se nabízí sám: Pomsta nejlíp chutná za studena. Bylo by příliš snadné tvrdit, že Andrej Babiš právě teď vyřizuje dvacet let staré obchodní účty. To zatím nikdo neprokázal. Stejně snadné by ale bylo zavřít oči před nápadnou souhrou okolností a přijmout vládní vysvětlení bez dalších otázek.
A to by bylo ještě horší.
Premiér (snad) není soukromý podnikatel, který může podle osobních zkušeností rozhodovat, komu nastaví výhodnější a komu tvrdší podmínky. Je předsedou vlády, která má spravovat stát ve veřejném zájmu. Její rozhodnutí musí obstát nejen před koaličními poslanci, ale také před občany, podnikatelským prostředím a právním státem.
Jestliže vláda tvrdí, že jde o spravedlivé zdanění mimořádných zisků, ať zveřejní přesná ekonomická data, vysvětlí výběr referenčního roku, doloží proporcionalitu sazby a ukáže, proč obdobná pravidla nedopadají na další odvětví, pokud i tam vznikají srovnatelné mimořádné výnosy.
A Andrej Babiš by měl sám jasně vysvětlit, zda jeho někdejší obchodní vztahy s Orlenem nemají na dnešní rozhodování vlády žádný vliv.
Ne proto, že je jeho vina prokázána. Ale proto, že v demokratickém státě nestačí, aby politik tvrdil, že jedná správně. Musí být schopen přesvědčivě doložit, že jeho rozhodování není zatíženo osobním zájmem.
Veřejné peníze nejsou nástrojem k vyřizování soukromých účtů. A daňová politika nesmí budit dojem, že se z ní stala prodloužená ruka starých podnikatelských sporů.
Jestli je to skutečně jen náhoda, měla by ji vláda dokázat rozptýlit. Protože pomsta možná nejlíp chutná za studena. Ale když se podává z veřejného rozpočtu, účet nakonec platí všichni.
Zdroje:
