Článek
Phuket Old Town se ale zdá být krásný za každého počasí. Možná právě teď, pod šedými mraky a v lehkém oparu po dešti, má ještě zvláštnější kouzlo.
Procházíme historickým centrem a já nevím, kam se podívat dřív. Staré domy, některé pečlivě opravené, jiné poznamenané časem a trochu zapomenuté, stojí vedle sebe jako sestry v řadě na zmrzlinu. Nádherné fasády, zdobené zlatými ornamenty, barevné okenice, bohatě zdobené dveře a výlohy plné zboží. Všude turisté, průvodci, prodavači a ruch, který k tomuto místu neodmyslitelně patří.
Právě míjím jeden růžový dům. Před ním se fotografuje nádherná žena. Na okamžik mě napadne, jestli je to žena, nebo muž. Ale vlastně je to úplně jedno. Je dokonalá, jako modelka z titulní strany časopisu. O půl hlavy vyšší než já, a to mám svých 182 centimetrů. Tedy alespoň doufám. Přiznám se, že naposledy jsem se měřil ještě na vojně v kasárnách v Karlových Varech, a to už je opravdu hodně dávno. Snad jsem se od té doby příliš nezmenšil. Vedle téhle supermodelky v turbanu si ale připadám jako drobeček.
Ulice jsou plné života. Z domů se k nám sklánějí květiny, které se šplhají po fasádách a vytvářejí nádherné barevné závěsy. Některé vypadají tak dokonale, že chvíli přemýšlím, jestli jsou vůbec živé, nebo jestli jde o umělou dekoraci. Nebe znovu zešedlo a já jen doufám, že nás další sprcha zastihne někde, kde se bude možné schovat. Naštěstí je tu restaurací, kaváren a obchůdků víc než dost.
Zvedám hlavu a snažím se zachytit co nejvíc z té barevné krásy. Modré okenice, žluté a fialové omítky, ozdobné balkony a staré štíty domů. Člověk musí občas zvednout oči nad úroveň obchodů, světelných reklam a výloh, aby objevil skutečné poklady zdejší architektury. A když se naopak podívám dolů, zaujme mě vínová a zelená dlažba před jedním zavřeným domem. Každý kout tady má něco do sebe.
Na chvíli se zastavím a zkouším si představit, jak to tady vypadalo před sto nebo dvěma sty lety. Kdo chodil těmito ulicemi? Kdo otevíral těžké dřevěné dveře, kdo obchodoval, kdo tu žil a kdo se sem přijel jen pokusit o štěstí? Old Town má zvláštní schopnost člověka přenést do jiné doby, aniž by přitom ztratil přítomný okamžik
Pokračujeme cikcak z jedné strany ulice na druhou. Neustále na sebe voláme, když někdo objeví něco zajímavého, co stojí za fotografii. Jednou jsou to barevné okenice, podruhé stará fasáda a vzápětí třeba nádherné černé čínské dveře se zlatým kováním. Každou chvíli se zastavujeme, fotíme a zase pokračujeme dál.
A ten déšť? Ten má nakonec něco do sebe. Barvy jsou po něm mnohem sytější, fasády září a celé město působí tak trochu jako kulisa historického filmu. Vzduch je vlhký, ulice se lesknou a všechno má šmrncovní atmosféru.
U jednoho stánku mě zaujme příprava nápoje. Prodavač ho připravuje způsobem, který jsem snad ještě nikdy neviděl. Chvíli stojím a pozoruji jeho hbité ruce, ale pak se vydávám dál. Tady je totiž nových věcí na každém kroku tolik, že by člověk musel zastavit snad u každého sloupu.
