Lžíce medu a potom potoky krve. Odvrácená tvář osvobození 1945

Jaká byla skutečná cena za konec války a proč musely tajné kroniky a vzpomínky pamětníků čekat na své zveřejnění až do dnešních dnů?

Křik, který slyšela celá vesnice. Bylo 8. května 1945. Den, kdy měly zpívat zvony a lidé tančit na návsích. Den, kdy měla skončit šestiletá noční můra protektorátu. A v moravské vesnici Veselíčko se skutečně zpočátku tančilo. Malý Ladislav Sedláček, kterému ještě nebylo jedenáct let, vítal sovětské vojáky s nadšením dítěte, kterému dospělí celá léta opakovali, že přijdou hrdinové. Jeden z rudoarmějců se na něj usmál a podal mu lžíci medu. Sladkost svobody. Téhož večera se chlapec krčil ve tmě a zacpával si uši.

Pětice vojáků 60. armády 4. ukrajinského frontu vtrhla do místní hospody. Vyvlekli odtamtud šest dívek a žen, mezi nimi Vlastu, Zdenu, Jiřinku a dceru olomouckých vlastenců, která měla tu smůlu, že se zrovna tudy vracela domů. „Slyšeli jsme nářky a křik celou noc,“ vzpomínal Sedláček o desítky let později. „Ráno bylo všude plno krve.“

V ten samý den, jen pár desítek kilometrů severněji, ve Svatoňovicích na Opavsku, vstoupila do domu paní Keimarové, matky tří dětí, jiná skupina vojáků. Bylo jich asi dvanáct. Znásilňovali ji jeden po druhém před očima jejích plačících dětí. Když začala krvácet, jeden z nich ukončil její utrpení bajonetem.

Důstojník, který přišel později, ji pro jistotu ještě dorazil ranou z pistole. Sousedka Ema Boschová se s dětmi pokusila ukrýt v rezervoáru na vodu. Vytáhli ji ven. Mladší dítě se utopilo v panice. Sedmiletá dcera musela sledovat, jak je matka znásilňována. Pět mužů z vesnice, včetně Emila Keimara, bylo vyvedeno za ves ‚doprovodit vojáky‘. Nikdy se nevrátili.

A v tichém klášteře sester kongregace svaté Alžběty, kde se devětadvacetiletá jeptiška Paschalis starala o raněné v provizorním lazaretu, vstoupil do dveří voják s úmyslem, který nepotřeboval slov. Sestra Paschalis sevřela v ruce kříž. „Já patřím Kristu, ne vám,“ řekla mu do očí. Zastřelil ji. V roce 2015 ji papež František blahořečil. Byla jen jednou z deseti řeholnic téže kongregace, které sovětští vojáci umučili, některé až po znásilnění. To je obraz ‚jara svobody‘, který se do československých učebnic nikdy neměl dostat.

Tabu, o kterém se mlčelo

„Bohužel, počet obětí znásilnění rudoarmějci v Československu nikdy přesně nevyčíslíme,“ konstatuje historik Jan B. Uhlíř. Odhady se pohybují v děsivém rozmezí od 20 000 do 100 000 žen. Pro srovnání: v samotném Berlíně bylo podle britského historika Antonyho Beevora znásilněno na 100 000 žen, z nichž asi 10 000 zemřelo na následky nebo spáchalo sebevraždu.

V Československu byly nejhůře postiženy oblasti, kde se déle bojovalo, a místa s německy mluvící menšinou. Jižní Morava, Slezsko, Sudety, Hlučínsko. Ale brutalita nemíjela ani Prahu, Brno či ve vnitrozemí. Obětí se stávaly Češky, Slovenky, Němky, Maďarky, ale i sovětské ženy právě propuštěné z koncentračních táborů, dokonce i příslušnice spojeneckých národů. Násilníci nerozlišovali.

„Většina obětí se nikdy nepřihlásila a žila s traumatem až do smrti,“ říká Uhlíř. „Je to jedno z posledních bílých míst našich moderních dějin.“ Švýcarský historik Adrian von Arburg, který dlouhá léta působil na Masarykově univerzitě, formuluje totéž ostřeji: „V Česku neradi slyšíte, že to nebylo jen osvobození, ale i násilná okupace.“

Po válce zavládla euforie a vděčnost. Pochopitelná, neboť Rudá armáda zaplatila za osvobození Československa téměř 140 000 životů. Po únoru 1948 pak nastoupila čtyřicet let trvající ideologická cenzura, která jakoukoliv kritiku „osvoboditelů“ proměnila ve zločin proti státu.

