Článek
Oba ale připomínají jeden typ politického vůdce: člověka, který má pocit, že nejlépe ví, co společnost potřebuje, a že ostatní by mu do toho neměli příliš mluvit.
Když se dnes řekne Miloš Jakeš, většina lidí si vybaví neslavný projev na Červeném Hrádku, podivuhodné úvahy o ekonomice a posledního generálního tajemníka strany, který si spletl vlastní moc s právem vládnout navždy.
Když se řekne Andrej Babiš, vybaví se podnikatel, premiér, politický marketér a muž, který dokázal přesvědčit miliony lidí, že stát by měl fungovat především jako dobře řízená firma. Ideálně taková, v níž je on sám generálním ředitelem, hlavním akcionářem i poslední instancí pro řešení všech problémů.
Srovnávat tyto dva muže může na první pohled vypadat jako historická provokace. Jakeš přece reprezentoval komunistickou diktaturu, zatímco Babiš působí v demokratickém systému. Jenže právě proto je to zajímavé srovnání.
Nejde o to tvrdit, že Babiš je Jakeš v novém obleku. Takové tvrzení by bylo laciné a historicky nepřesné. Jde o něco podstatně zajímavějšího: zda se některé způsoby uvažování o moci, vedení společnosti a vztahu politika k občanům nepřežily listopad 1989 v poněkud modernější, marketingově uhlazenější podobě. Protože režimy se mohou změnit přes noc. Politické návyky někdy přežívají celé generace.
Vůdce má pravdu. A když ne, vysvětlí nám to
Miloš Jakeš stál v čele strany, která si přisvojila monopol na politickou moc. Jeho autorita vycházela z postavení v mocenské hierarchii KSČ. Strana rozhodovala, strana určovala, strana věděla.
Andrej Babiš stojí v čele politického hnutí, které v demokratických volbách získává podporu voličů. Jenže také zde najdeme jeden zajímavý fenomén: výraznou závislost politické organizace na jediném člověku. ANO je do značné míry Babiš. Jeho tvář, jeho hlas, jeho příběh, jeho konflikty, jeho úspěchy i jeho politické nepřátele.
Člověk někdy nabývá dojmu, že hnutí není ani tak politickou stranou s vlastním životem, jako spíše politickou platformou jednoho mimořádně výrazného majitele značky. To je samozřejmě něco jiného než mocenský monopol KSČ. Ale otázka zůstává: co se stane s politickou organizací, která si zvykne, že její předseda má vždy poslední slovo?
Demokracie totiž potřebuje více než jednoho člověka s mikrofonem. Potřebuje diskusi, vnitřní kontrolu a schopnost říci vlastnímu vedení také nepříjemné ne.
Česká republika není Agrofert. A občané nejsou zaměstnanci.
Babišova politická značka stojí dlouhodobě na obrazu schopného manažera. Člověka, který rozumí číslům, umí řídit velké organizace, pracuje více než ostatní a dokáže konečně udělat pořádek. Zní to lákavě. Kdo by nechtěl, aby stát fungoval efektivně? Jenže stát není podnik. A demokratická politika není porada představenstva.
V podniku může majitel rozhodnout, že se něco udělá jinak. Ve státě musí respektovat zákony, parlament, soudy, nezávislé instituce a práva občanů. I těch, kteří ho nevolili. Zejména těch, kteří ho nevolili.
To není zbytečná byrokracie. To je pojistka proti tomu, aby se z demokraticky zvoleného politika nestal člověk přesvědčený, že jeho volební vítězství mu dává právo na všechno. Komunističtí funkcionáři měli své plány a pětiletky. Moderní politický manažer má grafy, prezentace, tiskové konference, a HLAVNĚ sociální sítě. Kulisy se změnily. Představa, že společnost lze především efektivně řídit shora, je ale překvapivě odolná.
Tady se historické srovnání nabízí téměř samo. Jakešův projev z července 1989 se stal symbolem politické komunikace pozdního komunismu. Směs stranických frází, improvizace, sebejistoty a stále viditelnějšího odtržení od reality.
Babišova komunikace je samozřejmě jiná. Modernější, profesionálnější a podstatně lépe přizpůsobená mediální době. Místo stranických schůzí máme videa, místo oficiálních projevů osobní sdělení a místo Rudého práva sociální sítě. Ale podstata politického marketingu je podobná: vysvětlit lidem, že jejich problémy mají jednoduché řešení a že právě vedení ví, jak na to.
Když se něco podaří, zásluhy patří lídrovi. Když se něco nepodaří, může za to předchůdce, opozice, úředníci, Nora Fridrichová, nebo opozice, Brusel, novináři nebo někdo jiný. V takovém světě je politik vždycky hlavním hrdinou. A odpovědnost? Ta má podivuhodnou schopnost mizet v mlze.
Jakeš se stal symbolem neschopnosti komunistického vedení přesvědčivě vysvětlit realitu. Babiš je mistrem politické komunikace, která dokáže realitu převést do osobního příběhu. Rozdíl je obrovský. Ale v obou případech stojí za to ptát se, kolik prostoru zbývá pro skutečně otevřenou debatu.
Kritická média? Nepříjemná komplikace
Pozdní komunismus měl na kritická média jednoduché řešení: politickou kontrolu a cenzuru. Kritika vedení nebyla běžnou součástí veřejného života. Byla nežádoucí a často nebezpečná. Dnešní Česká republika je ZATÍM naštěstí úplně jinde. Novináři mohou kritizovat premiéra, opozice může vládu kontrolovat a občané mohou protestovat. To však neznamená, že je vztah politiků k médiím nepodstatný.
