Článek
Stalo se mi to nedávno při cestě na thajský ostrov Phuket. Znáte ten rituál před dovolenou. Pečlivě skládáte oblečení, snažíte se ušetřit každý centimetr místa, přemýšlíte, co budete během cesty dělat, co budete potřebovat, co by se mohlo hodit a co byste si naopak mohli odpustit. Kufr nakonec zavřete s pocitem, že jste zvládli malý logistický zázrak.
A pak…
Pak stojíte na letišti v Phuketu, vaši kamarádi na vás už hodinu čekají venku u taxíku, ostatní cestující dávno odjeli do hotelů, a vy stále hypnotizujete běžící pás. Kufry přijíždějí, odjíždějí, některé jsou černé, jiné modré, občas zahlédnete známou značku. Jen ten váš nikde.
Zpočátku si říkáte, že se určitě objeví. Vždyť musí. Ještě jeden kufr. Ještě dvě zavazadla. Ještě chvíli. A pak vám dojde, že ten váš prostě nepřijel.
Naštěstí v tom nejsem sám. Z celého letadla jsme zůstali u pásu jen dva – já a jeden Afričan. Dva lidé, dva příběhy a dva kufry, které se rozhodly pro samostatnou cestu.
Vydáváme se tedy k přepážce ztracených zavazadel. Začíná rychlý proces. Tedy rychlý pro zaměstnance, kteří jej zřejmě absolvují několikrát denně. Pro mě je to první podobná zkušenost. Vyfotí si palubní vstupenku, pas, vyplní několik údajů, podepíšu dokument a…
„Thank you. Goodbye.“
A je hotovo.
Stojím v Thajsku, na druhém konci světa, s malým batůžkem, ve kterém mám pár věcí. A bez kufru, o němž nikdo neví, kde vlastně je. Vtom se z letištního rozhlasu ozve moje jméno.
„Mister Janas… Mister Janas…“
Zpozorním. Srdce mi na okamžik poskočí. Že by? Že by se kufr našel? Že by ho někdo přivezl zpátky na pás? Ne.
To jen moji kamarádi venku už zřejmě začínají ztrácet trpělivost. Čekají na mě u taxíku a patrně mají pocit, že se příliš dlouho věnuji svému novému koníčku – hledání zavazadel. Ostrov na nás čeká. A já pořád řeším kufr.
Ještě nikdy se mi nic podobného nestalo. Sedím v minibusu cestou do hotelu a v hlavě mi běží seznam věcí, které jsem si zabalil. Co všechno mám v batůžku? Co budu potřebovat? Kdy se kufr objeví? A co když ho už nikdy neuvidím?
Pozítří mám navíc letět do Kuala Lumpur na dvoudenní výlet. Bude to vůbec možné? Jak se člověk balí na další cestu, když vlastně nemá co vybalit?
V hotelu se na mě dívají trochu překvapeně. Cestovat na takovou dálku jen s malým batohem zřejmě není úplně obvyklé. Nakonec se ale smilují a přidělí nám alespoň „protekční“ pokoje v přízemí, strategicky propojené dveřmi. Možná už tuší, že budu odkázaný na pomoc svých spolucestovatelů. Třeba mi někdo půjčí plavky.
Naštěstí je hotel dobře vybavený. V koupelně najdu kartáček i pastu, takže alespoň základní hygienu zvládám bez improvizace. A rozhodnu se, že si první minuty dovolené nenechám ničím zkazit.
Po welcome drinku zamířím rovnou do hotelového bazénu. V plavkách? Ne. V trenkách. Je tady tak krásně, že mi u bazénového baru vlastně nic zásadního nechybí. Snad jen sluneční brýle a opalovací krém. Ale i bez nich má Phuket jednu zvláštní schopnost – člověka přesvědčit, že problémy mohou chvíli počkat.
Ráno mě probudí zvuk telefonu. Á, e-mail. Jeho obsah mě příliš nepotěší. Letiště mi oznamuje, že netuší, kde můj kufr je. Jedno je prý jisté: z Prahy neodletěl. Etihad o něm nemá žádné informace. Kufr není v systému. Nemá štítek. No paráda.
Začínám si matně vzpomínat na odbavení v Praze. Byl jsem tam sám, s milou slečnou za přepážkou jseme se zapovídal o mé knize a ještě jsem ji prosil, aby mi změnila místo. Chtěl jsem sedět v uličce. Prostě jsme se jen trochu víc zakecali. Výsledek? Já na Phuketu, můj kufr v Praze a mezi námi tisíce kilometrů. A možná právě jeden chybějící štítek.
Druhý den ráno vstávám dříve a vyrážím na nákupy. Nechci kupovat nic zbytečného, jen to nejnutnější. Několik věcí, abych mohl fungovat, a pak čekám. A neděje se nic. Jen přicházejí e-maily. Z letiště v Phuketu, od letecké společnosti Etihad, od pojišťovny. Všechny mě ujišťují, že mám být v klidu. A já jsem.
Vždyť jsem na Phuketu. Ostrov, na kterém se dá objevovat svět téměř bez oblečení, je asi tím nejlepším místem, kde člověk může přijít o kufr. Nakonec mě napadne zveřejnit na Facebooku status:
Hledá se můj kufr! -------- Dnes ráno jsem dorazil na Phuket Graceland Resort & Spa, ale můj kufr zůstal na letišti v Praze. Při check-inu jsme se tak zapovídali, že moje bagáž nedostala svůj štítek. No, zase něco nového…
A právě tehdy se začínají dít věci. Můj CK agent Jan z Honzíkovy cesty se ujímá pátrání s energií soukromého detektiva. Díky jeho vyšetřování se podaří zjistit, že můj neoznačený kufr stále leží opuštěný na letišti v Praze. A hlavně – podaří se zařídit, aby následující den dorazil za mnou. Konečně dobrá zpráva.
A pak další, že si zítra můžu kufr vyzvednout. Vydávám se na letiště taxíkem. Cesta mě stojí tisíc bahtů, ale v tu chvíli mi připadá, že je to jedna z nejlepších investic mé dovolené. A pak ho uvidím. Svůj kufr. Stojí vedle mě. Je celý. Je můj. A je konečně tady.
Možná to zní trochu směšně, ale člověk si až v takové chvíli uvědomí, jakou radost může mít z obyčejné věci, kterou ještě před několika dny považoval za samozřejmost. Najednou máte všechno. Oblečení, plavky, holení, věci, které jste si doma tak pečlivě balili a jejichž význam vám do té chvíle ani nedocházel. S kufrem se vracím na hotel jako s trofejí.
Jedinou obětí celé této anabáze je jeden plánovaný výlet s kamarády na malé ostrovy u Phuketu. Ten jsem kvůli cestě na letiště nestihl. Ale snad si ho ještě vynahradím.
Dnes už jsem zpátky doma. Když na tuhle příhodu vzpomínám, vlastně se musím usmívat. Člověk plánuje cestu do posledního detailu, přemýšlí, co si zabalí, kam pojede, co uvidí, co zažije. A pak stačí jeden chybějící štítek a plány se začnou psát úplně jinak.
Možná právě v tom spočívá cestování. Ne vždycky v tom, co si naplánujeme, ale v tom, co se nám přihodí cestou. A Phuket? Ten mě naučil, že si ho můžete užít i bez kufru. Horší je, že zatímco já už na celou příhodu vzpomínám s úsměvem, moje pojišťovna stále hledá způsob, jak tento kuriózní případ posoudit. A tak se zdá, že moje zavazadlo sice našlo cestu domů, ale příběh ještě úplně neskončil.










