Článek
Je to ten druh pohledu, který člověka vrací zpět v čase – do éry, kdy bylo vše bohaté. Zlatým odleskem zapadajícího slunce se město halí do něžného oranžového světla, jako by Havana chtěla svým návštěvníkům předvést poslední, nezapomenutelné představení.
Když vystoupím z auta, na chvíli jen stojím a sleduji okolí. Slyším cinkání sklenic z blízkých kaváren, vzdálené tóny kytarových serenád proplétající se s dunivým třeskotem starých amerických aut, která tu brázdí cesty jako oživlé fosilie. Zhluboka se nadechnu, a – tabák, benzin a pražená káva se tu prolínají v neobvyklé směsi, která je až omamná.
Havana je město barev, a barvy nelze chápat jen vizuálně. Každá fasáda, každá oprýskaná stěna je jedinečná. Na rohu jedné ulice zahlédnu dům, kde růžová sotva přežívá působením soli a větru, zatímco vedlejší okna zakrývají tyrkysové okenice, potrhané, ale stále pevně stojící.
Děti tu sedí na obrubníku, v očích mají nespoutanost a zvědavost. Smějí se a poskakují na skladbu, kterou vybrnkává na starou kytaru jejich děda, muž s kloboukem nakřivo a rty odbarvenými nekonečným kouřením doutníků.
Staré americké buicky, cadillacy a chevy z 50. let, naleštěné do vysokého lesku, jsou zaparkovány jako paměť dekadentního období dávno zašlé slávy. Jedno z těchto bouráků mně obzvláště zaujme – je jako hlubiny Karibiku a v jeho bočním zpětném zrcátku je zavázaná kostkovaná šála. Majitel oblečený v ležérní košili, odpočívá na sedadle řidiče a s cigaretou v ruce sleduje odcházející dav.
Jsem plný dojmů, ale žaludek se hlásí o slovo. Kroky mě intuitivně vedou do slavné La Bodeguita del Medio, kde už hasili žízeň Hemingway, politická elita i hudebníci z celého světa. Malá hospůdka v srdci Staré Havany, známá jako rodiště pravého kubánského mojita, je už z dálky živá a hlučná.
Hudba tu nikdy nezmlkne. Na co bych asi tak mohl myslet ve chvíli, kdy zpěvák se svým hlubokým, chraplavým hlasem zpívá Guantanamera a barman mi z úsměvem od ucha k uchu tvrdí: „Pokud jsi nebyl tady, jako bys na Kubě ani nebyl.“
Objednávám tedy jedno mojito – zelené lístky máty se poslušně topí v moři ledu, limetkové šťávy a bílého rumu. Zatímco popíjím, přede mnou na stole tančí sklenička pod rytmem basových tónů. Barman mi hrdě ukazuje zdi, na kterých se podepsaly možná generace návštěvníků. A jako by měl dar od Boha pro poznání nováčků, ptá se, jak se mi líbí Kuba.
Odpovídám. Muž se stejně usměje, pokrčí rameny a vrátí se k míchání dalších nápojů. Je zvyklý na to, že se hosté občas rozpovídají, stejně jako na to, že se sem prominenti z celého světa vracejí znovu a znovu. La Bodeguita del Medio totiž není jen bar – je to legenda.
Vyjdu ven a cítím, jak se soumrak nad Havanou mění. Lampy začínají osvětlovat ulice, které se hemží životem. Rykot hlavního města pomalu utichá, zatímco restaurace a bary přebírají štafetový kolík. Měsíc se odráží na kapotě jednoho z těch starých aut a vzduch je najednou lehčí, klidnější.
Havana je městem, které tě obejme. Je to město, které voní, chutná a zní. El Capitolio je stále v dohledu, jeho enormní kopule balancuje mezi tmavou oblohou a městskými světly. Procházet uličkami Havany při západu slunce znamená pocítit nejen krásu tohoto města, ale i jeho bolest, radost a duši.
Možná mi to ten barman řekl správně – když jsi tady, jsi Kubano. Zdejší lidé tě přimějí nejen pozorovat, ale ochutnat a prožít. Při pohledu na El Capitolio si slibuji: Havana je místo, kam se člověk musí vracet, aby pochopil, co mu napoprvé uniklo.
Kuba je to místo, které vás obejme, promáčí v tropických lijácích, roztančí na ulicích a zavalí vůní tabáku, pražené kávy a mořského větru. Jak tak stojím na kraji rušné havanské ulice, pozoruji pestrobarevné staré americké křižníky, které se mihotají mezi ospalými chodci, a zpoza okna jednoho z balkónů slyším tlumený pláč, uvědomuji si jednu věc: Kubu nikdy nepochopíte, dokud ji nepřijmete takovou, jaká je.
Když přemýšlím o těch uplynulých 1 200 kilometrech, které jsem procestoval napříč touto zemí, vybavují se mi nesčetné momenty, které jako mozaika vytvářejí obraz Kuby. Roztékající se asfaltové cesty, na nichž koňské povozy kličkují mezi rozbitými náklaďáky. Malé venkovské obchůdky, kde regály zejí absolutní prázdnotou, a přesto vůně čerstvě upečeného chleba zaplní vzduch. Chápete to? Staré ženy v ultra barvených šatech sedící na svých verandách, které jako by sledovaly tikání času v jednom z posledních koutů světa, kde se ještě život pohybuje pomalu, ne-li pozpátku.
Na Kubě nic nefunguje podle plánu. Autobus přijede, jen když má jeho řidič chuť nastartovat. Internet? Zapomeňte! Půl dne na něj čekáte, abyste mohli odeslat jeden e-mail. Ale právě tato pravidla chaosu jsou tím, co dává Kubě její kouzlo. Tady je nemožné žít jinak než v přítomném okamžiku.
Představte si moment, kdy sedíte u plastového stolu na venkovské zastávce někde mezi Havanou a Holguínem. Pot dlouhého dne vám stéká po spáncích, rozbitý ventilátor se líně otáčí u stropu. A pak najednou přisedne starý muž s improvizovanou kytarou a začne hrát. Ne, kvůli vám nebo penězům, ale prostě proto, že ticho ten večer příliš tížilo. Hudba má na Kubě úžasnou schopnost stmelit lidi jakéhokoliv věku či původu – děti, dospělé i ty, kdo si pamatují revoluci.
Nebo Vás pozvou do maličkého domu, kde na stole stojí lahev místního rumu a nejlevnější cigarety. A právě v takové chvíli zjišťuji, že ten jednoduchý „recept“ je připraven s větším nasazením než cokoliv, co ochutnáte v přepychové restauraci. Na Kubě se nic nerodí z velkých kulis, příběhy vám vyprávějí životy lidí – jejich úsměv, náčiní a skromnost.
Zpočátku jsem si myslel, že nikdy nezapomenu na tyrkysovou barvu moře v Santa Maria, na kamenné dláždění ulic v Atille nebo na dramatické vodopády v pohoří Niples. Ale teď, když odjíždím, v paměti mi zůstávají spíše jiné věci. Zpocené okno autobusu, kterým jsem koukal na nekonečné pole cukrové třtiny. Chlapec, co v Camagüey vezl květiny s takovým zaujetím, jako by to byla ta nejdůležitější práce na světě. Nebo hlas staré ženy, která mi v Havaně, vedle na balkóně šeptala stížnosti celého světa.