Babišovo působení je dlouhodobě spojováno s otázkami střetu zájmů a koncentrace ekonomické a politické moci. Jeho někdejší vlastnictví mediální skupiny Mafra otevřelo debatu, která by měla být v demokratické společnosti samozřejmostí: může jeden člověk současně disponovat mimořádným ekonomickým vlivem, politickou mocí a významným mediálním dosahem?
V roce 2023 Mafru prodal. Samotná skutečnost, že se taková koncentrace moci stala předmětem veřejné debaty, by ale měla být varováním. Média totiž nejsou od toho, aby politikům pomáhala vypadat dobře. Jsou od toho, aby se jich ptala i na věci, na které nechtějí odpovídat. A politik, který nedokáže snést nepříjemnou otázku, by si měl možná připomenout, že novinář není jeho podřízený.
Loajalita nade vše?
V KSČ byla loajalita k vedení základním předpokladem politického přežití. Kdo chtěl postupovat, musel rozumět pravidlům stranické hierarchie. Samostatný názor mohl být kariérním problémem. V ANO fungují jiné mechanismy, ale stojí za to sledovat, jakou samostatnost mají jeho představitelé a jakou roli v rozhodování hraje osobní autorita předsedy.
Silný lídr může být výhodou. Jenže politické hnutí, v němž se příliš mnoho lidí dívá především na to, co si myslí šéf, přestává být skutečným prostorem politické diskuse.
A právě tady je hranice, na kterou bychom neměli zapomínat. Politická loajalita není totéž, co demokratická odpovědnost. A souhlas s předsedou není důkazem správnosti jeho rozhodnutí. Člověk by skoro řekl, že jsme se z dob stranických schůzí poučili alespoň v tom, že přikyvování ještě není argument.
Jakeš věřil v ideologii. Babiš věří v Agrofert
Miloš Jakeš měl komunistickou ideologii. Byl jejím představitelem a obhájcem, a to i v době, kdy se systém, který reprezentoval, nacházel v hluboké krizi. Babiš je jiný typ politika. Jeho hlavní politickou devizou není pevně vymezená ideologie, ale pragmatismus, osobní značka a schopnost oslovovat různé skupiny voličů.
Politologové pro část tohoto přístupu používají pojem technokratický populismus. Politika se v něm prezentuje jako problém odborného a manažerského řízení. Tradiční politici jsou vykreslováni jako neschopní, zatímco silný lídr slibuje praktická řešení. Je to velmi účinná politická nabídka. Kdo by chtěl nekonečné parlamentní hádky, když někdo slibuje pořádek a výsledky?
Jenže právě v tom je háček. Demokracie není soutěž v tom, kdo nejrychleji vydá příkaz. Je to systém, který má zajistit, aby nikdo nemohl rozhodovat bez kontroly. A někdy je pomalost demokratického rozhodování mnohem menším problémem než rychlost rozhodování nekontrolované moci.
Takže: Je Babiš novodobý Jakeš?
Ne. A bylo by historicky nespravedlivé tvrdit opak. Miloš Jakeš představoval nedemokratický režim, v němž komunistická strana potlačovala politickou opozici, kontrolovala média a občanům upírala základní politická práva.
Andrej Babiš působí v demokratickém systému. Může prohrát volby, opozice může svobodně kritizovat jeho vládu a nezávislé instituce mají možnost kontrolovat výkon jeho moci. To není kosmetický rozdíl. To je zásadní rozdíl mezi dvěma politickými světy.
Ale podobnost některých politických návyků stojí za pozornost. Personalizace moci, důraz na loajalitu, představa státu jako organizace řízené silným šéfem a nechuť k politickým překážkám nejsou demokratické ctnosti jen proto, že je provozuje demokraticky zvolený politik. Volební vítězství totiž není bianco šek. A většina v parlamentu není vlastnický list k republice.
Největší problém není návrat Jakeše. Je to naše vlastní paměť
Možná bychom se měli přestat ptát, zda je Babiš novodobým Milošem Jakešem. Mnohem důležitější je, zda jsme si z Jakešovy éry skutečně odnesli poučení. Listopad 1989 nebyl jen výměnou politických tváří. Byl odmítnutím systému, v němž se moc soustředila do rukou úzké skupiny lidí, kteří se považovali za oprávněné rozhodovat o životě ostatních.
Demokracie není jen právo jednou za čtyři roky vhodit lístek do urny. Je to také právo nesouhlasit, kritizovat, protestovat, kontrolovat a požadovat odpovědnost. Silný politik není automaticky nebezpečný. Nebezpečná je představa, že silný politik nepotřebuje silné kontrolní mechanismy.
A právě proto bychom měli být opatrní, kdykoliv se někdo začne tvářit, že stát je jeho osobní projekt, občané jeho klienti a kritici jen překážkou na cestě za lepšími zítřky.
Miloš Jakeš měl za sebou aparát jediné vládnoucí strany. Andrej Babiš má za sebou politické hnutí, miliardový osobní majetek a voličskou podporu. Historie se neopakuje doslova. Někdy ale používá překvapivě podobné věty.
A tak si dovolím jednu závěrečnou poznámku.
V roce 1989 jsme se zbavili politiků, kteří si mysleli, že mají monopol na pravdu. Byla by škoda, kdybychom si po desetiletích zvykli, že monopol na pravdu může mít někdo jiný – jen proto, že má lepší marketing, úspěšnější kampaň a více sledujících na sociálních sítích.