Trauma se uzavřelo do mlčení. Ženy nemohly mluvit. Faráři, kteří si vedli kroniky, schovávali zápisy do tajných šuplíků. Lékaři, kteří ošetřovali oběti pohlavních chorob a prováděli ilegální potraty, si nesměli dělat poznámky. A přesto dokumenty existují. A svědci promluvili.

Stalinův dopis, který přišel pozdě

Bylo by historickou nepoctivostí tvrdit, že sovětské velení o ničem nevědělo. Vědělo. A část velitelů reagovala přísně. Známé jsou případy, kdy byli násilníci zastřeleni před nastoupenou jednotkou. Tresty se pohybovaly od zatčení po popravu.

Ale propaganda předchozích let dělala své. Sovětský spisovatel Ilja Erenburg svými ohnivými letákovými texty rozdmýchával touhu po pomstě za německá zvěrstva v SSSR, ačkoliv pozdější tvrzení o jeho přímé výzvě ke znásilňování byla nacistickou fabrikací. Stalin sám zpočátku násilí přehlížel a teprve v dubnu 1945 vydal rozkaz ke změně chování vůči civilistům. Bylo už ale pozdě, fronta se valila Evropou a disciplína se v některých tzv. druhosledových jednotkách prakticky rozpadla.

Podle amerického historika Normana Naimarka pokračovalo znásilňování ve východním Německu až do zimy 1947–1948, kdy sovětské velení definitivně omezilo pohyb vojáků mimo střežené tábory. V Československu skončila vlna násilí dříve. S odchodem vojsk v listopadu a prosinci 1945. Ale stopy zůstaly. V kronikách. V hrobech. V nepojmenovaných traumatech generací.

Lidé, kteří zmizeli beze stopy: jednotky SMĚRŠ

Sexuální násilí bylo často projevem zhroucené disciplíny, individuálního zvěrstva, dobového chaosu. Existoval však ještě druhý okruh excesů, a ten byl naopak chladnokrevně systémový.

Jmenoval se SMĚRŠ. Zkratka Smerť špionam! – Smrt špionům! – patřila sovětské vojenské kontrarozvědce, kterou v dubnu 1943 výnosem Rady lidových komisařů zformalizoval Stalinův oblíbenec Viktor Abakumov. SMĚRŠ měl pět operativních odborů. Pátý byl ten nejstrašnější: vytvářel tříčlenné tribunály, které vynášely rozsudky, nejčastěji trest smrti.

Na rozdíl od příslušníků NKVD nosili příslušníci SMĚRŠ standardní vojenské uniformy Rudé armády a poznali se jen podle zvláštních legitimací. Vmísili se mezi obyčejné vojáky. Pohybovali se po Praze, po Brně, po Ostravě. A vyhledávali své seznamy.

Na seznamech byli především ruští a ukrajinští emigranti, tzv. bílá emigrace, která našla v meziválečné Československé republice azyl po pádu carského Ruska. Byli to bývalí důstojníci, profesoři, novináři, inženýři. Lidé, kteří třicet let žili pokojně v Praze, mluvili česky, vychovali zde děti. Mezi nimi i generál Sergej Vojcechovskij, muž, kterému kdysi naslouchal sám prezident Masaryk při vojenských cvičeních. Sovětští agenti ho zatkli přímo v Praze. Zemřel v roce 1951 v gulagu Tajšet.

SMĚRŠ ale nezatýkal jen emigranty. Z území dnešní České republiky bylo do Sovětského svazu odvlečeno asi tři sta osob. Ze Slovenska nejméně 10 000. Z Podkarpatské Rusi tisíce dalších, ale ti se „vyřešili“ tím, že území bylo připojeno k SSSR a nároky na navrácení občanů se staly bezpředmětnými.

Kdo to byli? Kromě bílých emigrantů také Slezané, kteří během války nedobrovolně sloužili ve wehrmachtu. Maďaři. Němci. Slovenští úředníci válečného státu. Ukrajinští nacionalisté. Rusínská inteligence. Ale i obyčejní lidé, kteří měli tu smůlu, že je někdo udal.

A československý stát? „Lze říci, že úřady byly zaskočeny,“ konstatuje historik Prokop Tomek. „A potom asi nechtěly nepříjemnou a nejasnou záležitostí komplikovat vzájemné vztahy.“ Ministerstvo zahraničí sice podávalo protesty, ale komunisté ve státním aparátu snahy o nápravu sabotovali. Šlo přece o ‚nepřátele SSSR‘. Po únoru 1948 ustaly i ty formální protesty. Sovětská strana přímo naznačila, že intervence za odvlečené je nežádoucí.