Článek
Asfaltová cesta sviští pod koly, zatímco my pohodlně sedíme v chládku klimatizace. „Bude to nádhera,“ hlásí Babou, náš průvodce a řidič v jedné osobě. Nemůžeme jinak než s ním souhlasit. Po cestě míjíme přeplněná osobní i nákladní auta. Sledujeme, jak jsou mistrně naložená. Tu matracemi, jinde ovcemi, nebo lidmi ověšenými kolem korby auta. Pomalu vjíždíme do centra Loumpolu. Auto necháváme zaparkované na placeném parkovišti hned za tržištěm. Přesedáme na terénní džíp 4×4, který už na nás čeká.
Na cestě projíždíme větší a menší města: Kébémer, Ndande, Meckhe, Tivaouane, Thiès a Nguekikh.
Za městem sjíždíme z asfaltky a krajina se začíná rychle měnit. Míjíme malá políčka, kde se k slunci natahují sytě zelené rostliny. Po obou stranách cesty vidíme, jak malí kluci pasou stáda ovcí a koz, připomínající obrázky z National Geographic. Teď už džíp jede jen po písčité cestě. V dálce už vidíme náš cíl. Poušť, vysoké písečné duny, jako bychom byli už v sousední Mauretánii.
„Pozorovat západ slunce v poušti, je vždycky úžasné,“prohlašuje Babou a Pavla mu přikyvuje. Džíp nás dovezl k Ecolodge de Lompoul, stanové osadě uprostřed dun, kde dnes přenocujeme. Jsou nám hned přiděleny dva stany. Nutno říct, že stany nejsou vůbec obyčejné. Jsou velké, skoro 50 m2, pohodlné a dobře vybavené na přespání. Uprostřed pouště, přesto elektřina, toaleta, sprcha a útulná postel s moskytiérou. Vypadá to, že se tady spí jako na obláčku. Cena za dvoulůžkový stan je 49 €, včetně stravy a transferu z parkoviště. To jde.
Podle mapy se nacházíme pouhých 40 km od moře. Všude, kam jen dohlédneš, jsou písečné duny. Komfortní stany zasazené do dun dokonale splývají s krajinou a jsou šikovně rozmístěny, což zachovává klid.
Kdo se chce zasmát a poznat poušť z výšky, může na velbloudech – trochu nestabilní, ale rozhodně dobrodružné.
Můžeme poznat poušť z výšky na velbloudech. Jízda mezi oranžovými písečnými dunami, které tvoří krajinu, která se více podobá krajině Sahary a Mauretánie než Senegalu.
Ubytujeme se a jdeme do „baru“ na lahvové pivo. Zelené, orosené mini lahve se lesknou a třpytí jako smaragdy na zlatém písku. Napijeme se, a vyrážíme do písečných dun, hledat nejlepší místo pro dnešní západ slunce. Jsme teď všichni lovci okamžiků. Když se slunce skryje za horizontem, vracíme se zpátky už téměř za tmy. Večeře je delikátní, místní specialita připravená pro všechny na ohni. Ochutnáváme senegalský čaj. Je ho málo, ale chutná fantasticky!
Hned po večeři začíná připravená show. Muži zpívají, bubnují a vyzývají nás – mzungu k tanci. Všechno rytmicky duní. Světlo nás svede k velkému ohništi, kde se tanec a zpěv protahují do noci. Unaveni se postupně, jeden po druhém vytrácíme do stanů. Sprcha a hurá do postele. Teplota klesá a já zasouvám unavené tělo pod přikrývku.
Ale ne! V noci nás něco budí. „Krysa“ slyším Pavlu křičet z vedlejšího stanu. „Pouštní krysa to byla!“ Trochu mě děsí, chtě nechtě musím opustit moskytiéru. Venku všude černá noc, téměř nevidím nic kromě obrysů stanů. Hvězdy ani měsíc nesvítí. Chudák pouštní krysa, asi jsme ji vyděsili víc než ona nás. Zmizela někde v písku. Vracím se do stanu a po chvíli zase usnu.
Převážně ženy tradičně vyráběly stany z kozí nebo velbloudí srsti či ovčí vlny. Vlákna splétaly do úzkých pruhů látky nazývané shiqaq, kterou beduíni využívali k pokrytí stěn a střech svých stanů. Tyto textilie sloužily k ochraně jejich rodin a zvířat před extrémními povětrnostními podmínkami.
Ráno vychází slunce nad kopkou písku. Rychle procházím dunami a sleduji, jak se první paprsky dotýkají dun. Je to jen okamžik. A hned je pryč. Po snídani balíme a loučíme se s personálem a celou oázou.
Na zpáteční cestě nás stopnou a kousek cesty se s námi svezou kluci, které jsme včera viděli pást kozy. Vezou baterku a spoustu nabíjecích kabelů. U města Meckhe děláme krátkou zastávku, chceme se jen u krajnice trochu protáhnout. Sotva vystoupíme hned jakoby z prachu a písku u cesty, se z ničeho nic, doslova zhmotní, těsně vedle nás starší prodavač. Nabízí nám zednickou lžíci, které opodál u cesty prodává.
Projíždíme města Kébémer, Ndande, Meckhe, Tivaouane, Thiès a Nguekikh. Kolem poledne jsme, plní zážitků z noci strávené v poušti, zpátky v Somone.
Jen přemýšlím, jestli to byla skutečně pouštní krysa, co Pavlu ve stanu vyděsilo. Netuším, co to bylo, ale jedno je jisté – zmizelo to ve tmě někde v Senegalu.
