Ostrov, který si střeží své tajemství – mezi Hlohovcem, Valticemi a Lednicí

Víkend o přátelství, vínu, taky malých příběhů a krásných míst nám připomíná, že ta největší kouzla často čekají tam, kde bychom je nejméně hledali.

V pátek ve 14.30 vyrážíme směr Hlohovec. Naším cílem je Penzion u Terezky, kde se má naše malá cestovatelská parta sejít na víkendový pokec. Známe se z dávné dovolené v Senegalu, a tak je jasné, že o vzpomínky, historky a smích nebude nouze. Tentokrát nás místo afrického slunce čeká jižní Morava, kraj vinohradů, sklepů a pohostinných lidí.

Už při příjezdu je zřejmé, že jsme na správném místě. Vítá nás majitel s širokým úsměvem, srdečností, která se nedá naučit, a zásobou pikantních historek o hostech, jejichž jména všichni známe z novin, televize či společenských rubrik. Vypráví s takovým zaujetím, že člověk skoro zapomene, proč vlastně přijel.

Naše tři pokoje jsou nové, čisté, voňavé a připravené s péčí, kterou poznáte na první pohled. Všechno se leskne, všechno má své místo. Kufry ještě ani nestačí pořádně dosednout na podlahu a už se seznamujeme s obsahem majitelovy lednice. Víno střídá víno, na řadu přichází i slivovice. Ochutnáváme, povídáme si a pomalu se dostáváme do správné víkendové nálady.

Ještě ani pořádně nezačal večer a už je jasné, že nás čekají dva dny, na které se bude dobře vzpomínat. Nakonec se přece jen odebíráme do svých útulných pokojů. Jižní Morava nikam neuteče a ráno nás čekají další zážitky.

Snídaně je naplánována přesně na osmou. A světe, div se, v určený čas jsme všichni na svých místech. Ani na nás, ani na našem hostiteli, který nám snídani připravuje s péčí a profesionalitou, není znát, že jsme předchozího večera důkladně prověřovali místní vinné zásoby. Buď máme výjimečně dobrou kondici, nebo jižní Morava umí zázraky.

Z Hlohovce je to do Valtic jen několik kilometrů. Cesta je krátká, ale máme na ní jedno místo, které si zaslouží zvláštní pozornost. A vlastně nejen pozornost. Fotoaparát, mobil, další fotografii, a ještě jednu pro jistotu.

Kousek od silnice II/422, která spojuje Boršice s Valticemi, leží Hlohovecký rybník. A v něm malý ostrůvek, který nás pokaždé znovu okouzlí. Je jedno, zda kolem projíždíme ráno, večer, nebo v době, kdy už by člověk měl mít dávno po obědě. Ostrov nás přitahuje jako magnet. Zastavujeme, vytahujeme telefony a fotografujeme. A fotografujeme znovu.

Člověk by řekl, že po tolika snímcích už musí mít dost. Jenže nemá. Ostrov se mění s každým světlem, s každou oblohou i mrakem. Jednou působí romanticky, jindy tajemně, a když se jeho obraz odráží na klidné hladině, vypadá, jako by se na okamžik svět zdvojil.

Jenže tento ostrůvek není pouhou malebnou kulisou pro naše fotografické nadšení. Leží v západní části Hlohoveckého rybníka, poblíž Lednicko-valtického areálu, a je součástí chráněného přírodního území Lednických rybníků. Pro člověka je to krásný pohled, pro ptáky však především bezpečný domov. Slouží jako hnízdiště, nocoviště i zastávka na jejich migračních cestách. Právě proto na něj platí přísný zákaz vstupu. Ptáci tu mají svůj klid, a tak jim ho rádi přenecháme.

Kolem rybníka vede naučná stezka a zajímavostí je, že až do roku 1920 tvořil rybník státní hranici s Rakouskem. Místo, které dnes obdivujeme především pro jeho přírodní krásu, tak kdysi oddělovalo dva státy. Historie se někdy skrývá na těch nej nenápadnějších místech.

My však tentokrát pokračujeme dál. Čekají nás Valtice, město, kde se historie potkává s vínem tak přirozeně, jako se u nás potkávají přátelé u skleničky.

Valtice – dveře otevírají do nekonečna

Parkujeme na placeném parkovišti. Následuje krátký souboj s parkovacím automatem, který se zpočátku tváří jako zařízení určené spíše pro technicky zdatné jedince než pro obyčejné výletníky. Nakonec vítězíme a můžeme pokračovat.

