Článek
Dvě kanárkově žlutá auta, která téměř září ve slabém ranním světle, jsou připravena a natěšeně čekají, až nás vezmou na dnešní cestu. Řidiči, Manuel, zkušený muž se spolehlivým úsměvem, a mladý Alexej, energický a občas vtipkující, se činí při nakládání našich batohů a vybavení. Oba jsou licencovanými průvodci, což nám dává jistotu, že jsme v dobrých rukou.
S tlumeným burácením motorů vyjíždíme a opouštíme poloostrov. Ranní vzduch je klidný a okolní palmy, lehce se třepotající ve větru, vítají s námi nový den. Trasa vede menšími městy a vesnicemi, jejichž názvy jako Melilla, Antilla nebo Los Pinos znějí trochu exoticky a neznámě, zatímco pro Manuela a Alexeje jsou to jasné orientační body naší cesty.
V každém městě či vesnici, kterou projíždíme, se na nás zvědavě dívají místní obyvatelé. Děti si hrají u ne zrovna rovných silnic, krávy se líně procházejí na okraji cesty a psi polehávají na zápraží. Nás však žene dopředu náš cíl – Národní park La Mensura, místo, které slibuje nevšední zážitky a krásy, jež si ani nedokážeme zatím představit.
Cesta za vodopády není žádnou vysokorychlostní záležitostí. Manuel s Alexejem jedou závratnou rychlostí, která na kubánských silnicích činí asi 55 kilometrů za hodinu. Kloktající podvozek a občasné narážení do výmolů nám připomíná, že tady auta slouží spíš jako odolní tahouni než jako elegantní stroje na pohodlné cestování.
Silnice se ztrácí v krajině plné barev – zelené vrcholky stromů se mísí s modří oblohy a sem tam oranžová či červená hlína vykukuje na silnici samotné. Výjevy kolem nás působí jako dílo surrealistického malíře. Palmy, hory v dálce a klidná všeobjímající atmosféra nás vtahují do svého ryze kubánského kouzla. Cítím, že tohle je pravá Kuba, taková, jakou jí málokdo vidí.
Konečně dorazíme k bránám parku. Ačkoliv je ještě brzy ráno, jsme tu v očekávání něčeho mimořádného. Zaparkujeme auta na parkovišti a první, co nás čeká, je silná kubánská káva, kterou nám zdejší zaměstnanci nabízejí s pravým kubánským úsměvem. Její vůně nás uklidňuje a připomíná nám, že jsme na Kubě, zemi kávy, cukrové třtiny a tance.
Přivítá nás místní průvodce Carlos, muž plný energie a nadšení, který nám bude dělat společnost na cestě k vodopádům Salto del Guayabo. Jeho vášeň pro práci v parku je okamžitě patrná. Jakmile vyrazíme na čtyřkilometrovou stezku, Carlos nás udivuje svými znalostmi místní flóry a fauny. Ukazuje nám vzácné rostliny, s nadšením vypráví jejich příběhy a podrobně popisuje, jak se každý druh dokonale přizpůsobil zdejším podmínkám.
Cesta parkem je skutečným zážitkem, i přes to, že místy je vlhká a kluzká. Občas musíme jít pomalu, přičemž hlasité „cuidado, está muy resbaladizo aquí!“ nás ještě více sbližuje jako skupinu. Kolem nás se tyčí vegetace, která působí téměř nadpozemsky – vzrostlé stromy, orchideje přiléhající na větve a kapradiny, jež se svými geometrickými tvary zdají být dílem přírody fascinované matematickou krásou. Údolí pod námi začíná mizet v mlze, která se pomalu přelévá přes hřebeny a dává místu ještě více mystický nádech.
A pak to uvidíme! Slunce prolétne skrz mlhu a na obzoru se objeví tenký pruh vody, který se s mohutným hukotem tříští o skály. To je Salto del Guayabo, nádherný vodopád, jehož štíhlý proud padá z výšky 127 metrů. Pro nás všechny je to okamžik malého zázraku, jako by si příroda právě teď vybrala odměnu za všechen náš dosavadní obdiv.
Fotoaparáty v mobilech začínají cvakat, ale já si uvědomuji, že zachytit krásu tohoto okamžiku na snímek je nemožné. Krása přírody není o fotografii, ale o prožití přítomnosti. Nechávám tedy foťák v batohu a jenom tiše stojím, poslouchám hukot vody a nechávám se unášet tím neuvěřitelným pohledem.
Dalším bodem našeho putování je jezírko pod vodopádem, kde se odvážně všichni vykoupeme. Carlos nám hlásí, že voda má teplotu jen 15 °C, ale po prvním ponoření mi připadá nečekaně příjemná. Po chvíli jsme všichni pod hladinou a na našich tvářích se objevuje neskrývaná radost. Voda osvěžuje a zároveň jako by smývala veškeré starosti. Sedím na lehátku na břehu, dívám se na všudypřítomnou přírodu a cítím, že tohle místo je skutečným rájem, kde se každý, opravdu každý okamžik zdá být dokonalý.
