Článek
Filip Turek prý do udělení státního vyznamenání Janu Hřebejkovi ani nevěděl, kdo režisér Pelíšků vlastně je. To je samozřejmě možné. Nikdo nemůže znát každého režiséra, spisovatele, vědce či umělce. Ani když přečetl a má doma desetitisíce knih. Jenže když člověk veřejně vstoupí do debaty o někom, koho ještě včera neznal, a začne vysvětlovat, co je na jeho díle špatně, vzniká drobný problém. Nikoli právní, nýbrž intelektuální.
Neznalost sama o sobě není ostuda. Ostuda začíná ve chvíli, kdy se neznalost začne tvářit jako odborný posudek.
„Udělení státního vyznamenání notorickému alkoholikovi Janu Hřebejkovi“ vyťukal Rajchl na Instagram.
Turek se pustil do Hřebejkovy tvorby a jeho veřejných výroků. Jindřich Rajchl přidal vlastní hodnocení režisérovy filmografie a dal najevo, že v jeho novější tvorbě nespatřuje mnoho důvodů k obdivu. Dva politici, dva kritické soudy, jeden režisér. A kulturní rubrika se na chvíli proměnila v improvizované zasedání filmové akademie, jejíž členové zřejmě neměli potřebu předložit divákům příliš rozsáhlou ukázku své odborné práce.
Pelíšky, které přežily své kritiky
Jan Hřebejk není režisér, jehož význam by závisel na tom, zda ho právě objeví některý z českých politiků. Pelíšky se dávno staly součástí české kulturní paměti. Musíme si pomáhat získalo mezinárodní uznání a nominaci na Oscara. Pupendo zase nabídlo další pohled na život v normalizačním Československu.
To samozřejmě neznamená, že Hřebejk natočil výhradně mistrovská díla. Žádný seriózní pohled na filmovou tvorbu se neobejde bez kritiky, pochybností a rozdílných názorů. Režisér není nedotknutelný světec a státní vyznamenání není doživotní zákaz negativní recenze.
Jenže mezi kritikou a pouhým odplivnutím je rozdíl. Kritik vysvětluje, proč film nefunguje, co mu chybí a v čem selhává. Pouhý odpůrce často vystačí s tím, že se mu nelíbí autor. A politik, který si na kulturní spor odskočí z domácí politické arény, může snadno podlehnout dojmu, že hlasitost argumentu nahrazuje jeho kvalitu. Nenahrazuje.
Kdo je tady vlastně porotcem?
Na celé epizodě je nejzajímavější nepoměr mezi dlouhodobým působením režiséra a krátkodobou životností politického výkřiku.
Hřebejkovy filmy lze rozebírat, zpochybňovat i odmítat. Lze se přít o jejich pohled na minulost, o způsob, jakým zobrazují společnost, i o to, zda některé historické souvislosti příliš nezjednodušují. To všechno je legitimní debata.
Jenže k takové debatě je potřeba něco víc než náhlé objevení režisérova jména ve zpravodajství. Je potřeba znát dílo, zasadit je do kontextu a nabídnout argumenty, které obstojí i mimo sociální sítě.
Politik nemusí být filmový historik. Nemusí se mu líbit Pelíšky a nemusí Hřebejkovi přiznávat žádnou zvláštní autoritu. Měl by však vědět, že kulturní hodnota díla se neurčuje podle toho, zda se jeho autor politicky trefuje do vkusu právě vládnoucího či opozičního tábora.
Jinak se z kritiky umění stává jen další disciplína politického marketingu. A v té už bohužel není nouze o účastníky, kteří se považují za vítěze ještě před začátkem soutěže.
Rajchlův soud a kouzlo sebejistoty
Jindřich Rajchl přispěl do sporu ostrým hodnocením Hřebejkovy novější tvorby. I takový názor má v demokratické společnosti své místo. Otázkou je, zda samotný kategorický soud něco dokazuje.
Nedokazuje. Je to názor. Aby se z něj stala přesvědčivá kritika, musel by být podložen konkrétními filmy, scénami, režijními rozhodnutími či dramaturgickými nedostatky. Jinak zůstává především demonstrací sebejistoty. A sebejistota je v politice zboží, kterého je na trhu nadbytek. Sebereflexe bývá naopak nedostatkovým artiklem.
Člověk si skoro představí novou kulturní rubriku: Film očima těch, kteří se o něm dozvěděli včera. Mohla by mít velkou sledovanost. Ne nutně kvůli kvalitě recenzí, ale kvůli napětí, zda se recenzent nejprve podívá na film, nebo rovnou napíše verdikt.
Státní vyznamenání není stranická legitimace
Podstatnější otázka, než osobní sympatie k Hřebejkovi zní: Co vlastně znamená státní vyznamenání? Není to potvrzení, že se všemi názory oceněného člověka musí souhlasit celá republika. Není to ani osvědčení, že každý jeho film je dokonalý. Je to uznání určitého přínosu, o jehož oprávněnosti lze diskutovat.
A právě tady by měla začínat seriózní debata. Jaký přínos Hřebejk české kultuře přinesl? Jaké místo mají jeho filmy v české kinematografii? Lze s jeho interpretacemi dějin polemizovat? Samozřejmě. Lze jeho ocenění považovat za chybu? Také. Ale pak je namístě předložit důvody, nejen hlasitě oznámit vlastní nesouhlas.
To totiž neznamená, že všichni musí obdivovat stejné umělce. Znamená také, že i nepříjemný, nepopulární nebo politicky protivný názor musí být možné obhájit argumenty.
A nakonec ta nejhezčí ironie
Hřebejk reagoval na kritiku s ironií, když naznačil, že se mu dostalo dalšího vyznamenání. Byla to stručná odpověď, která ukázala, že v podobných přestřelkách někdy není potřeba mnoho slov.
Celý spor má totiž skoro filmovou stavbu. Na jedné straně režisér, jehož filmy už léta žijí vlastním životem. Na druhé politici, kteří chtějí dát najevo, že se nenechají ohromit kulturní autoritou. A mezi nimi publikum, které sleduje, jak se spor o zásluhy mění v soutěž o poslední slovo.
Česká komedie ostatně nikdy nebyla jen o tom, kdo má pravdu. Často je také o tom, kdo si nejvíc věří, kdo nejméně poslouchá a kdo se nakonec nechtěně stane součástí vtipu. Možná tedy Filip Turek skutečně nevěděl, kdo je Jan Hřebejk. To mu nelze vyčítat. Jindřich Rajchl může jeho filmy považovat za slabé (sám má ve filmové tvorbě zkušenosti). I to je legitimní názor.
Jen by bylo příjemné, kdyby se v české veřejné debatě občas vrátil starý, poněkud nemoderní zvyk: nejprve něco poznat, potom to posoudit a teprve nakonec o tom hlasitě mluvit.
Protože Pelíšky už české publikum vidělo mnohokrát. Ale politickou komedii, v níž se neznalost mění v sebevědomí a sebevědomí v kulturní autoritu, sledujeme v přímém přenosu stále znovu. A ta, na rozdíl od Hřebejkových filmů, zatím žádnou cenu za scénář nezískala.
