Článek
Černouček se na pár dní stal epicentrem morální paniky. Proč? Protože prezident republiky, muž, jehož pracovní itinerář by udusil koně, se rozhodl strávit pár dnů na motorce v dalekém Maroku a vynechat místní komunální volby.
Zní to jako skandál pro ty, kteří zaměnili demokracii za povinnou rekrutaci. Ve skutečnosti jde ale o nejvíc osvobozující gesto, jaké mohl státník udělat.
Tyranské očekávání dokonalosti
Žijeme v kultuře, která vězní své lídry v kleci nekonečných očekávání. Chceme od nich, aby byli nadčlověkem, strojem na bezchybnost, morálním kolosem, který nikdy neuhne, a hlavně poslušným rekem, jenž bude na každém rohu hrdě plnit „občanskou povinnost“ jako z nějakého plakátu socialistického realismu.
Ale pozor – volby jsou právo, nikoliv vězení. Jsou svobodnou volbou jít, nebo jet. Křik kritiků, že „prezident přece musí jít příkladem“, stojí na falešném předpokladu, že nejlepším příkladem pro svobodnou společnost je člověk, který se sám zbavuje vlastní svobody kvůli optice veřejného mínění. Petr Pavel se rozhodl pro autentičnost před divadlem. Mohl zbaběle přiletět jen kvůli fotce u volební plenty a zase odletět, čímž by uspokojil pokryteckou žízeň po formálnosti. Neučinil tak. Zvolil pravdu namísto kalkulu.
Černouček nespadne
Tragikomické obavy o osud Černoučku bez jednoho hlasu hlavy státu odhalují hluboké nepochopení podstaty komunální demokracie. Pokud by existence či prosperita vesnice závisela na tom, zda vhodí lístek do obálky zrovna pán na Hradě, pak by celá lokální samospráva neměla smysl. Černouček je dospělá, sebevědomá obec. Zvládne to bez něj, stejně jako on občas potřebuje vypnout hlavu a vnímat pod helmou vůni marockého prachu namísto zatuchlého vzduchu politických debat.
Prezident není nevolník své funkce 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, takovým způsobem, aby ztratil právo na vlastní život. Ústava mu nediktuje povinnost odvolit, dává mu – stejně jako každému z nás – volbu.
Vzpoura proti pokrytectví
Kritici, kteří ho hbitě plísní za „špatný časový plán“, by se měli na chvíli zastavit. Jsou to často ti samí lidé, kteří by ho kritizovali za cokoliv jiného. Maroko, motorová vášeň, přátelé – to jsou lidské rozměry, které z politika dělají zase člověka z masa a kostí.
Neúčast ve volbách v Černoučku není selháním demokracie. Je to její důkaz. Ukazuje, že v této zemi může mít i nejvýše postavený člověk o víkendu prostě svůj vlastní program, aniž by se musel kát před tribunálem věčných moralistů. A to je, navzdory všem titulkům médií, vlastně skvělá zpráva.
