Článek
Plánování Operace Hannibal bylo zahájeno již koncem roku 1944 pod vedením kontradmirála Conrada Engelhardta. I přes Hitlerův nesouhlas s celou akcí, se Engelhardtovi podařilo sestavit flotilu 22 parníků, z nichž každý vážil přes 10 000 tun. Vše se ale začalo měnit na začátku roku 1945, kdy Rudá armáda pod velením generála Ivana Čerňachovského začala svou ofenzívu. Východní Prusko bylo odříznuto a situace se stávala čím dál tím více kritickou. Velkoadmirál Karl Dönitz proto nařídil generáladmirálovi Oskaru Kummetzovi a kontradmirálovi Engelhardtovi naplánovat a provést masivní evakuaci.
Následovala zpráva, která měla změnit osud tisíců lidí. Dönitz 23. ledna 1945 odeslal rádiovou depeši do Gotenhafenu s instrukcemi pro zahájení evakuace. Operace s krycím názvem Hannibal byla zahájena.
Do 8. dubna se v Pillau shromáždilo až 450 000 uprchlíků, kteří doufali v bezpečný přesun na západ. Operace Hannibal se tak stala jednou z největších námořních evakuací v historii, dokonce větší než britská evakuace Dunkerque. Během tří měsíců se podařilo přepravit až 9 000 německých vojáků a civilistů přes Baltské moře do Německa a Němci okupovaného Dánska. Ale cena byla – až příliš vysoká.
Nepřátelské ponorky sledovali každý pohyb německých lodí. Torpéda sovětské ponorky S-13 bez milosti potopila parník Wilhelm Gustloff, který nesl na palubě více než 10 000 civilistů a vojáků. Tato tragédie je považována za největší ztrátu na životech jedné potopené lodi v historii.
Operace Hannibal byla záchrannou akcí s obrovskými obětmi na lidských životech. Ačkoliv mnozí přežili, tato událost se stala skutečně temnou kapitolou druhé světové války.
Operace Hannibal byla jednou z největších námořních evakuací v historii, která svým rozsahem předčila dokonce i slavnou evakuaci Dunkerque.
Během této operace bylo přesunuto na 350 000 vojáků a téměř 9 000 civilistů z oblastí ohrožených postupující Rudou armádou. Málokdy se stává, že tak masivní vojenská operace je v historii poněkud opomíjena, což je právě případ operace Hannibal.
Jak se zdá, operace byla narychlo (jak už to tak ve válkách bývá) naplánována a provedena, přestože byla nesmírně složitá jak z logistického, tak z taktického hlediska. Organizace tak masivní evakuace, která zahrnovala koordinaci stovek lodí různých typů a velikostí s tisíci lidmi na palubách, představovala obrovskou výzvu. Přesto se Němcům podařilo bezpečně přepravit většinu těchto lidí, a to navzdory útokům sovětských ponorek a letadel.
Z hlediska hodnocení je nutné brát v úvahu kontext druhé světové války a nacistického režimu. Přestože byla operace Hannibal vojensky úspěšná, je třeba si uvědomit, že mnoho z těch, kteří byli evakuováni, byli nacističtí vojáci a civilisté loajální k tomuto režimu. Jejich evakuace tak byla zároveň i záchranou pro nacistický režim.
Na druhou stranu vezměme v úvahu humanitární aspekt operace. Mnoho z evakuovaných byli nevinní civilisté, kteří byli vystaveni násilí a teroru války. Pro ně byla operace Hannibal záchranou a přinesla jim naději na přežití.
Operace Hannibal byla jedním z největších a nejúspěšnějších námořních evakuačních operací v historii a současně největší a nejděsivější námořní katastrofou v dějinách vůbec. Její hodnocení však závisí na perspektivě, ze které je posuzována. Z vojenského hlediska byla bezesporu úspěšná, ale z hlediska světové historie a hodnocení nacistického režimu je její hodnocení mnohem složitější a kontroverznější.
Tragédie lodi WiIhelm Gustloff, německá civilní loď převzatá nacistickou Kriegsmarine
Lodě s uprchlíky v Baltském moři
Loď WiIhelm Gustloff, během operace Hannibal, byla spatřena sovětskou ponorkou S-13 pod velením kapitána Alexandra Mariněska. Bohužel pro cestující a posádku Wilhelma Gustloffa, senzor ponorky na palubě doprovodného torpédového člunu zamrzl a jeho protiletadlová děla byla nefunkčními, což znamenalo, že plavidlo bylo úplně bezbranné.
Marinesko sledoval lodě po dobu dvou hodin, než se vynořil na hladinu a nasměroval ponorku k zádi Wilhelma Gustloffa, aby na ni zaútočil blíže ke břehu. Kolem 9:30 nařídil Marinesko vypustit čtyři torpéda na levobok Wilhelma Gustloffa. Tři torpéda, která byla úspěšně odpálena, zasáhla Wilhelm Gustloff na levoboku.
První zasáhlo příď lodi, což způsobilo uzavření vodotěsných dveří, za kterými spali členové posádky mimo službu. Druhé torpédo zasáhlo ubytování pro ženské námořní zdravotnice, které se nacházelo ve vypuštěném lodním bazénu a způsobilo rozmetání bazénových dlaždic vysokou rychlostí. Z celkem 373 žen, které zde byly ubytovány, přežily pouze tři. Třetí torpédo zasáhlo přímo strojovnu uprostřed lodi a vyřadilo z provozu veškeré napájení a komunikaci.
Pouze devět záchranných člunů bylo spuštěno, zbytek musel být vyproštěn, protože byl zamrzlý. Asi dvacet minut po zásahu torpéd se Wilhelm Gustloff naklonil na levobok tak dramaticky, že záchranné čluny na pravoboku narazily do naklápěcí strany lodi, zničily mnoho záchranných člunů a vysypaly jejich pasažéry.
Ve vodách Baltského moře, kde byla teplota vzduchu mezi -18 až -10 °C a ledové kry pokrývaly hladinu, přišlo o život mnoho lidí buď přímo zásahem torpéd, nebo utopením. Mnoho dalších bylo usmrceno následky zděšení a vzniklou panikou, která následovala po zásahu.
Méně než 40 minut po zásahu se Wilhelm Gustloff naklonil a o deset minut později se potopil do hloubky 44 metrů. Německým silám se podařilo zachránit pouze 1 252 lidí z více než 10 000 na palubě.
Všichni čtyři kapitáni na lodi Wilhelm Gustloff přežili potopení a proti jednomu z nich, nadporučíkovi Zahnovi, bylo zahájeno oficiální námořní vyšetřování. Nicméně jeho odpovědnost nebyla nikdy vyřešena kvůli kolapsu nacistického Německa v roce 1945. Potopení Wilhelma Gustloffa je dodnes považováno za největší námořní katastrofu v historii.
