Článek
Je to den, kdy si připomínáme odvahu lidí, kteří se postavili komunistické totalitě, represím, strachu a všemocnému aparátu Státní bezpečnosti. Právě proto působí letošní rozhodnutí Andreje Babiše strávit 17. listopad v Izraeli tak rozporuplně.
Premiér vysvětluje, že na návštěvu dlouho čekali a termín nebylo možné jednoduše změnit. Jenže státnické povinnosti nejsou jen otázkou kalendáře. Jsou také otázkou hodnot, priorit a symbolů. A právě symboly někdy vypovídají o člověku více než jeho dlouhé tiskové konference.
Je samozřejmě legitimní jednat s Izraelem o bezpečnosti, obraně a mezinárodní spolupráci. Nikdo soudný nezpochybňuje význam těchto vztahů. Otázkou však zůstává, zda skutečně neexistovala možnost, jak diplomatickou návštěvu naplánovat, tak, aby premiér nemusel chybět v den jednoho z nejvýznamnějších svátků české svobody.
Zvlášť citlivé je to v případě politika, jehož minulost je spojována s evidencí ve svazcích StB a který dlouhodobě odmítá, že by s komunistickou tajnou policií vědomě spolupracoval. Právě takový člověk by měl chápat, že 17. listopad není jen historická vzpomínka. Je to každoroční připomínka morální hranice mezi službou svobodě a službou totalitní moci.
Nejde o kolektivní vinu ani o doživotní zákaz veřejného života. Jde o něco mnohem podstatnějšího: o schopnost projevit pokoru, respekt a pochopení pro historickou zkušenost vlastního národa.
A když premiér navíc připustí, že jeho nepřítomnost může přispět ke zklidnění situace, nabízí se nepříjemná otázka: Kdy se z politické odpovědnosti stala snaha vyhnout se nepříjemným otázkám? Kdy začalo být pohodlnější nebýt přítomen než čelit veřejné debatě?
Demokracie totiž není pohodlný prostor, ve kterém se politik setkává pouze s potleskem. Je to systém, v němž musí být připraven snášet kritiku, odpovídat na otázky a respektovat historickou paměť společnosti, kterou zastupuje. A právě zde leží jádro problému. Člověk může změnit politické názory, může se ucházet o nejvyšší ústavní funkce a může získat důvěru voličů. Nemůže však požadovat, aby společnost zapomněla na minulost jen proto, že se mu její připomínání nehodí.
Sedmnáctý listopad patří studentům, disidentům, politickým vězňům, rodinám pronásledovaných a všem, kteří se nebáli postavit režimu, jenž chtěl rozhodovat o jejich životě, názorech i svědomí.
Nepatří politickému pohodlí. Nepatří účelovým výkladům historie. A už vůbec by neměl být dnem, kdy se představitelé státu snaží uniknout symbolické odpovědnosti.
Svoboda není zásluha, kterou si politik může přivlastnit. Je to hodnota, ke které se musí každý den hlásit svými činy. A úcta k 17. listopadu se neměří slavnostními projevy, ale především charakterem a respektem k těm, kteří za svobodu skutečně bojovali.
Přestaňte se schovávat za diplomatický protokol, pracovní kalendář a politické fráze. Vystupte před veřejností, otevřeně se vyrovnejte se svou minulostí a jasně řekněte, jaké hodnoty pro vás 17. listopad skutečně představuje.
Pokud chcete být premiérem demokratické země, nestačí vyhrávat volby a obsazovat úřady. Musíte také prokázat úctu k lidem, kteří za demokracii bojovali v době, kdy lidé s mocí a vlivem často stáli na opačné straně.
Dobré by bylo, aby zvoleni politici přestali zaměňovat politickou moc za morální autoritu. Tu totiž nelze získat volebním výsledkem, koupit politickým marketingem ani obejít cestou do zahraničí.
Sedmnáctý listopad není den, který si politik může odškrtnout v kalendáři. Je to den, který mu nastavuje zrcadlo. A kdo se bojí do tohoto zrcadla podívat, měl by si položit otázku, zda má dostatečnou pokoru a důvěryhodnost k tomu, aby reprezentoval demokratický stát.
Svobodu nám nevybojovali ti, kteří dnes sedí v ministerských křeslech. Vybojovali ji lidé, kteří se nebáli postavit moci. Těm patří naše úcta. Politikům pak naše kontrola, kritika a nekompromisní požadavek na osobní odpovědnost.
