Článek
Případ Joëla Le Scouarneca, bývalého chirurga obviněného ze sexuálního zneužívání 299 obětí, převážně dětí, otřásl Francií a vyvolal otázky o spoluzodpovědnosti zdravotnických pracovníků, kteří s ním pracovali.
Nejvíce obětí, až 200 za deset let, bylo odhaleno na bretaňské klinice Sacré-Coeur, kde Le Scouarnec působil jako chirurg. Zůstává však otázkou, zda mohli a měli jeho kolegové, včetně sálových sester, odhalit jeho zločiny dříve, nebo zda mohli být považováni za nechtěné spolupachatele.
Během výslechu u soudu byla výpověď jedné z bývalých sálových sester, Sioban Berginové, pozorně sledována. Na dotaz státního zástupce Stéphana Kellenbergera, zda vedení kliniky či personál vedli po jeho zatčení nějakou kolektivní reflexi k situaci, odpověděla negativně: „Ne, byli jsme všichni překvapení, ale nechali jsme si to každý pro sebe.“ Tato reakce vyvolává dojem ticha a nedostatečné otevřenosti mezi personálem, což mohlo přispět k tomu, že Le Scouarnec mohl v tichosti a nerušen kýmkoliv páchat své zločiny po celá desetiletí.
Jedním z klíčových bodů debaty je otázka, zda zaměstnanci kliniky mohli něco podezřelého zaznamenat. Na další Kellenbergerův dotaz, co by jako zdravotní sestra udělala v případě odhalení něčeho abnormálního, odpověděla Berginová, že by bylo obtížné nahlásit chirurga, ale přesto by to udělala. Když se však žalobce zeptal přímo, zda během své kariéry někdy takové podezření hlásila, odpověděla: „Ne.“ Tato odpověď otevírá diskuzi o úrovni bdělosti a odvaze zdravotníků vystoupit proti autoritám uvnitř instituce.
Dalším problémem je kultura mlčení a hierarchické vztahy v nemocnicích. Chirurgové, zejména ti s dobrou odbornou pověstí, si často budují nedotknutelný status, což může vést k tomu, že personál je zdrženlivý v hlášení jakýchkoli podezřelých aktivit. Le Scouarnec byl nejen uznávaným chirurgem, ale také někým, kým jeho kolegové důvěřovali – dokonce mu svěřovali operace na vlastních tělech. Tato důvěra zajišťovala jeho beztrestnost a nedostatek podezření vůči jeho aktivitám.
Je nicméně nespravedlivé označovat všechny zaměstnance kliniky za spolupachatele. Pokud zločiny probíhaly v utajení – například při návštěvách pacientů pod sedativy, jak se v případě Le Scouarneca ukázalo – mohlo být pro ostatní zdravotníky obtížné něco odhalit. Stejně tak strach z důsledků nahlášení podezření může hrát zásadní roli. V hierarchicky silně strukturovaném prostředí, jako jsou nemocnice, mohl jakýkoli pokus o nahlášení pochybení chirurga narazit na odpor.
Celý případ Le Scouarneca však potvrzuje důležitost vytváření otevřeného pracovního prostředí, kde by obavy mohly být bezpečně vysloveny bez strachu z perzekuce. Také ukazuje na nutnost lepšího dohledu nad zdravotnickým personálem, včetně pravidelného hodnocení nejen odborné, ale také etické stránky jejich práce.
Zda jsou sálové sestry opravdu nevinné, nebo zda svým mlčením či nečinností spolupřispěly k tomu, že mohl Le Scouarnec nerušeně působit, zůstává i nadále palčivou otázkou. Co je však jisté, je potřeba důkladných změn a prevence, aby podobné tragédie nenastaly třeba někdy u nás.
Zdroje: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-predator-na-detskem-oddeleni-francii-hybe-otresny-pripad-lekare-pedofila-274993 , https://archive.ph/YXWEl