Před námi se otevírá kouzelný zámek Valtice, někdejší sídlo mocného rodu Lichtenštejnů. Barokní architektura, rozlehlé prostory a atmosféra šlechtického života slibují výlet do časů, kdy se o pohodlí, reprezentaci a okázalost pečovalo s opravdu velkorysým rozpočtem.

Vstupné na hlavní reprezentační okruh činí 300 korun na osobu. Máme štěstí: právě začíná první prohlídka. Žádné dlouhé čekání, žádné přešlapování na nádvoří. Stíháme to tak akorát.

A pak už nás provází zámeckými komnatami výklad, který postupně skládá obraz dávného života. Každý prostor má svůj příběh, každá místnost něco prozrazuje o vkusu, ambicích a společenském postavení svých někdejších obyvatel. Obdivujeme interiéry, detaily i vybavení. Zaujme nás dokonce také koupelna, protože i taková zdánlivě obyčejná místnost dokáže v historickém sídle vzbudit vlastní představivost.

Největší dojem však na nás dělá enfiláda. To slovo možná zní trochu jako zaklínadlo z učebnice dějin umění, ale samotný pohled je naprosto srozumitelný. Dveře jednotlivých místností jsou seřazeny přesně v jedné ose. Když se otevřou, vytvoří se dlouhý průhled, který jako by spojoval všechny komnaty v jediný prostor. Valtická enfiláda prochází devíti místnostmi a měří přes osmdesát metrů.

Stojíme na jednom konci a díváme se skrz řadu dveří až k oknu na opačné straně. Je to jednoduchý, a přitom působivý architektonický trik. Barokní stavitelé dobře věděli, že velkolepost nemusí spočívat jen ve zlatě, štuku a drahém nábytku. Někdy stačí správně postavit dveře.

Průvodkyně se během prohlídky dotkne také současných sporů o majetek a restitučních nároků původních vlastníků. Historie tu zkrátka není uzavřenou kapitolou. Její dozvuky se ozývají i v dnešní době.

Ve skupině s námi putuje také mladý Němec. Výklad hltá s takovým zaujetím, že má člověk chuť se k němu přidat a začít si dělat poznámky. Zvlášť ho zajímají parkety, které mají své příbuzné i ve Versailles. Najednou si uvědomujeme, jak úzce jsou evropské dějiny propojené. To, co obdivujeme na jižní Moravě, má své paralely v nejproslulejších palácích kontinentu.

Zámek opouštíme s pocitem, že jsme se na chvíli ocitli v pohádkovém světě. Jenže ve Valticích by byla škoda zůstat pouze na povrchu.

Podzemní království vína

Naše další kroky vedou do zámeckého podzemí, kde nás čeká i slavný Salón vín. Tady se historie setkává s tekutou současností a člověk dostává příležitost poznat moravské vinařství zase z jiné stránky.

Poté se přesouváme do Valtického podzemí. Pod městem se rozprostírá labyrint historických vinných sklepů, jejichž obnovené části jsou vzájemně propojené. Celková délka tohoto podzemního systému dosahuje přibližně devíti set metrů. Projdeme každý metr!

Devět set metrů chodeb, kamenné stěny, sklepy a víno. Člověk si snadno představí generace vinařů, kteří tu pracovali, ukládali své poklady a čekali, až čas udělá svou práci. Nahoře plyne život v ulicích, dole se v chladu pije víno nebo jedinečný mošt Muškátový oříšek. Chutná výjimečně – věřte nebo ne! Příběh trpělivosti, tradice a hroznů, které se postupně mění v něco mnohem vznešenějšího.

Naše parta má k takovému prostředí přirozeně blízko. Ostatně, víkendový program by bez vína připomínal cestopis bez cestování. Něco podstatného by v něm chybělo.

Lednice: Zámecká elegance a skleník, ve kterém začíná léto

Z Valtic se přesouváme do Lednice. Ještě předtím nás čeká drobná epizoda s městskou policií. Za stěračem nás vítá lístek, protože parkovací lístek nebyl správně viditelný. Na okamžik se nad námi zatáhne pomyslný obláček. Naštěstí se vše vysvětluje a vyřeší během tří minut. Uff! Další zážitek, který se do cestopisu dostane spíš jako úsměvná poznámka pod čarou.

A pak už jsme v Lednici. Zámecký areál nás vítá: živý kondor a jeho pán (možná to je to zakladatel společnosti na ochranu dravých ptáků Zayferus přímo Jiří Hrotek osobně). A taky sochami, fontánou a atmosférou, která vybízí k pomalé procházce. Tady se nikam nemusí spěchat. Stačí se dívat kolem sebe a nechat na sebe působit krásu místa.

