Článek
Město uprostřed Kuby, Camagüey, se probouzí za svítání den, co den už od nepaměti. Je to třetí nejlidnatější město ostrova, jenž na svých 1 106 čtverečních kilometrech nabízí nejen historii, ale i nevšední malebnost. Je pokladem, ukrytým v srdci Kuby, vzdáleným přes 500 kilometrů od hlučné Havany na západě a 570 kilometrů od mystiky městečka La Máquiny na východě.
Ráno začínám snídaní na náměstí nedaleko hotelu La Avellaneda. Město je ještě ospalé, slunce se sotva prodírá skrze stromy, zatímco zvuky starých bicitaxíků prolínají tlumený smích raně vstávajících prodavačů. Vzduchem se line vůně kubánské kávy, kterou si objednávám v malé kavárničce na rohu. „Buenos días,“ zdraví mě mladá servírka s úsměvem. „Un día perfecto para un viaje, verdad?“ Přeji ji dobrý den, popíjím kávu a v duchu přikyvuji.
Ignoruji přetížené taxíky a namísto toho si najímám řidiče s elektrokolem. „Jsem Reinier,“ podává mi ruku muž s úctyhodným bříškem, ale hbitýma rukama, které s jistotou řídí staré kolo. „Ukážu vám celé Camagüey za deset dolarů.“ A tak se vydáváme na hodinu zážitků skrze spleť městských uliček, spletitých jako sen architekta. Kola tiše šustí po dlažbě, Reinier zatáčí sem a tam. Náměstí a kostely leží roztroušené po městě jako vzácné šperky. Je to trochu cvalík, ale snad mě uveze.
První zastávkou je náměstíčko s Teatro Principal, elegantní budova z roku 1926. Symetrie a elegance sama. Náměstí před divadlem hlídá malá socha Ignacia Agramonteho, místního hrdiny a nezdolného generála z desetileté války. O jeho životě a statečnosti zde vypráví opravdu hodně míst „Bez něj by Kuba nebyla taková, jaká je,“ říká můj průvodce a řidič v jedné osobě, když zabírá do pedálů.
Za chvíli jsme u červené zvonice Iglesia de Nuestra Señora de la Merced. Na věži stále visí zbytky vánoční výzdoby, jako připomínka oslavy, které se zde nedávno odehrály. Slunce se odráží od fasády, rozlévá zlatavé světlo a mění červenou barvu zvonice na odstíny, které snad žádný malíř nikdy přesně nezachytí. „V tom je krása Camagüey,“ říká Reinier, když vidí, jak se snažím zvonici vyfotit.
Na Plaza del Carmen si dávám chvíli pauzu. Sochy žen, které neúnavně diskutují, působí až magickým dojmem. Jsou to ony tres chismosas – tři klevetnice, symbolizující všednost života nevšedních ulic. Stařenka s doutníkem na rohu prodává suvenýry – neodolám a skloním hlavu v respektu ke staleté kubánské tradici. Ona mi s úsměvem poděkuje, zatímco já přemítám, co všechno už asi prožila.
„Musíte vidět ještě Plaza de los Trabajadores,“ nedá jinak Reinier. Ze zadního sedadla nemohu odmítnout. Cestou u starého domu s modrou fasádou a elegantně vykovanými mřížemi – kývne na mě uklízečka z nedaleké restaurace, která mě laskavě pustí dovnitř, když hledám toaletu. Vděčně jí děkuji, zatímco se znovu propadám do pohostinnosti tohoto místa, kde ráno plyne tak pomalu, jak jen život dovolí.
Plaza de los Trabajadores je náměstí bez života. Ceiba, strom, krášlí náměstí a dodává mu klid. Dívám se na rodný dům Ignacia Agramonteho s jeho muzeem, zatímco ze zdi poštovní budovy hledí ikonický portrét Che Guevary. „Tady nezáleží na tom, co hledáte,“ říká Reinier, „i tak najdete víc.“ Věřím mu!
Jak se, tak nechávám vést Reinierem, uvědomuji si, že Kubánci mají potřebu přesvědčit vás o důležitosti každého místa. Jednou z takových povinných zastávek je socialistické náměstí s šedými paneláky v pozadí a monumentálními sochami revolucionářů. Přiznám se, že ačkoliv na mně nemají přílišný vliv, kombinace palem, šedavých staveb a jasného nebe má své jedinečné kouzlo. Kupodivu si i toto místo užívám.
Projížďka se chýlí ke konci a probouzí se hluboký pocit nostalgie. Je to město pavučin ulic, džbánů – tinajonu. Je to město, které v srdci pozorného návštěvníka zanechá stopu. „Buen viaje,“ přeje mi Reinier. I já mu děkuji, a vím – Camagüey je svět, do kterého se snadno zamilujete.
Camagüey město v samém srdci Kuby
Z Havany jej dělí zhruba 500 kilometrů jihovýchodním směrem. Toto město, plné historie a kouzla, je zároveň metropolí provincie nesoucí stejné jméno. Původně bylo známé jako Santa María del Puerto del Príncipe a vzniklo kolem roku 1515 na severním pobřeží Kuby. Avšak kvůli nekončícím útokům pirátů bylo v roce 1528 přesunuto hlouběji do kubánského vnitrozemí, kde mohlo lépe čelit nástrahám své doby.
Camagüey dnes zaujme svou jedinečnou atmosférou a koloniální architekturou, kde se prolínají různé historické styly. Ve svých klikatých uličkách uchovává příběhy minulosti – byly totiž navrženy tak, aby zmátly nezvané hosty. Tyto spleti cest, plné slepých odboček ústících na malebná náměstí, kdysi sloužily jako praktická obranná strategie proti nájezdníkům. Dnes jsou však symbolem městské originality, která láká návštěvníky svou záhadnou krásou.
V červenci roku 2008 dosáhl Camagüey významného mezinárodního uznání, když jeho historické centrum bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Město spojuje bohatou minulost s živou současností – je jak pevným pilířem kulturní identity Kuby, tak i místem, jež svým charakterem inspiruje, téměř každého.
