Článek
Jakmile Česká advokátní komora začala prověřovat stížnosti na jeho veřejné vystupování, přišla z jeho strany nejen obhajoba vlastních slov, ale také hrozba legislativním zásahem proti samotné komoře.
Už se na to těším, jak mě bude komora řešit za to, že jsem napsal čistou pravdu bez jediné urážky či vulgarity. Pokud takové řízení skutečně ČAK zahájí, tak se bude jednat o dokonalou ilustraci zneužití institutu kárného řízení k cenzuře jejích členů a k potlačování nepohodlných politických názorů.
To už není obyčejná polemika mezi advokátem a jeho profesní organizací. Je to situace, která otevírá mnohem závažnější otázku: Jak nezávislá může být instituce, jestliže její člen, který je zároveň poslancem, spojuje případné disciplinární řízení proti sobě s hrozbou omezení jejích pravomocí?
Jindřich Rajchl se hájí tím, že napsal „čistou pravdu bez jediné urážky či vulgarity“. Pokud by proti němu Česká advokátní komora zahájila kárné řízení, označil by to za cenzuru a potlačování nepohodlných politických názorů. Jenže právě tady začíná problém jeho argumentace.
Pravdivost tvrzení, forma veřejného projevu a profesní odpovědnost jsou tři odlišné věci. Absence vulgarit ještě automaticky nezaručuje, že veřejné vystupování advokáta odpovídá pravidlům jeho profese. A označit případnou kontrolu předem za cenzuru není důkazem, že jde o cenzuru. Je to především způsob, jak předem zpochybnit legitimitu instituce, která má o věci teprve rozhodovat.
Poslanecký mandát není osobní ochranný štít
Ještě závažnější je druhá část Rajchlova vyjádření.
Přeloženo do běžného jazyka: Pokud se profesní komora bude zabývat mým jednáním způsobem, který považuji za nepřijatelný, využiji svého politického postavení k prosazení změny pravidel, podle nichž tato komora funguje.
A právě zde se nabízí otázka, kterou by neměl přehlédnout žádný demokraticky smýšlející občan: Má být instituce vykonávající kontrolní a disciplinární pravomoci vystavena politickému tlaku ze strany člověka, jehož jednání sama prověřuje?
Samozřejmě, poslanec má právo navrhovat zákony. Má právo kritizovat Českou advokátní komoru a požadovat změnu jejího fungování. To nikdo nezpochybňuje. Ale něco jiného je obecná legislativní iniciativa a něco jiného je spojovat omezení pravomocí kontrolního orgánu s tím, zda tento orgán zahájí řízení proti samotnému zákonodárci. To je institucionálně velmi nebezpečný precedens.
Kdo kontroluje kontrolujícího?
Česká advokátní komora není soukromý klub, jehož pravidla si může každý člen přizpůsobovat podle vlastního politického přesvědčení. Její disciplinární pravomoci jsou součástí zákonem upraveného systému profesní samosprávy.
Advokát má samozřejmě právo na politický názor. Má právo kritizovat vládu, opozici, prezidenta, soudy i vlastní profesní organizaci. Nemá však automaticky nárok na to, aby jeho profesní jednání stálo mimo jakoukoli kontrolu.
Předsedkyně ČAK Monika Novotná označila Rajchlovo vystupování za nepřípustné vyhrožování a nebezpečný precedent. Zdůraznila také, že advokáta nelze postihovat za jeho politické přesvědčení, ale je možné posuzovat formu jeho veřejného projevu a její soulad s profesními povinnostmi. To je podstatný rozdíl.
Kontrola totiž není automaticky cenzurou. A disciplinární řízení není automaticky trestem za politický názor. O případném provinění musí rozhodnout příslušný orgán na základě konkrétních skutečností a pravidel.
Nejdříve důkazy, potom velká slova
Celý spor navíc nezačal debatou o reformě advokacie. Začal Rajchlovým příspěvkem o Báře Stárek ze spolku Díky, že můžem.
Rajchl ji spojoval s americkým miliardářem Georgem Sorosem a Aspen Institute a připisoval jí roli v organizování údajně uměle vyvolaných studentských protestů. Podle zveřejněných informací svá závažná tvrzení nedoložil.
Pod příspěvkem se následně objevily také komentáře obsahující výzvy k násilí. Policie podle zveřejněných informací prověřuje, zda jejich autoři neporušili zákon.
V případě tohoto selhání a propůjčení se coby nástroje politického boje bych proto bez váhání navrhl změnu zákona o advokacii a v rámci koalice prosadil výrazné omezení pravomocí ČAK, jež by zabránilo jejich dalšímu zneužívání.
Není možné automaticky přičítat autorovi příspěvku odpovědnost za každý komentář jeho uživatelů. Stejně tak ale nelze ignorovat širší kontext veřejného vystupování a jeho možných důsledků. A právě to je důvod, proč má smysl věc řádně prověřit, nikoli předem vyhlašovat, že jakýkoli zájem profesní komory představuje politickou perzekuci.
Pravidla mají platit i pro mocné
Zvláštní rozměr celé věci dodává skutečnost, že Rajchl není pouze advokátem. Je také poslancem, tedy člověkem, který se podílí na tvorbě zákonů. Jeho zákonodárné pravomoci jsou legitimní a demokraticky získané. Neměly by se však stát nástrojem osobního vyřizování sporů s institucemi, jejichž rozhodování se mu právě nelíbí.
Pokud má Česká advokátní komora nedostatky, je namístě je pojmenovat a navrhnout jejich odstranění. Pokud je její disciplinární systém nastaven špatně, lze diskutovat o jeho reformě. Taková debata má ale probíhat na základě věcných argumentů, nikoli jako reakce na konkrétní řízení, které by se mohlo dotknout samotného předkladatele reformy.
Demokratický právní stát totiž nestojí na tom, že mocní lidé nikdy nemusí skládat účty. Stojí na přesně opačném principu: že pravidla platí pro všechny a že nikdo nemá mít možnost měnit kontrolní mechanismy jen proto, že se mu jejich fungování právě nehodí.
Jindřich Rajchl může s Českou advokátní komorou nesouhlasit. Může usilovat o její reformu. Může se bránit proti jakémukoli případnému disciplinárnímu postihu všemi zákonnými prostředky.
Měl by však respektovat jednu zásadní hranici: nezávislá kontrola nesmí být zaměňována za osobní útok a politická moc nesmí působit jako prostředek k zastrašování instituce, která vykonává své zákonné povinnosti.
Protože jestliže začne platit princip, že kontrola politika může vést k politickému oslabení kontrolního orgánu, pak už nejde jen o spor jednoho advokáta s jednou komorou. Jde o důvěru v samotná pravidla právního státu.