Naším dalším cílem je skleník. A ten nás opravdu dostává. Venku panuje počasí, které se umí tvářit všelijak, ale uvnitř je příjemné teplo. Takové to teplo, při kterém člověk postupně odkládá jednu vrstvu oblečení za druhou, až nakonec zůstane v tričku a má pocit, že se během několika kroků přenesl do jiného pásma.

Mezi bujnou zelení a exotickými rostlinami se na chvíli ocitáme v malém tropickém světě. Listy, květy, barvy a vůně vytvářejí příjemný kontrast k venkovnímu vzduchu. Procházíme mezi rostlinami a obdivujeme jejich rozmanitost. Někdy člověk nemusí překonat tisíce kilometrů, aby se cítil jako na druhém konci světa. Stačí vstoupit do správných dveří. Lednice nám připomíná, že cestování není jen o vzdálenostech. Je také o proměnách nálad, prostředí a pocitů, které se během jediného dne dokážou vystřídat.

Po kulturně a historicky nabitém dni přichází čas na oběd. Vybíráme místní restauraci se zahrádkou a počasí nám přeje. Slunce se opírá do stolů, jídlo chutná o něco lépe než obvykle a nikdo nemá důvod pospíchat. Přesně takhle si představujeme jižní Moravu.

Večer se znovu vracíme k rybníkům, a nakonec zakotvíme v místní hospůdce. Překvapuje nás, jak je tu plno. Místní, turisté, skupinky přátel i lidé, kteří si jen odskočili na něco dobrého. Všude je živo, u stolů se povídá a vzduchem se nese příjemný ruch. Tady se nežije jen z turistických prospektů a historických památek. Tady se žije doopravdy.

Dáváme si výbornou klobásu a užíváme si večer, který nepotřebuje žádný zvláštní program. Stačí dobré jídlo, přátelé a místo, kde se člověk cítí vítaný. Někde během dne navíc jeden z nás ztratil čepici. Kde přesně, to zůstává záhadou. Jižní Morava si tak kromě našich fotografií možná ponechá i malou textilní památku.

Den se pomalu uzavírá. V hlavě se nám mísí zámecké komnaty, podzemní sklepy, teplý skleník, slunce na zahrádce a ostrov, který jsme znovu a znovu fotografovali, jako bychom ho viděli poprvé. A možná jsme ho opravdu pokaždé viděli trochu jinak.

Nedělní ráno přichází tišeji než to sobotní. Čeká nás poslední snídaně, poslední chvíle v penzionu a rozloučení s majitelem, který se o nás staral s pohostinností, jaká se nezapomíná.

Ještě před odjezdem přichází na řadu studený bazén. Tedy přesněji řečeno, na řadu přichází pro ty nejodvážnější z nás. Otužilci se vrhají do vody, zatímco ostatní možná raději zůstávají v bezpečné vzdálenosti a jejich výkony oceňují především slovně. Každý má své hranice a není nutné je všechny překonávat hned po ránu.

Po snídani balíme, loučíme se a pomalu se rozjíždíme. Naše malá parta se rozděluje: část míří do Prahy, druhá do Brna.

Víkend končí, ale zůstává po něm víc než jen několik fotografií v mobilních telefonech. Zůstávají vzpomínky na přátele, kteří se kdysi potkali v dalekém Senegalu a tentokrát našli společný čas na jižní Moravě. Na milého hostitele, který nám otevřel nejen dveře penzionu, ale i svou zásobu příběhů. Na valtický zámek, jeho nekonečnou enfiládu, historické sklepy a lednický skleník, v němž jsme na chvíli odložili podzimní oblečení i každodenní starosti.

A především na jeden malý ostrov u Hlohoveckého rybníka. Ostrov, který nikomu nepatří tak docela, protože jeho skutečnými obyvateli jsou ptáci. Ostrov, na který nesmíme vstoupit, a přesto nás k sobě pokaždé přitahuje. Ostrov, který jsme fotografovali ráno, večer i kolem oběda a který by si možná zasloužil vlastní album.

Některá místa totiž nepotřebují velkolepé stavby ani slavnou historii. Stačí, když mají své světlo, svou hladinu a schopnost přimět člověka, aby na chvíli zpomalil. Jižní Morava nám to připomněla znovu. A my už teď víme, že se sem zase rádi vrátíme.